Zapisovatel náhody. Za Paulem Austerem

Austerovy knihy byly přeložené do desítek světových jazyků včetně češtiny. Proslavil se především detektivně laděným trojrománem Newyorská trilogie a loni na podzim vyšel jeho poslední román Baumgartner. Je stejně tak příběhem stárnoucího profesora filozofie jako studií smutku.

Sám jsem na knihy Paula Austera poprvé narazil ještě v rámci bakalářského studia, díky hodinám současné americké literatury. Právě Newyorská trilogie tehdy téměř dokonale kopírovala mou náladu. Ve třech vzájemně propletených novelách popisovala zvláštní svět nejosamělejšího města na světě, města plného náhod a cizích lidí. V podstatně méně rozlehlém Brně jsem ještě nikoho moc neznal, zrovna jsem vyměnil jeden studentský byt za druhý a volné chvíle trávil vyvalený s knihou na jednom ze sedacích pytlů v nejvyšším patře Ústřední knihovny Filozofické fakulty. Nevěděl jsem, co na škole dělám, jestli jsem někde neudělal chybu, když jsem se rozhodl odejít na školu zrovna do tohohle města, a ne do jiného. Možná proto mi z Newyorské trilogie v paměti zůstala tahle věta: „Ale promarněné šance patří k životu stejně jako ty, které jsme nevyužili. Příběh se nemůže zaseknout na tom, co mohlo být.“ Vryla se mi pod kůži a vybavím si ji ještě dnes, když znovu knihu otevřu. Promarněné šance přitom Paula Austera fascinovaly celý život. Tušil, že mají často mnohem větší podíl na našich životech, než jim jsme ochotní přiznat.

Narodil se v roce 1947 ve městě Newark v New Jersey do sekulární židovské rodiny. Jeho otec byl potomkem ukrajinských emigrantů, pronajímal byty v Jersey City a rodině se příliš nevěnoval. Sám Auster v Jersey dlouho nevydržel, odstěhoval se na Manhattan, kde vystudoval Kolumbijskou univerzitu. Během studií se zapojil do protestů proti válce ve Vietnamu a deziluze z americké politiky hrála roli v jeho rozhodnutí přestěhovat se do Francie. V sedmdesátých letech pobýval v Paříži se svou první ženou, spisovatelkou Lydií Davis. Živil se překládáním, kromě komerčních zakázek převedl do angličtiny například symbolistického básníka Stéphana Mallarmého. Francie má k dílům Paula Austera dodnes blízko, ve městě Thiais po něm dokonce pojmenovali ulici. „Když přijdete na Paulovo čtení kdekoliv na světě, první, co slyšíte, je francouzština,“ poznamenal kdysi jeden novinář. Podobně provázané je s autorovým dílem ale ještě jedno další místo. Po návratu do Spojených států se totiž usadil v jednom z cihlových domů v Park Slope a stal se jednou z literárních hvězd newyorské čtvrti Brooklyn. Od té doby napsal čtyřiatřicet knih, mezi nimi i velkolepou biografii básníka Stephena Cranea nebo publikaci o americké fascinaci zbraněmi. Podílel se také na několika filmových scénářích a divadelních hrách. Se svou druhou ženou, spisovatelkou Siri Husvedt, údajně tvořili neoddělitelnou dvojici. Ráno psali každý ve vlastním pokoji, večer pořádali literární večery. Účastnily se jich i takové hvězdy jako Salman Rushdie. 

Samotného mě vždy fascinovalo, jak moc se do Austerova psaní podepisoval jeho vlastní život. Ani moc nezáleželo na tom, jestli šlo o jeho memoáry nebo o často až téměř detektivní romány. Jednotlivé motivy si často vypůjčoval, trochu je pozměnil, znovu se k nim vracel. Ve vzpomínkové knize Z ruky do úst (Hand to Mouth) například rozebírá svůj vztah k penězům a popisuje období, kdy se podle něj vše, čeho se dotkl, „začínalo rozpadat“. V jeho raných prózách se proto objevují postavy neúspěšných spisovatelů, kteří podobně jako sám autor přijímají podivné pracovní nabídky. V o něco vyzrálejším Zimním deníku (Winter Journal) vypráví v druhé osobě a rekapituluje důležité i zdánlivě banální momenty svého života. Fascinující je přitom především upřímnost, se kterou přistupuje k vlastnímu selhání. V Zimním deníku také poprvé otevřeně mluví o tom, jak ve svých čtrnácti letech na táboře stál vedle chlapce, kterého zasáhl blesk. „Táhl jsem ho lesem k chatkám, zatímco mu modral obličej,“ vzpomíná Auster. Tahle násilná scéna se v různých podobách opakuje také v jeho dalších knihách. „Nikdy jsem se přes to nepřenesl,“ zmiňuje v rozhovoru pro The Guardian. „Fascinuje mě ta naprostá nahodilost. Myslím, že to byl nejdůležitější okamžik v mém životě.“

