Zvuk psacího stroje provázel celé moje dětství

Jiřího Šotolu a jeho dílo mám spojeného především se dvěma činnostmi — s historickými romány, z nichž především Tovaryšstvo Ježíšovo bylo pro mě zásadním setkáním, a s časopisem Květen a básnickou skupinou okolo něj, především s Miroslavem Holubem. To jsou asi nejčastější spojení, nebo se pletu? Jak toto vnímání díla vašeho otce chápete vy?

Přidala bych ještě dramatika: divadlo pro něj bylo hodně důležité. A blízko si byli s Karlem Šiktancem, bohužel to přátelství pak vzalo za své. A s lidmi od divadla: kdysi třeba s Jiřím Frejkou, později s dramaturgem a režisérem Františkem Laurinem. Nebo s výtvarníky: v 80. letech, co vím, vedli pilnou korespondenci s Jiřím Kalouskem, v Litomyšli se scházeli s Bohdanem Kopeckým. Tuším, že Vladimír Tesař mu dohodil koupi chaloupky v Dolech u Košumberku.
Pro tuto otázku ale asi nejsem ten správný respondent. Musel byste se ptát buď někoho z literární obce, kdo tátu zažil v jeho plné tvůrčí síle, nebo někoho z bohemistů, kdo by odpověď pojal z dnešního pohledu. Pro mě je Jiří Šotola „jenom“ táta. Bylo mi 22, když podstoupil první operaci kvůli rakovině, jakmile se trochu zotavil a maličko nadechl k tomu, že třeba ještě bude žít, nemoc se vrátila, přišly další zákroky, dlouhé pobyty v nemocnicích, beznadějné a bolestné dožívání. Paliativní péče tehdy neexistovala, léky jsme sháněli všelijak, často pokoutně. Moje nejsilnější vzpomínka na tátu je tohle jeho strastiplné odcházení, kdy jsem se (bohužel) neodvažovala pokládat mu nějaké bilanční otázky, aby to nevypadalo, že počítám s tím, že už tu dlouho nebude. A s tím se pojí společenská izolace, která nastala po zveřejnění „sebekritiky“, o níž ještě určitě bude řeč, a byla částečně i jeho osobní volbou.

Většinu života strávil jako redaktor v různých časopisech a nakladatelstvích. Když ale zmiňujete divadlo, dočetl jsem se, že vystudoval činoherní režii na DAMU. Jaké jsou jeho divadelní hry?

V časopisech a nakladatelstvích skutečně strávil kus života, tři roky byl také tajemníkem tehdejšího Svazu čs. spisovatelů, do funkce přešel z postu zastupujícího šéfredaktora Literárních novin a myslím, že ji vzal jako jakýsi vyslanec poměrně široké skupiny autorů, která tehdy usilovala udržet literaturu jako autonomní, svobodný tvůrčí prostor co nejdál od vlivu a přímých zásahů komunistů — cenzurních a personálních. Pak ale následovalo dvacet let, které prožil úplně mimo tato pracovní společenství — jako dramatik a spisovatel bez šance zapojit se do jakýchkoli redakčních či nakladatelských struktur nebo akcí pro veřejnost, s nejprve žádnou a později hodně omezenou možností publikovat. A když už něco vyšlo, oficiální kritika to smetla jako defétistické.
Byl z generace, kterou postihlo zavření vysokých škol za války, asi proto pak souběžně chodil na DAMU a studoval i estetiku na FF UK, ale zároveň se rychle vrhl do praxe, pracoval jako režisér a dramaturg v několika východočeských divadlech. Na DAMU studoval u Jiřího Frejky, ten ho pak angažoval i jako svého asistenta. K práci pro divadlo se pak myslím vrátil až v 70. a 80. letech, kdy spolupracoval především s Františkem Laurinem, jako první spolu v roce 1973 uvedli hru Zázrak na louži, jejíž autorství tehdy ale pokryl Milan Calábek — s Šotolovým jménem by inscenace neprošla.
Jeho hry mají stejně jako romány často historické náměty, ale ne samoúčelně, je tam vždy silný přesah ke zobecnění lidských vlastností, bolestí, slabostí, vnitřních pnutí, obav ze smrti a přemýšlení o tom, co tady na světě hledáme a co po nás zbude, jak marné je to naše pozemské plahočení. A obecněji různé vhledy do absurdity bytí, myšlení i mluvení. Zejména díky dokonale napsaným dialogům podle mě ty hry působí velmi autenticky, ať byly napsané pro divadlo, nebo pro rozhlas nebo televizi.

