Dostat se z šuplíku ven

Jakube, debutoval jsi v roce 2022 básnickou sbírkou Święta pracy („Svátek práce“). Žiješ ve Wrocławi, kde jsi spoluřídil nakladatelství Papierwdole, organizuješ různá literární čtení a besedy. Poznal jsem tě ostatně na překladatelském tvůrčím pobytu, kde jsi byl s dalšími svými pěti kolegyněmi a kolegy (mj. Annou Adamowicz a Kamilem Kawalcem). Jaký je kulturní a literární život ve Wrocławi, je tady kam zajít?

Z počátku se mi zdálo, že ve Wrocławi žádný literární život není. Asi to neznamená, že ho tu bylo ve skutečnosti méně než dnes, jen mi tehdy připadal ani ne tak pomíjivý jako spíš okrajový a uzavřený, snaha účastnit se ho mi byla nepříjemná a spojená s pocitem nedostatečnosti. Ale během dalších let jsem literární akce začal sám spoluorganizovat a tvořit. Tím chci říci, že se moje účast na literárním životě změnila spolu s mým vlastním tvůrčím vývojem. Zpočátku mi — lépe než sledování literárního tisku a nakladatelského trhu — umožňoval sledovat autory a jejich díla v procesu tvorby. Později, když jsem se stal součástí tohoto života, jsem se sám začal snažit pečovat o ten prostor, protože umožňuje tvořit i ostatním, nám všem. Uvědomil jsem si, jak potřebný takový prostor může být, když člověk chce ze svého psaní udělat něco víc než jen hru pro sebe sama, když se chce dostat ze šuplíku ven. Spolupořádal jsem například cyklus básnických setkání Záporné čtvrtky (s Kamilem Kawalcem, pozn. DB), v jehož rámci do Wrocławi přijížděli nejzajímavější mladí polští autoři, spoluřídil jsem nakladatelství Papierwdole, které vydávalo debuty, a během festivalu Permutace jsem na pódiu wrocławského Domu literatury besedoval s autory a autorkami a snažil se představit průřez místní poetikou.

Myslím, že jsi postihl důležitý fenomén, a to je jistá uzavřenost literární scény, přestože její nutnou příčinou je ale i to, že si ji zároveň sama nevybírá. To byly tvé počátky ve Wrocławi, a nyní to vypadá jak?

Nyní většinu času trávím v zaměstnání a pak vlastním psaním. Básnická komunita je jen skromnou součástí literárního průmyslu. Kvůli svému nekomerčnímu charakteru je z velké části financována z veřejných prostředků, jejichž výše je úměrná zájmu o poezii v Polsku — a ta je mizivá. Je proto obtížné být profesionálním básníkem, což má samozřejmě dopad na podobu a fungování literární scény, na kterou se ptáš. Abych tedy odpověděl na původní otázku, ano, samozřejmě je kam zajít, a někdy je dokonce obtížné se v tom množství rozhodnout kam. Nelze však říct, že by ve Wrocławi existovala promyšlená kulturní politika, rozhodně je básníkům věnován okrajový prostor. Kruhy a činnosti, o kterých jsem se zmínil, přesto budou existovat, i když vznikají po pracovní době, většinou zdola a bez nároku na honorář. Jsou nezbytnou součástí. Mrzí mě, že se takto promarňuje velký potenciál. Zároveň jsem si vědom toho, že potlačení tvůrčího podnětu umožňuje snížení sociální mobility a nadvládu liberálně-konzervativní ideologie. Přál bych si, aby tak či onak tvořilo co nejvíce lidí, a proto se mi elitizace a kapitalizace kultury příčí.

