Možná je všechno jinak. Odešla Alice Munroová

Co pro vás osobně s Alice Munroovou světová literatura ztrácí?

Já osobně jsem díky Alici Munroové hodně získala — krásnou práci při překládání jejích povídek, inspirující spolupráci s redaktorem Milanem Macháčkem a pak i Lenkou Sobotovou, která redigovala můj překlad páté sbírky povídek Přítelkyně z mládí pro nakladatelství Paseka. Pokud jde o světovou nebo kanadskou literaturu, všechno, co Alice Munroová do literatury vložila, zůstane jako trvalá hodnota, dokud budou lidé ochotni číst kvalitní knihy.

Vybavujete si své první setkání s jejími texty, kdy vám první překlad její knihy Příliš mnoho štěstí nabídl zmíněný redaktor Paseky Milan Macháček?

Alici Munroovou jsem jako čtenářka předtím neznala a první setkání s její tvorbou si vybavuji velmi živě. Milan Macháček jasnozřivě usoudil, že se mi její povídky budou líbit, a nabídl mi, abych navázala na překlady paní Jindrové-Špilarové, která pro Paseku připravila první dva výbory z jejího díla. Odcházela jsem tehdy z redakce s knihou Too Much Happiness s pocitem, že mě čeká něco opravdu výjimečného, a nikdy jsem nelitovala.

Proměňoval se časem váš vztah k její tvorbě?

Řekla bych, že jsem nechtěla být vázaná jenom na jednu autorku, ale díky dobrému ohlasu u čtenářů Paseka ve vydávání pokračovala, takže postupně to byla z mé strany trošičku „rutina“. Později jsme ale pozměnili chronologii a začali se vracet vydávanými sbírkami do minulosti; bylo zajímavé srovnávat, jak se starší povídky od těch novějších liší.

Jak se vám s texty Alice Munroové pracovalo jako překladatelce? Její styl působí nekomplikovaně, průzračně, zároveň je jasné, že jsou to velmi cizelované texty…

Tvrdím, a všichni překladatelé jistě také, že dobře napsaný text se dobře překládá, i když je náročný. Reálie se dnes už dají docela snadno dohledat a ověřit, takže snad stačí umět dobře česky a dát si na výsledku záležet…

Kontaktovala jste někdy Munroovou? Potřebovala jste s ní například něco konzultovat?

Neuvědomuji si, že bych někdy byla zcela bezradná, snad i díky konzultacím s redaktorem Milanem Macháčkem, který byl velice pečlivý a dokázal proniknout do textu do nejmenších detailů. Věřím, že autor by měl být schopen psát tak, aby mu čtenáři porozuměli bez dodatečného vysvětlování, i já jsem povídky Alice Munroové vlastně nejprve vnímala čtenářsky a pak se snažila je co nejvěrněji a nejsrozumitelněji převést do češtiny.

A studovala jste někdy její biografii? Neměla lehký osud — hospodářská krize, která zasáhla obchod s kožešinami jejího otce, předčasný odchod ze školy kvůli manželství, smrt třetí dcery, rozvod…

Přečetla jsem vzpomínkovou knihu její dcery Sheily Lives of Mothers & Daughters: Growing Up With Alice Munro (Životy matek a dcer: vyrůstání s Alice Munroovou), která o své matce píše velmi hezky a s pochopením pro její literární tvorbu i soukromí. Kanada je nám myslím hodně vzdálená, koneckonců i doba, kdy Alice Munroová dozrávala v autorku, se s naším dneškem asi dá jen těžko srovnávat. Přesto její témata jsou podle mého názoru univerzální a její „ženský“ pohled na mezilidské vztahy bude vždycky pro vnímavé a citlivé čtenáře přitažlivý.

Nikdy se jí nepodařilo napsat román, vždycky ze psaní nakonec vzešla povídka. V jednom rozhovoru Munroová zmiňovala, že začala psát povídky, protože na víc ji při péči o děti nezbýval čas…

Myslím, že je nakonec dobře, že své náměty zpracovala jako povídky, kde je vše podáno zhuštěně, někdy sice jen v náznacích nebo s otevřeným koncem, jindy i humorně nebo trochu drsně. Napadá mě přirovnání k Hrabalovi a jeho morytátům. V románu by možná často jednoduchá zápletka nevyzněla tak působivě.

Někdy bývá spolu s Margaret Atwoodovou vnímána jako feministická autorka, nejspíš proto, že většina povídek se skutečně týká žen, často inteligentních, ve svízelných situacích. Není to pro ni ale příliš úzká škatulka?

Nerada to vnímám takhle ideologicky. Podle mě pořád platí, že autorky i autoři píšící o ženách nejsou „feminističtí“, ale prostě, omlouvám se za otřepané klišé, buď dobří, nebo špatní.

Navíc ani její hrdinky — nejen hrdinové — často nejsou nevinné, nejsou jen oběťmi. Není vůbec podstatou kvality povídek Alice Munroové nejednoznačnost, nedořečenost? Typická věta jejích próz je „Ale možná je všechno jinak“.

Ano, „možná je to všechno jinak“.

Kterou povídku nebo knihu máte nejradši?

Knihu určitě tu první, kterou jsem překládala — Příliš mnoho štěstí, snad i proto, že jsem Alici Munroovou teprve objevovala a začínala jí rozumět. Povídky mám ráda ty, které trošku vybočují z obvyklé nálady: například docela napínavou a humornou povídku „Volné radikály“ právě ze sbírky Příliš mnoho štěstí.

A kdybyste měla někomu, kdo od Munroové nic nečetl, poskytnout „manuál“ k jejímu dílu, čím byste navrhovala začít a čím pokračovat?

Ať se nebojí a zkusí cokoli. Povídky většinou nejsou dlouhé, styl Alice Munroové je nezaměnitelný a buď vám sedne — nebo se budete muset podívat po něčem jiném.