V nakladatelství dybbuk nedávno vyšel v edici Opium poezie výbor jeho básní Mizerná procenta naděje. Michal Jareš v doslovu připomíná, že poslední dva knižní výbory z jeho poezie vyšly v roce 1968. Potom už poezii nepsal? Jaký měl vztah ke svým starším básním?

Nepsal. Asi mu začal být její prostor malý, její možnosti omezené, důvodem mohlo být i to, že poezie má pouze své specifické publikum — ale to je moje momentální hypotéza, pravý důvod neznám. Celá jeho tvorba mi ale v podstatě přijde dost celistvá, jde vlastně o celkové uchopení a vnímání tvůrčích možností v různých podobách konkrétního výrazu: ať sáhneme po jeho poezii, textech pro divadlo, nebo románech, je nápadné, jak silně má to dílo propojenou vizuální a sluchovou percepci světa, lidí, dějů. Šotolovy texty jsou dramatické už v době, kdy psal „jen“ poezii. Jsou velice melodické, a přesto to nikdy není umění pro umění, věty odrážejí napětí nebo melancholii, všechna jednotlivá slova jsou krásná, ale správně načasovaná a věrohodná.

Co jeho přátelé a kolegové okolo časopisu Květen, stýkali se i později?

To je doba, kterou jsem nezažila nebo jsem byla malá, proto si na ni nevzpomínám. Ostatně i později jsem mohla pozorovat jen to, co se dělo v mé přítomnosti — táta mi nevyprávěl o tom, s kým se potkává. O tom, že byl tajemníkem Svazu nebo že vedl nějaké časopisy, jsem se dozvěděla vlastně až po jeho smrti, když jsem ty informace aktivně začala hledat. Z nějakého důvodu mi v paměti utkvěly společné víkendy (možná byl jen jeden, netuším) na chatě s Pavlem a Jelenou Kohoutovými, bydleli jsme tehdy ostatně ve stejném domě na Hradčanech. Jan Novák v Kunderově biografii píše o jakémsi opulentním večírku u příležitosti Šotolových narozenin v létě 1974 — mám ale dojem, že to byla oslava narozenin Jaroslava Seiferta, aspoň mi to tak táta říkal nad nějakými fotografiemi, které dodnes máme. Nepamatuju si tátu jako někoho, kdo by chtěl a byl připraven pořádat velkou slavnost pro svou osobu, ale možná jen nevím všechno.

Když v roce 1969 vyšlo Tovaryšstvo Ježíšovo, vypadá to jako takový čistý řez, kdy najednou poezie mizí a objevují se historické romány, kterým se věnuje od té doby kontinuálně. Chápal ten román jako nějaký zlom ve svém životě? Jak dlouho na něm pracoval?

Román psal asi pět let, zároveň si sháněl dokumentaci k dalšímu tématu, které ho zajímalo a zpracoval ho pak v románu Svatý na mostě. Mému bratrovi prý vyprávěl, že aby ho vůbec pustili do archivů, prezentuje se jako historik. Netuším ale, jak přesně to probíhalo, jestli stačilo něco takového prohlásit nebo si musel sehnat i nějaká potvrzení. Krásné je, že o jazyce — češtině i němčině — a o dějinách se zasvěceně bavil a často i radil se svým otcem. Děda byl středoškolský profesor a velmi vzdělaný člověk, přitom pocházel z vesnice, z rodiny sedláků.

Jak jste ho vnímala jako dítě, když psával? Jaký byl jeho spisovatelský režim?

