Až v sedmé komnatě člověk porozumí

Po více než dvaceti letech česky znovu vyšla autobiografie trapistického mnicha Thomase Mertona „Sedmistupňová hora“. Povídáme si o ní s řádovou sestrou Denisou Červenkovou.

Deniso, proč je to tak slavná kniha?

Protože to není běžná příručka o duchovním životě, ale autobiografie umělce a intelektuála, který konvertoval do někdy napohled dobově anachronického prostředí katolické církve. Protože se nebál dát všanc materiál z vlastního života: lidi bývají zvědaví, jestli když někdo uvažuje o životě v katolickém klášteře ve 20. nebo 21. století, může vůbec být normální. A pokud ano, jak je možné, že se mu vůbec něco takového stalo. Merton byl běžný mladý intelektuál z umělecké rodiny, studoval literaturu a sám psal, měl slečnu a s ní dítě a potom najednou úplně pootočil celý život.

Ano, to tam podrobně probírá. Jakou roli ta kniha sehrála ve tvém životě?

Tahle knížka pro mě nebyla až tak zásadní, protože se mě osobně víc dotkla jiná duchovní autobiografie jedné španělské barokní mystičky, Terezie z Avily. Ale samozřejmě je zajímavé si přečíst, jak prožíval svoji náboženskou konverzi člověk z trochu současnějšího kulturního prostředí a jak vypadaly první roky jeho mnišské zkušenosti, kde se muselo střetnout Mertonovo vzdělání a kultura s nároky tisícileté duchovní tradice, pro kterou žhavá společenská témata rozhodně nejsou priorita.

archivDenisa Červenková

V názvu se odkazuje na sedm stupňů modlitby, o kterých mluví právě Terezie z Avily. Může to kvůli té číslovce znít trochu pohádkově, ale předpokládám, že to číslo je to nejméně důležité na celé věci…

Za mě je důležité, že si Merton všímá, že jeho život má nějaké specifické etapy, že se prostě jen netočí v kruhu stále stejných událostí a prožitků, že se postupně něco mění a vyvíjí k větší hloubce. Terezie z Avily mluvila o sedmero etapách duchovní zkušenosti, které začínají u sebepoznání. Postupně se otevírají další prostory nitra, dokud se nedojde do poslední sedmé komnaty, kde teprve člověk porozumí, kdo je: najde se v Božím obraze.

Ta kniha žije s visačkou duchovní autobiografie, takže leckdo může být zaskočený, že Merton prvních tři sta stran hodně podrobně mluví o svém světském životě. Přiznám se, že už jsem s ním místy trochu ztrácel trpělivost. Myslíš, že to byl autorský záměr, nebo je prostě — na trapistu! — trochu upovídaný?

Myslím, že je to záměr, podobně to má třeba Edita Steinová. Líčí detaily ze života své židovské rodiny uprostřed polsko-německého prostředí, aby v době nástupu fašismu ukázala, že Židé jsou normální součástí společnosti a sdílí stejné životní peripetie a problémy jako kdokoliv kolem nich. Oběma autorům dost záleží na tom, aby ukázali základní lidskost, na kterou pak navazuje jejich osobní objev katolické spirituality.

Ty sama jsi karmelitka. Zeptám se teď laicky: Jaké jsou vlastně dnes v katolické církvi vztahy mezi jednotlivými řády? Jde to přirovnat k něčemu mimo církev?

K čemu to přirovnat, nevím… možná to bude znít divně… k různým formám umění? Je tam ta spojující počáteční intuice a potřeba něčemu se zcela odevzdat. Dovolit, aby se Boží bytí vyjádřilo skrze můj život. A pak to na sebe bere různé formy, podle toho, k čemu máme víc nadání.

Merton Sedmistupňovou horu napsal vlastně záhy poté, co vstoupil do getsemanského opatství v Kentucky. Je to téměř nejstarší položka jeho bibliografie, která čítá několik desítek titulů. Co je dnes podle tebe z jeho díla nejživější?

Mě osobně baví Mertonovy texty, kde popisuje svoji zkušenost kontemplace a srovnává západní a východní spiritualitu. Je to dáno tím, co mě opravdu zajímá. Za pozornost určitě stojí i dnes jeho deníky — v prvních letech se Merton zaměřoval hodně na to, aby si osvojil a předal spirituální tradici, jíž se stal součástí, ale později, v denících i v dalších textech, řeší potřebu „nelhostejnosti“ vůči době, ve které žijeme, a odpovědnost za to, co se děje kolem nás.

To navazování vztahů s východními náboženstvími dnes určitě není zajímavé jen pro tebe. V Sedmistupňové hoře o nich sice nemluví kdovíjak uznale, když říká, že se míjejí s nadpřirozeným světem. V rámci mezináboženského dialogu však mluvil s dalajlamou, mírovým aktivistou a buddhistickým mnichem Tchinem N. Hanhen nebo zenovým mistrem D. T. Suzukim. Byla to podstatná součást jeho povolání?

Podstatnou součástí jeho individuálního „povolání uvnitř povolání“ k mnišskému životu podle mě byla především schopnost vést dialog se soudobou kulturou, včetně té náboženské. Sedmistupňová hora je ostatně dílo z prvních mnišských let, naopak pozdní texty i Mertonovo osobní hledání jsou k náboženské odlišnosti vstřícnější. Jedna z vrcholných duchovních zkušeností v závěru jeho života je spojená s návštěvou buddhistického poutního místa ve srílanské Polonnaruwě. Merton ale až do náhlého konce života nepřestával zdůrazňovat, že je křesťan.

Když jsem teď Sedmistupňovou horu četl, říkal jsem si, jestli v některých ohledech nezestárla. Merton mluví o domorodcích, sem tam utrousí nějakou poznámku o černoších nebo o ženách, která by dnes mohla vadit. Vede mě to k obecnější otázce: stárnou náboženské knihy jako jakékoli jiné?

V určitém ohledu samozřejmě ano, stárnou. Platí to i pro biblický text, který je základním kodexem pro pochopení náboženské zkušenosti křesťanské tradice — vznikal uprostřed kultury, která neměla velké porozumění pro náboženskou různorodost ani pro postavení žen ve společnosti, a v tomhle ohledu přejímání společenských a kulturních norem starověké společnosti prostě nemusí být inspirativní. Máme se rozvíjet a náboženská zkušenost by neměla podporovat naše společenské předsudky.

Kulturní kontext se mění, náboženský jazyk může zestárnout a přestat být srozumitelný. Nemyslím si ale, že se nedá předat základní náboženská zkušenost, která říká, že život je dar, za který pak mám odpovědnost — ta zůstává a dál se prohlubuje. Jen to potřebujeme sdělit přes životy lidí naší vlastní doby, kteří si něčím takovým sami prošli a mají schopnost svoji zkušenost vyjádřit.

Nedá mi to, abych se na závěr nezeptal: Co si myslet o tom, že nejslavnějšího trapistického mnicha zabije špatně uzemněný větrák, když leze z vany? Tak totiž Merton v roce 1968 umřel…

Nevím, co říct. Život ani smrt se někdy neodehrávají podle našich představ, ne? Nevíme, kolik dní a roků tady ještě máme k dispozici.

 

Autor je šéfredaktor Hosta a spisovatel