Je vůbec možné se potkat?

Na úvod sportovní otázka — byla jsi překvapená? 

Byla. Hlavně v kontextu toho, že v dnešním umění jsou atraktivnější a diskutovanější spíš závažnější společenská témata, přinášející kritickou reflexi. Minulý rok vyšly silné knihy, které jsou v tomhle smyslu hodně aktuální svou konkrétností, a spousta lidí včetně mě je v užší nominaci očekávala. Nemyslím, že v mojí knize žádná taková kritika není, ale není určitě tak očividná. Má univerzálnější podobu a promítá se do intimní, individuální roviny.

Mimo to, i když literaturu studuju a odmalička se o ni zajímám, z pozice autora se v tomhle prostředí pohybuju necelé dva roky, takže je to pro mě pořád ještě dost čerstvé.

Mluvíš o silných angažovaně kritických knihách. Jaké máš konkrétně na mysli? Mě napadá v kontextu literárních ocenění trochu opomenutá sbírka Olgy Wawracz Komunitní rozměr…

Nechtěla jsem použít výraz „angažovanost“ pro jeho negativní historickou konotaci a spojitost s debatami o angažované poezii v minulých desetiletích, ale zatím pro to nikdo žádné nové, nezatěžkané slovo nevymyslel, tak se mu asi nevyhneme. Osobně tu tendenci k citlivosti vůči společenskému dění vnímám jako rys, který se v různé míře i podobě promítá do velké většiny současných knih, jak básnických, tak prozaických. Ta konkrétnost, kterou jsem zmínila, je za mě asi nejvýraznější ve sbírkách Jak se líčit v nemoci od Iryny Zahladko a Možnosti přehlíženého od Sufiana Massalemy, samozřejmě taky u Olgy Wawracz a dalších.

Nerada bych ale, aby to vyznělo, že já sama považuji za silné jen knihy s touto tendencí. Zmínila jsem je v souvislosti s tvou předchozí otázkou. Jsem toho názoru, že všechno má své místo a je důležité mít mnohohlasí a různorodost. 

Tvoje sbírka nezačíná klasickými básněmi, ale na úvod je v ní okopírovaná lékařská příjmová zpráva, která asociuje vstupní interní vyšetření včetně vyřčené diagnózy. Po dočtení zprávy je ale zřejmé, že se tak trochu jedná o mystifikaci. Hraješ si se čtenářem ráda? 

Hravost v literatuře je pro mě stěžejní, a to obzvlášť v kontextu světa, který nás obklopuje. V dnešní době se citlivému člověku snadno může stát, že si věci pouští k tělu tak moc, až se dostane do stavu jakési paralýzy. Jak se máme cítit dobře na drinku s přáteli nebo si užít koncert s vědomím toho, co se ve stejné chvíli děje jiným lidem jen proto, že se narodili o tisíc kilometrů dál? I z toho důvodu je pro mě důležité vracet se ke hře, jemnosti a citlivosti. Neznamená to negaci stavu věcí nebo snižování vážnosti situace, je to způsob, jak říct: vnímám, co se děje, a přesto se nezapomínám smát. Při psaní knihy pro mě bylo důležité obě roviny vybalancovat.

Na sbírce se mi líbilo, že velmi naivně osahává konceptuální praktiky, respektive připouští fakt, že myšlenka je někdy daleko zajímavější než výsledný text, který vyrůstá na osobním prožitku autora. Jaký máš vztah k experimentální, případně konceptuální tradici poezie? 

I když může působit pejorativně, líbí se mi to slovo „naivně“, které používáš. Byl to záměr. Cílem poezie by podle mě primárně nemělo být předvést, co všechno dokážeme, a snažit se být za každou cenu inovativní — ostatně nevím, jestli je něco takového v roce 2025 ještě vůbec možné. Za podstatné považuju být autentická.

Konceptuální prvky ve Vzteklině pro mě nebyly nějakým cíleným ozvláštněním, slouží jako prostředek k vyjádření toho, co se nedá vyjádřit slovy. Této tradice jsem si jako studentka bohemistiky dobře vědoma, neměla jsem ale ambice záměrně na ni navazovat a být s ní úzce spojována. Šlo mi o to vyslovit se za pomoci všech dostupných prostředků.

Vzteklina je hravá i tím, že v ní najdeme dvě lyrické promluvy, dvě odlišné perspektivy. Ty jsou dokonce barevně odlišené. Moc si ale spolu nepovídají, spíš se tak míjejí, zeje mezi nimi řečová propast. Nebo se mýlím? 

Nemýlíš. Myslím, že to je jedna ze zásadních otázek knihy — jestli je vůbec možné se opravdu potkat a porozumět jeden druhému, nebo je naše vnímání ostatních jen iluze, která se dřív nebo později musí rozplynout při střetu s realitou. Takové úvahy nás potom logicky konfrontují i s obrazem, který utváříme o sobě samém, nutí nás k jeho zpochybňování a neustálému sebepoznávání a sebeohmatávání.

To je něco, co pro mě bylo a pořád je hodně aktuální. Ty v recenzi některé texty nazýváš juvenilními, a přestože si nemyslím, že tyhle otázky musí být nutně spojené s mým věkem, možná se to tak dá vnímat. Proč ne. Nakonec, ne všechna témata musí být za každou cenu „velká“, aby se nás dotkla. I všední, osobní věci mají v našem životě místo, takže nevidím důvod, proč by ho neměly mít i v poezii.