Zvuk psacího stroje provázel celé moje dětství, zejména ho mám spojený s usínáním — to byl čas, kdy táta zasedal k práci a psal pak tak do dvou, do tří do rána, naopak potom dopoledne spal. Režim byl neměnný, v létě, v zimě, všední den i víkend. Na dovolené jsme nejezdili, v mém útlém dětství jsme byli tuším jednou v Bulharsku a pak krátce před invazí v Itálii. Po stranických čistkách, kdy mámu vyškrtli a tátu vyloučili ze strany (nebyli žádní přesvědčení komunisti, to vůbec, do strany vstupovali mladí hned po válce, myslím, že nějak podlehli iluzi, že svět může být spravedlivější — bohužel jsem se zrovna o tom ani s jedním z nich nikdy nebavila, v době, kdy jsem už těmhle věcem trochu rozuměla, rozhodně nebyla potřeba ověřovat si, na jaké straně stojí), jsme na tom byli finančně bídně, měli jsme malou chatu v jižních Čechách, kam jsme o víkendech a hlavně v létě jezdili trabantem narvaným k prasknutí — tři adolescenti, oba rodiče, pes. Táta tam odjížděl sám i přes rok, na delší dobu, měl tam klid a svým způsobem azyl. Ke konci 70. let ale musel chatu prodat a pořídil vesnickou chalupu ve východních Čechách, s výhledem na hrad Košumberk. Ten kraj měl rád, pocházel odtud, situoval tam děj nejen Tovaryšstva Ježíšova, ale třeba i románu Kuře na rožni.

Jak prožíval zákaz publikace v 70. letech a svou následnou sebekritiku? Jak jste tuto dobu vnímala vy? Věděla jste, co se děje, vysvětlovali vám situaci rodiče, nebo jste na to přišla až později?

Jak to skutečně prožíval, přesně nevím, táta neměl ve zvyku si stěžovat, nadávat nebo si jakkoli vylejvat vztek, ale jsem přesvědčená, že to vedlo až k jeho vážnému onemocnění — i když samozřejmě byl taky silný kuřák, chronické bolesti hlavy zaháněl možná nesprávnou medikací atd. Ta situace pro něj byla těžká jednak z tvůrčího hlediska, jednak jako živitele početné rodiny. Zmiňuje to ostatně přímo v textu té „sebekritiky“, tedy článku, který mu otiskli v Tvorbě a je dnes volně dostupný například z databáze Kramerius. I mně jednou vysvětloval, že když chodil na výslechy, tlačili ho k tomu, aby se vystěhoval. Jenže jemu v roce 1970 už bylo 46 let, měl tři děti mezi šesti a 11 lety, naprosto žádné materiální zázemí a žádné dobré kontakty v zahraničí — takže byl v jiné pozici než třeba Pavel Kohout nebo Pavel Landovský (Beatrice Landovská popisuje ve skvělé knize Nikdy není pozdě na šťastné dětství vztah svého otce k vlastní rodině), kteří na vystěhování kývli. Po pěti letech, kdy se snažil nějak přežít, kdy publikoval jen výjimečně a pouze pod cizími jmény a postupně mu odříkali jakoukoli spolupráci v rozhlase i televizi, připravené druhé vydání Tovaryšstva šlo do stoupy atd., musel být už poměrně zoufalý. Nechtěl jít dělat manuální práci — do kotelny nebo mýt okna, přišlo mu, že se nesmí nechat takhle ponížit. Říkal, že umí dobře jen psát, a to česky, a cítil jako svou povinnost se pro to bít. Kuře na rožni ještě vyšlo jako první svazek Vaculíkovy samizdatové edice Petlice, pak se asi všechno začalo hroutit už moc. V roce 1972 psal dopis ministrovi kultury, kde ho žádal o revizi zákazu publikovat, dokládal, že není protistátní živel, jak se tvrdilo, vysvětloval, že má ženu a tři děti a potřebuje je živit. Na dopis nikdy nedostal odpověď. Nakonec mu zřejmě přišlo schůdnější zkusit kličkovat v mantinelech povoleného než se psaní vzdát. Ono se to těžko posuzuje z dnešního odstupu — já si samozřejmě velice vážím lidí (a jejich rodin), kteří byli v disentu a vydrželi jistě víc než my. Ale hodně v tom hrála roli asi i momentální konstelace: té „sebekritice“ předcházelo to, že se komunisti po rodičích zaměřili i na nás. Bratr nemohl jít na gymnázium, dostal se pouze na učňák a jako dítě z intelektuálské rodiny si tam prožíval peklo. Jedním z impulzů k tomu, aby táta tohle prokletí nějak zastavil, pak pravděpodobně byla představa, že stejně dopadnu já a moje sestra. A svou roli sehrála nejspíš i máma, která měla dojem, že otec nemá právo hájit sebe a potopit rodinu, těžce nesla materiální nepohodu, tvrdila, že tátovi jednou neodpustíme, že nám „zkazil“ život… Táta mi to nikdy neřekl, ale později jsem si domyslela, že to tak zřejmě muselo být — já se na gympl dostala, sestra potom taky. Smutné je, že na vysokou už to pak zase nefungovalo, přijali mě až na odvolání na večerní studium. A podobné to bylo i s tou možností publikovat: nadále musel za každý knižní titul, každý projekt dlouze bojovat, v nakladatelstvích i v divadlech panovala autocenzura, spousta lidí se bála pustit do věcí, které mohly přinést problémy, a spojovat se s nechtěnými jmény. I já, když jsem dokončila školu, dozvěděla jsem se, že mě nikdy nepřijmou ani jako řadovou překladatelku do ČTK, ani jako průvodkyni v Čedoku, že nebudu moct publikovat ani třeba učit. Přes známé, kteří se za mě zaručili, jsem pak sehnala místo v redakci a vnímala to jako velké vítězství.