Pro Austerovu tvorbu je přitom podle některých kritiků příznačná postmoderní hra. Například Michiko Kakutani už v roce 1997 tvrdila, že jeho knihy po vzoru Becketta zrcadlí motivy čekání, absurdnost lidské identity a především věčně unikající pravdu. Sám Auster se ale k nálepce postmoderny stavěl spíš vlažně. „Je to termín, kterému nerozumím,“ vysvětluje v rozhovoru s literární teoretičkou I. B. Siegumfeldt. „Snažím se být při psaní pokorný k vlastním nedostatkům a nechtěl bych své pochyby povyšovat na něco, co si podle mě nezaslouží.“

Jsou ale dvě témata, která najdete v každé autorově knize. Pro představu o tom prvním stačí, když do vyhledávače zadáte otázku „Who invented solitude“ a zjistíte, že samotu vynalezl právě Paul Auster. Debutoval totiž memoárovou knihou Vynález samoty (Invention of Solitude), v níž ohledává vztah k zesnulému otci. „Dřív než otec umřel, a vlastně ještě dlouho předtím, naučili se lidé kolem něj přijímat, že tu pro ně nikdy nebyl,“ píše Auster. Nejde přitom ani tak o memoárové psaní, jako spíš o knihu ohledávající povahu samoty a náhod, tedy dvě témata, ke kterým se pravidelně vracel. 

Nakonec i o své vlastní cestě k psaní mluvil Auster jako o díle náhody. Byl to příběh, který vyprávěl nesčetněkrát za život, dokonce prý občas sám pochyboval o jeho pravdivosti — tehdy mu prý bylo kolem osmi let a rodiče ho vzali na baseballový zápas jeho oblíbených New York Giants. Když se po zápase konečně protlačil davem a požádal svého idola Willieho Mayse o autogram, neměl u sebe pero a domů odešel s prázdnou. „Od té doby u sebe nějaké pero vždy mám,“ popisuje v rozhovoru pro Louisiana Channel. Podobné náhody a jejich nečekané následky fungují jako předivo držící dohromady celou autorovu tvorbu.

Už v Newyorské trilogii vedly obyčejné shody jmen k téměř detektivním zápletkám. V románech Leviatan nebo Sunset Park nabíraly náhody téměř absurdních rozměrů. Teprve ve svém předposledním románu přitom Auster povyšuje náhodu na hnací motor lidského života. Bezmála tisícistránková próza 4 3 2 1 se v roce 2017 dostala do širších nominací na Bookerovu cenu. Auster v ní staví naruby právě onu větu o nevyužitých šancích z Newyorské trilogie. Celou knihu nevypráví jednu, ale rovnou čtyři verze příběhu Archibalda Fergusona. Ty se nejdříve liší pouze v drobných detailech, postupně se z nich ovšem stávají naprosto odlišné životní cesty. 4 3 2 1 je proto románem o tom, co by se mohlo stát, kdyby věci byly jinak. Snaží se pochopit, jak moc nás definují náhodná rozhodnutí, osudové rány nebo třeba naše okolí a sociální podmínky. Kým bychom mohli být, kdyby se věci staly jinak? A kým vůbec jsme, pokud je vše dílem náhody?

„Zdá se mi, že dokážu být šťastný kdekoliv jinde než tam, kde zrovna jsem,“ napsal kdysi Auster. Právě nedosažitelná touha po jiném životě a nových šancích, po čase, který se nevrátí, je i předmětem jeho poslední knihy. Román Baumgartner Auster dokončoval už během onkologické léčby, v době, kdy mu syn Daniel umřel na předávkování a vzal s sebou i svou desítiměsíční dceru. Román přitom kupodivu neprostupuje sebelítost, kromě vědomí blížícího se konce v knize najdete i laskavý, pro Austera typicky absurdní humor. Možná proto na mě jeho knihy budou vždy působit tak trochu jako pokus vytvořit jiný svět. Prostor, ve kterém bude všechno naruby. Zvláštní svět plný krutých náhod, násilí, ale zároveň svět snů a neustále se měnících možností.