Rád se mladých autorů ptám, jak přistupují k autorskému čtení. Přijde mi, že právě mladá generace intuitivně pochopila, že recitaci veršů okázale dosvědčující přítomnost lyrického „já“ už dochází dech. Ozvláštňuješ nějak své čtení, nebo je pro tebe naopak stále důležité sbírku přečíst od začátku do konce? 

Ke čtení mám obecně dost ambivalentní vztah, protože jsem spíš introvertní a bývám z pozornosti nervózní. Ne vždycky se na to člověk cítí, ale všechno se (bohužel i bohudík) nedá zrušit jenom proto, že na to dneska nemáme náladu.

Líbí se mi ale perspektiva, kterou čtení poskytuje. Může být prostředkem k ovlivnění čtenářovy interpretace básní. Například ironický podtón nemusí být při setkání s textem zjevný, což může návštěva autorského čtení osvětlit.

Abych ale víc odpověděla na to, na co se ptáš, běžně čtení dalšími prostředky neozvláštňuju. Dlouho jsem měla — a pořád ještě mám — v hlavě projekce, se kterými jsem chtěla čtení propojit, ale potom je na místě otázka, jestli by to vůbec mělo cenu. Honoráře (když už nějaké jsou) nebývají natolik vysoké, aby pokryly čas a práci navíc, rozhodně pak ne dost na to, aby bylo možné zařídit potřebnou techniku. Jako alternativu jsme minulý rok se dvěma kamarády natočili „klipy“ k některým textům. Jeden mám na Instagramu a další čekají, až budu mít čas je sestříhat.

Na knize se podílel svými výraznými kresbami Adam Priecel. Jak spolupráce probíhala? 

Nevnímám to jako spolupráci, ale jako symbiózu. Bylo to hrozně přirozené. Adam dokonce řekl něco, co mi hodně utkvělo v paměti — že je to vytvořené jakoby jednou hlavou, jen já se vyslovuju slovy a on obrazem. Až na pár textů, kde jsem měla konkrétní představu, jsem Adamovi nechala volnou ruku a dopadlo to skvěle. Díky němu vnímám knihu jako celek a jsem vděčná, že na to kývnul.

Studuješ na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity bohemistiku a hispanistiku. Jaké máš ráda španělské/jihoamerické autory? Občas jsem si při četbě Vztekliny vzpomněl na chilského autora Roberta Bolaña. Ten si také ze všeho dělal legraci, ale přitom to myslel smrtelně vážně… 

To je hezká asociace. Obecně myslím, že vedle kinematografie a hudby mě hispanoamerická literatura ovlivnila asi nejvíc. Líbí se mi, jak snoubí lehkost a hravost s tíhou lidské zkušenosti a vzhledem k historii kontinentu se často ptá po svojí identitě, která nemusí mít nutně jen jednu vrstvu. Představuje pro mě kosmovizi, kdy věci nemusí být jedním, nebo druhým: propojuje magické myšlení, často složitou politickou a sociální situaci a vymezuje se vůči černobílému vidění světa. Do toho všeho navíc zapojuje silné individuální historie a bohatou fantazii a hledá cesty, jak je možné nekonvenčně a atypicky vyprávět příběh.

Co se týče prózy, hodně mě baví celá nueva narrativa, takže mimo jiné autoři jako Juan Rulfo, Julio Cortázar, Gabriel García Márquez nebo Jorge Luis Borges. Z novější tvorby bych zmínila třeba některé knihy Samanthy Schweblin nebo Agustiny Bazterricy.

Nejvíc mě ale oslovil Nicanor Parra, chilský básník, který přišel s programem antipoezie. Ten ve zkratce říká, že by básník měl sestoupit z pomyslného Olympu a přestat se brát tak vážně. Do textů zapojuje humor a všední jazyk, čímž do nich promítá nadhled a činí je přístupnějšími, navíc za přítomnosti nevšední imaginace. To mě, myslím, dost poznamenalo. Funguje to pro mě jako připomínka, že ani dnešní poezie se nemusí brát tolik vážně, že není nutné snažit se sdělení zahalit pod vrstvy metafor, které pak čtenář musí dolovat. Že je něco přímé, ještě neznamená, že je to banální.

Nicanor Parra má ve svých poznámkách o lekci antipoezie trefnou větu, ve které tvrdí, že při čtení se nikdy nemáš těšit ze jména literáta. Jak je pro tebe důležité autorství? 

To je dost složitá problematika. Ať chceme, nebo ne, k textu vždycky přistupujeme s nějakým předporozuměním, které se do našeho čtení promítá. Funguje jako brýle, po jejichž nasazení některé věci vystupují do popředí, zatímco jiné můžou naší pozornosti unikat, a vlivem toho může často docházet k nadinterpretaci. Takovým předporozuměním je často naše představa o autorovi.

Myslím, že v dnešní době by bylo obzvlášť těžké snažit se vyhnout přísunu informací tohohle typu. Na druhou stranu je otázkou, jestli je to vždycky na škodu. Poezii (pokud je autentická) vnímám pořád jako vyslovení autorova nitra, a do toho se okolní svět i osobní prožitky odráží. Umění nikdy nevzniká ve vzduchoprázdnu, takže kontext — ať společenský, nebo osobní — nemůžeme zcela přehlížet. Je těžké to vyvážit a svoje stanovisko k tomu pořád hledám. Jak říká můj kamarád Matyáš Vejvalka: „Rolanda Barthese máme rádi, ale vocaď pocaď!“