Kdy jste si vy sama poprvé přečetla některé otcovy knihy? Jaký máte vztah například k jeho básním?

Přesně si to nepamatuji, kdy se mi podařilo přesně oddělit to, že „spisovatel“ a „táta“ není běžné spojení a že to není úplně běžné povolání, nicméně si vybavuju, že k tomu došlo asi ve škole, když po mém představení následovala klasická otázka: „Takže jsi dcera toho Šotoly?“ Reálně poznávat tátovo dílo jsem začala asi přes divadelní inscenace, když jsme chodili na premiéry a já se pak potýkala s nezvladatelnými emocemi při potlesku a tátově děkovačce na jevišti. Románovou tvorbu jsem sledovala od Svatého na mostě, romány jsem četla v pořadí, jak vycházely. Básně jsem objevovala až později a čtu je určitě jinak než běžný čtenář. Tím, že jsem o tátu přišla hodně brzy, hledám v jeho textech nějaká tajná poselství, přímé otisky jeho osobnosti. Přímých vzkazů je tam málo, ale jsou, aspoň si to myslím. Třeba (pro mě) nádherná báseň z Podzimníčku, která zachycuje naše společné plavby, výpravy na loďce po rybníku u té zmíněné chaty a je podaná dětským pohledem, jako by šlo o cestu přes oceán. Nebo v básni „Rady otce synovi“ se reálně projevuje, jak táta viděl naši dětskou partu, bratra opravdu bral jako svého spojence a zástupce, my se sestrou byly vždycky spíš jen ty „malé hoky“. Opakující se verše „brabci jdou, šašci jdou“ jsou myslím ozvěnou nějaké naší dětské hry, jestli to tedy není jen moje dodatečně vystavěná iluze, jak popisuje Roland Barthes ve Světlé komoře způsoby vnímání fotografie. „Jen okrajově popsaná šmouha na zrcadle“ zase reflektuje příhodu, kdy někdy mezi lety 1963 a 1965 naprosto absurdně zemřel náš bratranec „Jiříček“, jediný syn otcovy sestry. Bylo mu asi 12 a dostal alergickou reakci po včelím žihadle („A tedy od té chvíle / vybíjet včely?“), nikdo si tehdy nevšiml, že se něco stalo („domasilehldálnikdonicneví / … / spatřiljsemnazrcadleotiskruky“). V té době zemřel i děda (výše zmíněný profesor češtiny) a i to se do textu propisuje („Jestlipak / pojedem k moři? / … / S Jiříčkem?“) („tatínek mi psal prstem po nebi / nějaký vzkaz“).

Měl váš otec nějaký vliv na vaši životní dráhu? Jelikož jste vystudovala překladatelství, živíte se jako překladatelka, pedagožka a jste zakladatelka serveru iLiteratura.cz. Doma jste měli předpokládám hodně obsáhlou knihovnu.

