Zrodila se hvězda

Podívejme se raději, co tedy text, co básnická sbírka Když zhasne obloha, jejíž název možná neodkazuje, ale určitě upomíná na Seifertovy „Lyrické glosy“ k Mnichovu, sbírku Zhasněte světla.

Markéta Mikulášková jako by nehledala, neohledávala; texty působí lyricky sebevědomě a intimně cituplně, jsou významově snadno uchopitelné, obsahově průzračné. Nepokoušejí se postihnout dobu a její ouha nebo nadosobní situaci člověka, cílí na univerzální city a oslovují přirozenou niternost a obecnou vnímavost ke světu (touží a miluje, trápí se a raduje, píše trefně anotátor) nebo opěvují přírodu.

Není třeba se nad nimi hluboce zamýšlet ani s námahou pátrat po skrytostech. Mnohé z nich těží z rytmičnosti a melodičnosti, zdůrazňují zvukovost hlásek a verše, podřizují se „přirozenému“ toku asociace (Kape Pot. / Pod krok a dále v téže strofě). Ve své přímočaré emocionalitě působí občas naivně, v pointách banálně nebo jsou patetické a hned v několika ohledech anachronické, ale jako by si toho byly vědomy a nestyděly se za to.

Básnířka nemá potřebu siláctví, racionálního gesta, obhajoby-útoku-pláče-obžaloby, není jí blízká ironie nebo jiné prostředky zlehčení či znevážení popisovaných pocitů a impresí. Ve stylu autorčina rukopisu „ni stopy“ po společenské angažovanosti nebo kritice, jak je pro mladou českou básnickou generaci příznačné — jsou to verše čistě lyrické, výjimečně reflexivní, občas nadlehčené kapkou humoru. Jenže, občas je ta prostota prostá příliš.

A tu čtenář bystře nahlédne v uspořádání sbírky střídání vln nahoru dolů (lze to připsat editorově genialitě a záměru?). Blbá báseň střídá výbornou: třeba tu s názvem „Mužská poezie“ — konečně pořádný, svébytný a výmluvný příspěvek na toto téma. V básni „Naopak“, kde si autorka hraje s termínem lucidní snění a vyslovuje prostřednictvím spálených palačinek právo na osobní, individuální vnímání reality, je hra s opačně napsanými slovy trochu marná. Následující báseň přivolávající zemřelého otce je z úplně jiného ranku a nekazí ji ani vyhrocená pointa a možná ani úvodní omletá aluze (nakresli mi do mraků to či ono). Některé texty se pokoušejí o pouhé působivé zachycení drobností, básnickou miniaturu asijského typu — jenže zas a zas srazí jim vaz obsahová banálnost, které chybí protiváha v originálním výrazu (báseň „Zimní nádech“ konstatuje, že přišel první sníh a listí už opadalo). A znovu — další dvě básně, úderné kraťasy reflektující započatou válku na Ukrajině, jako by patřily básnictvu úplně jiného formátu. A někdy se takový poetický šok z nesouměřitelnosti odehraje i uvnitř jedné básně. Srovnejte si dvojverší: „Okvětní lístky lístečky, / hladím je zmrzlými prstíčky“ s přirovnáním z téže básně „Krev rozlévá se po těle / jako řev v jeskyni“. Přečtěte si skvělou báseň „Umřeme“, která je navíc dost vtipná, a podivte se, že ji napsal a do sbírky vřadil týž člověk jako některé jiné. Žel světla v některých básních opravdu zhasla a vzniklou tmou pableskují kýče: zkrvavená těla a zlámané paže listopadových stromů, to už je něco, co lze omluvit ve školním časopise, ale méně v důstojně vypravené básnické sbírce.

Emocionální náboj básním dodává i lexikum a jeho skladba, které jako by místy patřily dávno minulým desetiletím, jak jsem výše nastínila — autorka má víc než ráda „stará slova“, archaismy a jejich vazby, která, spolu se stavbou obrazů zakončených exklamacemi s vykřičníky, jako by vypadla z Halase nebo zmíněného Seiferta, ale skoro i Vrchlického (obnažená ňadra sakur, zabořit v růž, zardělý strom, nebeské výšiny) a téměř v každém kusu následujícím (kol a kol, líce, toť, žal, sivé, pět, celičký) — zřejmě určují, co se v poezii patří, co je to poezie, čím se vyznačuje. To působí v sousedství formulačních neobratností trochu komicky (Zářící temnota poukazuje k ráně / k šípu skrz ni).

Jinými slovy, je to jistě slibný debut — a nese všechny rysy debutu, s kvalitativní nevyrovnaností a celkovou rozkolísaností v první řadě. V porovnání s jinými domácími básnickými prvotinami posledních let Markéta Mikulášková jistě obstojí. Vnáší na mladou scénu jiný úhel pohledu a jinou poetiku. Mikulášková měla štěstí, že vyrůstala v podnětném uměleckém prostředí a především že si její poezie všimli napřed Martin Stöhr a po něm Milan Ohnisko, který se stal básnířčiným mentorem a editorem její sbírky. Takové privilegium má jen málokterý náctiletý básník, možná o to také málokterý stojí a dokáže respektovat zkušeného literáta nebo redaktora, který rozpozná pučící talent a podpoří jej, čímž autorovi zvýší sebedůvěru a značně mu umete cestu.