Karaoke sezóna

Vždy se najde nějaká Ithaka, kterou je třeba rozbombardovat,

vždy se najde nějaký Idlib, který je třeba přestavět

(i když to v polské básni nezní tak dobře,

jako Aleppo nebo Latakia). V pondělí

nezní nic tak dobře jako Old Tjikko, v úterý

jsem tě ztratil z očí, když jsi před barem uzlovala pytel na odpadky,

že bych ho sám mohl zahrnout v globální oběh

smrti. Ztratil jsem tě z očí v davu pod Golden

Gate, klid, je to jen takový film nebo sen o konci

týdne. Svět se má v neděli celkem dobře,

podnapilý si broukám hymnu nultých let.

Vždy se najde nějaká Ithaka, kterou je třeba rozbombardovat,

vždy se najde nějaký Idlib, který je třeba přestavět

(i když to v polské básni nezní tak dobře,

jako Aleppo nebo Latakia). A co ty, jak uběhl tvůj

týden, vyrostli ti velcí mimozemšťané? čistí? zdraví?

V Česku se chodí na autorská čtení, v Polsku na autorskie spotkanie, tedy setkání, česky bychom asi řekli besedy. Z pobytů v Polsku jsem zjistil, že to není jen jazyková rozdílnost, přijde mi, že se v Polsku skutečně více chodí na setkání a besedy než čtení. Jak to tedy je, radši se tady debatuje než čte a poslouchá?

Trochu jsme si o tom už spolu povídali před podnikem Księgarnia Hiszpańska, kde jsme se setkali na akci pořádané Marcinem Czerwinskim.

Ano, tam to bylo opravdu dlouhé a bohaté autorské čtení.

Jo, myslím, že hodně záleží na okruhu čtenářů. Například komunita kolem literatury pro mládež by se na setkáních s autory pravděpodobně ráda dozvěděla něco o jeho životě, strávila s ním nějaký čas a získala autogram, hmotný důkaz jeho přítomnosti. Podle mého názoru se takové besedy podobají rozhovoru s celebritou. Snadno si dovedu představit, že v takovém okruhu může být v určitém okamžiku dílo ztotožněno s produktem, a tím zneplatněno právo na autonomní projev ve společenské diskuzi. Mnohé by se asi změnilo, kdyby v básnické komunitě skutečně existovaly celebrity v měřítku spisovatelů young adult, krimi nebo fantasy, o rockových hvězdách nemluvě. Je možné, že by se takoví populární básníci komunikačně přizpůsobili novému publiku.

Je na básnických akcích komunikace výrazně jiná?

U básnických akcích mluvíme spíše o okrajovém typu autorských čtení, kde forma diskuze odpovídá tématu — literárnímu dílu. Zdá se mi, že typ diskuze o básnické knize, který v současnosti v Polsku převládá, tedy publicistický, s prvky literární či společenské kritiky, vychází z touhy postihnout komplexnost působení básnického díla a ze zájmu o to, jak vlastně působí a co říká. Zároveň by se nemělo zapomínat, že akademičtí kritici jsou navzdory poměru svého zastoupení v médiích (jejich počet je zanedbatelný) stále považováni za profesionální, odborné čtenáře poezie — za tvůrce názorů a normotvůrce. Čtení může být součástí takovéto debaty, stejně jako báseň je obvykle jen jednou z forem, v nichž se spisovatel vyjadřuje.

Kromě autorských besed a klasických čtení, s jakými formami prezentace poezie se lze ve Wrocławi setkat?

Já sám velmi rád čtu básně ve společnosti hudebníků, ale to už je úplně jiná umělecká tvorba. Báseň používám úplně jinak, když ji recituju do techna nebo free jazzu, a jinak, když ji čtu do ticha, v přítomnosti čtenářů, kteří se mě za chvíli mohou na některé její části zeptat.

Je literární život ve Wrocławi pospolitý, staří i mladí, lyrici i konceptualisté pospolu, anebo jsou tady nějaké řevnivé skupinky nebo solitéři? 