Knihovnu jsme měli, to ano, mohla jsem se samozřejmě i kdykoli na cokoli zeptat, jen jsem to tehdy ještě bohužel neuměla pořádně využít. Ale jinak byl přístup mých rodičů, a táty především, k výchově velmi moderní, tj. volný, někdy až na hranici nezájmu: ta volnost a velká důvěra vedla k tomu, že jsme myslím byli samostatní a vlastně i hodně zodpovědní, zřejmě i vyrůstání ve složité době vedlo ke zvýšené odolnosti, jakou dnes u dětí a mladých lidí někdy nevidíme. Jak jsem zmínila, vystudovat překladatelství nebyla samozřejmost, první tři roky jsem studovala večerně a u toho pracovala jako uklízečka, abych měla přes den čas. Doma nás k žádné tvůrčí profesi nesměrovali, vlastně nás nesměrovali nijak, jen si pamatuju, že když učitelka v hudební škole navrhovala, že bych měla jako houslistka jít na konzervatoř, táta se zděsil, „to fakt chceš celý život šmidlat v orchestru?“ A když jsem se chtěla hlásit na překladatelství (to byl rok 1980), upřímně se divil proč a varoval mě, že literaturu asi nikdy moct překládat nebudu. Ale já jsem paličák, a když někdo říká, že něco nejde, potřebuju dokázat, že to není pravda. Proto jsem na tu školu šla. Ve skutečnosti mě ovšem lákalo hlavně to, že jsem od starších kamarádů slyšela, že se tam v rámci studia jezdí na stáž do Francie. A mimochodem, po celé studium na FF UK nám neustále opakovali, že nikdo z nás rozhodně nebude překládat literaturu, protože takových příležitostí je velice málo.
Ty moje profese, co uvádíte — překladatelka, pedagožka a zakladatelka časopisu iLiteratura.cz — všechny přišly ke slovu až po roce 1989, kdy najednou bylo všechno možné a já jsem konečně „směla“: učit, překládat, publikovat, založit si projekt. A myslím, že v podstatě pořád jen okolí, ale i sobě dokazuju, že to jde, že to smím. Mívám dodnes problém odmítnout nabídku dalšího překladu, protože každá taková výzva je pro mě podvědomě odměna. Možná až zbytečně se věnuju začínajícím překladatelům, baví mě provázet je na cestě k tomu, aby tu práci brali vážně a dělali ji pořádně, protože si za ně vážím toho, že ty možnosti mají. A protože mně nikdo nepomáhal a každý jen říkal, že se něco nesmí nebo to nejde: nějak mě paradoxně naplňuje, když můžu (asi jenom sobě) dokázat, že to jde i jinak.

Zajímala by mě i vaše matka a manželka vašeho otce. Co dělala, jak spolu existovali a jaký měla na jeho práci vliv?

Máma měla skutečně dělnický původ, jak se tehdy zdůrazňovalo v kádrových dotaznících, pocházela z Hradce Králové. Už jsem někde popisovala — myslím, že v knize rozhovorů Jiřího Trávníčka Knihy a jejich lidé — jak odjela studovat do Moskvy filozofii v mylné představě, že se jedná o filologii. Tam se nicméně seznámila se svým prvním mužem, Zdeňkem Mlynářem (záhy se rozvedli), jeho pozdější ženou Ritou a přátelili se společně prý i s Michailem Gorbačovem. S Mlynářovými se naše rodina intenzivně stýkala, když jsem byla ještě malá, myslím, že předškolního věku, pak ty kontakty ustaly, nevím proč. Rodiče, co si pamatuju, žili poměrně společenský život právě do začátku 70. let, pak se to rázně proměnilo, zřejmě i z existenčních důvodů. Máma nastoupila jako dokumentátorka v knihovně na lékařské fakultě, kde měla sice zajímavý kolektiv, ale spojit to s rodinou byl poměrně vyčerpávající koloběh. Táta byl vlastně v domácnosti, sice oficiálně vedený jako „svobodné povolání“, ale příjmy měl jen sporadické. Atmosféra doma nebyla příjemná, máma byla permanentně uražená, nedoceněná, nešťastná, táta odjížděl na chatu, aby se tomu napětí vyhnul, což mámu iritovalo o to víc.
Často mě napadá, jak by se tátův život odvíjel, nebýt těch historických kulis, které tuhle generaci tak silně ovlivnily. Otec byl ročník 1924 — bylo mu čtrnáct, když začala válka, 24 ve chvíli, kdy došlo ke komunistickému puči, kolem třicítky v těžkých padesátých letech, 40 v roce 1964 — v době, kdy to vypadalo, že je vše konečně na dobré cestě, a 51 v roce, kdy ho komunisti donutili publikovat „očistný“ článek. Poté se k němu všichni obrátili zády, stejně jako Vaculík a další ostře napadli Bohumila Hrabala. Tomu ale posléze bylo odpuštěno, jeho „sebekritika“ se tak nějak promlčela. Ale Šotolovi bohužel ne. Přitom ten článek není nijak bojovně prokomunistický, je to napsáno s důrazem na to, že spisovatel potřebuje psát pro českého čtenáře, že chce, aby ho někdo četl.