Nabubřelá identita
Vizuálnímu smogu a smutné podobě českého veřejného prostoru se věnuji už delší dobu. A pravidelně si potvrzuji názor, že je potřeba především trpělivá osvěta a dlouhodobé vzdělávání veřejnosti. ČT pustila do světa pořad „Identita — příběh českého grafického designu“, který se o to snaží. Zdánlivě.
Je nutno ocenit obrovské množství práce, které se za projektem skrývá. Respondentů, příkladů, vizuálních materiálů, témat a principů seriál ukazuje skutečně úctyhodné množství. Bohužel jsou však promíchány do freneticky stříhaného mišmaše, v němž se i při znalosti oboru nedá příliš zorientovat. Od samotných grafických designérů se pak málokdy dozvíme něco skutečně přínosného (naopak občas nadbytečně slyšíme jejich názory na politické systémy), průvodce pořadu Aleš Najbrt si polovinu času na něco utrápeně stěžuje a anonymní voiceover předkládá hodnocení a fakta bez potřebného kontextu. Více než trpělivé vysvětlování vidíme povýšené poučování. A když dojde na ankety z lidu, pořad se běžným občanům v podstatě nepokrytě vysmívá.
Série především neví, co vlastně je. Historický exkurz, současná reflexe, edukační materiál, názorová rubrika stárnoucích mužů nebo populárně-naučná oddechovka. Je tímto vším dohromady a zároveň ničím. Divák kvůli absenci kvalitní dramaturgie začne mít po chvíli pocit, že na něj někdo jen naházel hromadu plakátů a letáčků ve snaze ho o(c)hromit. Celé to pak působí, jako když vám zfetovaný kamarád ve dvě ráno nadšeně ukazuje svoje práce a oblíbené věci svých kámošů a pak začne vykládat, co si myslí o komunistech. Může to být i docela zábava, ale moc si z toho neodnesete. A například podnikatelku na maloměstě, které by se exkurz do základů grafického designu patrně hodil nejvíce, to nejspíš dost vyděsí.
Identita tak především ukazuje a sama pomáhá dále prohlubovat obrovskou propast mezi předními grafickými designéry usalašenými ve svých vydesignovaných studiích se stylovými brýlemi v hodnotě průměrné mzdy a každodenní českou realitou. Samozřejmě neupírám nikomu právo natočit si stylový názorově vyhraněný dokument o vlastním oboru, ale pak bych se moc nezaklínala osvětou, protože v této podobě pořad širší veřejnost v lepším případě úplně mine, v horším vyloženě popudí. A i bez ambice vzdělávat by si souhrnná reflexe českého grafického designu zasloužila soustředěnější podobu.
Televizní pořad je však součástí mnohem většího projektu, a tak kromě televizního cyklu vznikne také putovní výstava, kniha nebo film. Nezbývá než doufat, že ostatní výstupy projektu budou o něco přístupnější, méně nabubřelé a polarizační a budou mít pozitivní dopad i na běžnou veřejnost.