Ve svém věku snad už mohu mluvit pokud ne jménem několika básnických generací, tak alespoň jako jejich přímý pozorovatel. S rozvojem větších národních literárních festivalů přestává záležet na lokálnosti literárního života. Tyto festivaly se stávají de facto samotným místem setkávání, kde je případné neshody, na které se taky ptáš, relevantní řešit. Důvod je prostý: centrum básnického provozu, v němž se rozdělují a rozdávají pomyslné koláče, není totožné s žádným městem. Místa skutečných průsečíků jsou galavečery básnických cen, literární festivaly a schopnost fungovat v tomto mediálním a nakladatelském proudu.

To je pohled seshora, a co komunitní rozměr, směrem zezdola, jak ve Wrocławi nebo v kontaktu s jinými městy?

Ve Wrocławi, Varšavě anebo Krakově můžeš mít pár přátel, s nimiž je příjemné si čas od času zajít na nealkoholické pivo a popovídat si o tom, co jsi v poslední době četl a poslat do háje někoho, kdo příliš hladce hýbe mašinérií literárního průmyslu. Mám dojem, že proces globalizace literární produkce, v Polsku opožděný vůči Západu, půjde ruku v ruce s navýšením profesionalizace poezie a marketingu v ní. Naše poezie se zdá být dobrým exportním produktem, asi lepším než je próza. Obávám se ale, že vhodným prostředím pro jakýkoli estetický průlomu či objev je levný pokoj v přetopené půdě nebo vlhký sklep. A každý takový průlom je neoddělitelně spjat s politickým, ekonomickým a společenským prostředím, v němž se odehrává.

Jsou ve Wrocławi místa, kde se básníci a umělci pravidelně scházejí i mimo kulturní akce, kde prostě mohu zítra zajít a budu předem vědět, že tam někoho potkám a pokecám? 

Na to odpoví každý stejně, ohnisky literárního života jsou nezávislá autorská knihkupectví. Ve zmíněném podniku Księgarna Hiszańskia (podnik na začátku roku 2025 uzavřen, pozn. DB) na ulici Szajnochy a Tajne Komplety v Przejściu Garncarskim lze najít nejlepší výběr básnických knih, setkat se s autory a uspořádat vlastní akci. Do historie se zapsaly i literární hospůdky, pro mě je asi nejlepším příkladem takového podniku Kalambur na Szewské ulici. Možná že v hospodách a barech nyní dozrává jakýsi wrocławský básnický underground, o kterém kvůli svému plnému úvazku moc nevím. Mám však dojem, že tento život, na který se ptáš, dost zamrzl, poprvé během pandemie a podruhé po další ruské agresi proti Ukrajině.

Jaké má Wrocław přednosti, co jinde než tady nezažiju?

Teď budu možná trochu dloubat do vlastního hnízda. Přijel jsem do Wrocławi studovat před více než deseti lety, při studiu jsem pracoval a pracuji dodnes. Za tu dobu ceny nájmů bytů jen rostly, dnes se nájemné za minibyt pohybuje kolem tří čtvrtin minimální mzdy. Nabídka sociálních nájmů nepokrývá poptávku a je stále spíše jen mírně úspěšným experimentem. Ptáš se na to, co jinde nenajdeš, ale bytová krize je všeobecný fenomén. Typickou německou městskou zástavbu Wrocławi se novým developerským projektům zatím nepodařilo narušit, urbanistická monstra se drží spíš na periferii. Ve Wrocławi se totiž vždy současnost propíše do městské struktury. V současnosti je to především zkušenost přistěhovalců — mladých lidí, kteří emigrují z polské hospodářské periferie, a válečných uprchlíků z Ukrajiny.

Noční směny

Pro šavarmu není na wrocławském náměstí místo,

u svídnického podchodu není med ani prosecco.

Je přehřáté mléko pro končící směnu,

je les obtékající mastnotou.

Už toho opravdu moc nezbývá:

vracíme drobné z děravých střev,

vracíme zbytky ospalým povalečům,

loučíme se v záři slunce s předposlední směnou.

