SPISOVATELÉ Z CELÉHO SVĚTA SE MĚ PTAJÍ NA ČÍNSKOU INVAZI NA TCHAJ-WAN

V areálu Národního muzea tchajwanské literatury v Tchaj-peji vidím několik protileteckých krytů z éry japonské okupace Tchaj-wanu (1895—1945). A také každý současný Tchajwanec prý ví, kam se schovat v případě vojenského útoku z pevninské Číny. Může podle vás Čína vojensky napadnout Tchaj-wan? V Evropě jsme si také mysleli, že Rusko sousední Ukrajinu pouze straší a k reálné invazi nikdy nedojde, ale už přes dva roky je to krutá realita. 

Při setkáních se spisovateli z různých zemí světa tahle otázka pokaždé padne. Všichni se ptáte, zda nám hrozí invaze ze strany Číny a jak se na ni připravujeme. Jenže to je takový zjednodušený pohled z vnější strany, samotní Tchajwanci se vojenské akce z čínské strany příliš neobávají. Především obyčejní lidé nemají vůbec pocit, že by teď měla začít válka.

Proč ho nemají? Po aktuální zkušenosti s Kremlem jsme v Evropě získali dojem, že totalitní velmoci se nedá věřit vůbec v ničem… 

Ten pocit je dán především tím, že hrozba vojenské invaze je na Tchaj-wanu přítomna už od roku 1949, když generál Čankajšek na čínské pevnině ustoupil komunistickým jednotkám a přeplavil se na Tchaj-wan. Společně s asi dvěma miliony Číňanů loajálních s Čankajškovou stranou Kuomintang (KMT). A od té doby Čínská lidová republika permanentně ohrožuje Čínskou republiku na Tchaj-wanu. Je to neustálá hrozba, na kterou jsme si prostě zvykli, takže časem zmizel i ten pocit aktuálního nebezpečí z vojenské invaze.

Rozumím, podobnou odpověď jsem tu slyšel už od několika tchajwanských spisovatelů. V Národním muzeu tchajwanské literatury, což je instituce podobná Památníku národního písemnictví v České republice, bych teď rád slyšel něco o počátcích tchajwanské literatury. V knize Dějiny Tchaj-wanu jsem se dočetl, že začínají ztroskotáním čínského básníka Šen Kuang-wena, kterého na ostrov zanesl tajfun v roce 1662. Už tu zůstal a psal především přírodní lyriku. 

Musím vás korigovat, tohle je čínský pohled na dějiny tchajwanské literatury. Jinými slovy, podle Čínské lidové republiky je počátek naší literatury spojen s příchodem spisovatelů z pevniny. Na Tchaj-wanu ale zrod literatury vidíme docela jinak a jdeme hlouběji do minulosti, k literárním projevům původních domorodých obyvatel Tchaj-wanu, kteří tu žili mnoho staletí před příchodem Číňanů. A na ostrově jsou doma i dnes, austronéské kmeny nyní tvoří skupinu až 600 tisíc obyvatel Tchaj-wanu. Před příchodem Číňanů sice domorodci netvořili psanou literaturu, nýbrž jen orální, ale zachovalo se obrovské množství mýtů, příběhů a legend, které si předávali z generace na generaci.

Měl jsem tady v muzeu možnost mluvit s domorodou spisovatelkou Liolaw Awu, která mi sdělila, že tyhle mýty jsou dnes součástí povinné školní četby. Zároveň mi vyprávěla, jak byla domorodá etnika perzekuována za Čankajška anebo v době japonské okupace, za bílého teroru, ale třeba také o domorodém povstání v roce 1930. Jistá diskriminace se podle ní děje i dnes.  

Dějiny tchajwanského písemnictví se asi nedají vyložit v krátkém rozhovoru. V podstatě je dělíme na literaturu do roku 1920, přičemž zhruba od tohoto letopočtu můžeme mluvit o vzniku moderní tchajwanské literatury. Do té doby hovoříme o tradiční čínské literatuře, která se úspěšně pěstovala i na Tchaj-wanu a k jejímž prvním představitelům patřil i básník Šen Kuang-wen, kterého jste zmínil. Šen na ostrově založil básnickou společnost Hlasy východu a na více než dvě století ovlivnil místní literaturu psanou v duchu čínského tradičního písemnictví. 

V čem byl zmíněný rok 1920 literárním mezníkem?

Od té doby mluvíme o nové tchajwanské literatuře, která je definována také jiným literárním jazykem. Snahou tehdejších spisovatelů bylo knižní jazyk přiblížit hovorové řeči běžných Tchajwanců, což se do té doby nedělo. Mluvené a psané slovo se mělo nějakým způsobem sjednotit, což nebyl případ předchozí éry, kdy se „literátština“ čili klasická čínština dost lišila od mluveného jazyka.

Ve dvacátých letech nadále trvala japonská okupace a japonština se postupně stávala povinným jazykem školní výuky. Psali tchajwanští literáti i japonsky? 

Tohle počáteční období moderní tchajwanské literatury rozdělujeme ještě na dvě období. Generace narozená v období před japonskou správou, tedy před rokem 1895, ještě prošla čínským vzdělávacím systémem a získala i tradiční čínské literární vzdělání. Takže pro ni bylo naprosto přirozené psát až do konce života čínsky. Generace narozená od desátých let 20. století už to měla jinak, protože prošla reformovaným školským systémem zavedeným japonskou koloniální správou. Pro tyto spisovatele už bylo naprosto přirozené zvolit si za literární jazyk právě japonštinu. Například můj otec se narodil v roce 1924, takže pro něj bylo jednodušší, aby svoje niterné pocity vyjadřoval v japonštině, nikoliv v čínštině.

Váš otec byl spisovatel? 

Ano, básník Lin Hengtai (1924—2023), poezii v japonštině psal od roku 1941 a už o rok později na střední škole spoluzakládal literární časopis Yuancao. Jeho osobní a tvůrčí příběh by asi vydal na samostatný rozhovor, nechci zdržovat.   

Vraťme se k meziválečné japonské literatuře na Tchaj-wanu, tedy na ostrově kdesi na západním okraji Tichého oceánu. Jak je možné, že se tady dařilo i avantgardním směrům, například surrealismu?

Tehdy nastupující generace spisovatelů si uvědomila, jak velký je literární svět, a začala si do něho otevírat okna. A právě japonština byla prostředníkem, přes kterého objevovali i moderní básnické směry, mimo jiné také z Evropy. Pokud jde o surrealismus, na Tchaj-wanu vznikla už v roce 1933 skupina Le Moulin, která se opírala o francouzskou surrealistickou poetiku, jež na ostrov pronikala právě přes Japonsko. Japonština se zároveň stala jazykem, díky kterému mohli i samotní tchajwanští literáti snadněji pronikat do světa a získávat čtenářské publikum i mimo Tchaj-wan.

Po skončení války v roce 1945 byla japonština zakázána a ostrov vrácen Číně, záhy se však stal základnou protikomunistického Kuomintangu a po vylodění generála Čankajška a jeho armády v roce 1949 se vystupňoval takzvaný bílý teror. V Československu jsme tehdy zase trpěli terorem rudým, který se v padesátých letech projevoval i průvanem v knihovnách a nevalnou novou oficiální tvorbou s povinným puncem ideologie. Jak tomu bylo na Tchaj-wanu? 

Když se bavíme o poválečné literatuře, musíme ji opět rozdělit na různé proudy i periody. Krátce po roce 1945 tu ještě existovala skupina autorů píšících japonsky, k níž patřil i můj otec. Se zákazem japonštiny v roce 1946 ale tito spisovatelé ztratili svůj literární jazyk a museli se odmlčet. Následující éra tak patřila především autorům, kteří přišli s Kuomintangem z Číny. Padesátá léta lze rozdělit do dvou velkých proudů, první tvořila antikomunistická literaturu, která často splývala s režimní propagandou. To byla výhradně záležitost přistěhovalců z pevninské Číny, protože Tchajwanci neměli žádnou osobní zkušenost z občanské války a s bojem s komunisty na pevnině. Nevím, jak tomu bylo v padesátých letech v Československu, ale na Tchaj-wanu se i režimní autoři snažili pořád zůstat spisovateli, myslím v niterném slova smyslu. Psát tak, aby se za své dílo nemuseli stydět.

Co bylo hlavním cílem literární propagandy? 

Režim Kuomintangu vnímal literaturu především jako výborný prostředek k šíření svých politických cílů a knihy měly čtenáře nabudit k myšlence, že hlavním úkolem Tchajwanců je získat nazpět čínskou pevninu, tedy také porazit komunisty. Velmi důležitou skupinou tvůrců byli i samotní vojáci, kteří byli velmi vzdělaní a jen jistá část z nich se podílela na bezduché podobě propagandy. Spíše naopak, z vojenských kruhů vyšli i mnozí vynikající básníci.  

A moderní literární vlivy? Režim generála Čankajška podporovaly Spojené státy a dveře do Ameriky byly otevřeny. 

Spojené státy byly takzvaným velkým spojencem a kulturní výměna byla žádoucí, což mělo opravdu velký vliv i na novou vlnu moderní čínské literatury na Tchaj-wanu. 

Po odvolání stanného práva na Tchaj-wanu, které platilo nepřetržitě v letech 1947 až 1987, se společnost rychle demokratizovala. Co se na literární scéně urodilo v posledních zhruba třiceti letech, to uslyší návštěvníci Měsíce autorského čtení přímo od autorů. Přeskočím ale k úplné současnosti, kdy se čtenářská gramotnost tak trochu ztrácí v bažinách sociálních sítí. Platí to i na Tchaj-wanu? 

Národní muzeum tchajwanské literatury považuje současný vývoj za velkou výzvu. Na Tchaj-wanu sice vychází obrovské množství knih na počet obyvatel, v tomto směru jsme druzí na světě, ale kupní síla klesá, knih se prodává stále menší množství. A sociální sítě jsou jedním z hlavních důvodů tohoto stavu.  

Měsíc autorského čtení má za cíl ukázat návštěvníkům festivalu, že číst má pořád smysl. Autoři v přímém přenosu lákají diváky v sále, aby si v klidu domova přečetli celou knihu, z níž na pódiu zazněla jen ukázka. Muzeum, které řídíte, je hlavním partnerem festivalu, z velké části také vybralo autory, kteří v červenci zamíří do České republiky. Jak se vám celá koncepce festivalu pozdává? 

Napřed jsem něčemu podobnému vůbec nemohla uvěřit a kroutila jsem nad tím hlavou. To přece není možné, aby někdo v tak vzdálené České republice chtěl, aby tam celý měsíc, a to den co den, četli ze svých knih tchajwanští autoři. A ještě mají cestovat z města do města, dokonce i do Slovenské republiky. To je koncept, který mi napřed připadl bláznivý, ale teď už ho považuji za reálný. A jsem ráda, že současné nadstandardní vztahy Tchaj-wanu a České republiky tento festival ještě prohloubí. Už skoro rok úzce spolupracujeme s českou stranou, abychom našli optimální reprezentaci pro celé turné. Myslím, že se to podařilo.

Interview se odehrálo v pobočce muzea v hlavním městě Tchaj-peji a z čínštiny jej tlumočila ředitelka Orientálního ústavu AV ČR v Praze Táňa Dluhošová.