V tvé knize rád narážím na tuto tvou pozorovatelskou schopnost. Je sice prostoupena i nadosobní kritikou — včetně ironie i přirozené angažovanosti, nebojí se kriticky přemýšlet o církvi, podnikání a globálním kapitalismu nebo se vyjadřovat proti válce —, ale především se na svět dívá zespodu, například z pozice číšníka a barmana vytíženého plným úvazkem. Brno, kde žiju, trpí, a tak trochu vždy trpělo na zkorumpované vedení města, kvůli jehož ziskuchtivé laxnosti a nafrněnosti jsme třeba v roce 2023 přišli o univerzitní kino Scala se stoletou tradicí. Počet hudebních klubů s obstojným zázemím a kvalitním audiosystémem za poslední roky klesá, včetně možností, kde mohou umělci a umělkyně zkoušet. Ten developerský kapitalismus, o kterém jsi mluvil, tomu taky nepřispívá, Brno třeba nedávno přišlo o nejstarší fungující knihkupectví (nejen v Brně, ale i v ČR) a knihkupectví Academii, což je knihkupectví zaměřené pouze na kvalitní uměleckou a odbornou literaturu.

Tím ses dotkl vlivu literatury na (takzvanou) vnější realitu. Při psaní Svátku práce jsem na to chtěl najít nějakou odpověď. Snažil jsem se zjistit, jak se zázemí — rodinná a sociální historie — promítá do básně. Angažovanost, o níž mluvíš, má svou genealogii. Než jsem se stal nejistým dělníkem, studentem nebo konečně mladým spisovatelem, fungoval jsem v prostoru malého města ve východním Polsku. Moji rodiče patřili k nižší střední třídě a jako první v rodině získali vyšší vzdělání. Toto zázemí připomínám proto, že teprve uvědomění si zdrojů své vnitřní frustrace mi umožnilo identifikovat touhu po vlastním třídním vzestupu a následně pochopit, jak mohou být obě síly využívané mocensky. Práce pro mě byla zcela materiální, odehrávala se současně v básni i mimo ni. Tím nechci říci, že poezie, která mě zajímá, poetika, jejíž principy tvořím, je lidovou autobiografií ve stylu Didiera Eribona nebo Annie Ernaux. V mém případě by šlo o formu, která nám prostřednictvím analýzy a akce znovu a znovu umožňuje opřít se o budoucnost.

Město je pouze model. Nevím, jestli mě literárně zajímá, jak korupční a pravicové síly v současnosti utvářejí politiku města nebo státu. Spíše bych rád pochopil, co způsobí, že se člověk stane slizkým idiotem a rozhodne se jím zůstat. To vše se však děje souběžně s básní. Ve Wrocławi, stejně jako ve zbytku Polska, je těžké být výhradně profesionálním spisovatelem. Předpokládám, že bude stále obtížnější prosit o jakékoli zlepšení kulturní politiky, když se evropský společenský diskurz a ekonomika především militarizují. Střední a východní Evropa bohužel pociťuje a bude pociťovat důsledky podobných rozhodnutí mnohem rychleji a silněji.

Druhá směna

Když jste po nocích psali básně

(plamen v australských a amazonských lesích)

luxoval jsem chodby hotelu Novotel

(plamen v australských a amazonských lesích)

vynášel jsem židle z pokoje hotelu Novotel

(plamen v australských a amazonských lesích)

žehlil jsem ubrusy v pokoji hotelu Novotel

(plamen v australských a amazonských lesích)

Myslel jsem na vlhký les, ve kterém to pomalu roste

Pojďme k nějakému konkrétnějšímu příběhu nebo místu. Ve své knize máš několik hotelů, např. wrocławský Novotel. Pracoval jsi tam? Co ti řekne o lidech a společnosti práce ve zdejším hotelu?

Wrocławský Novotel se objevuje v básni „Druhá směna“. Napsal jsem ji společně s Maciejem Tarankem, redaktorem časopisu Świąt pracy a autorem, který byl pro mě moc důležitý, když jsem začínal objevovat nejnovější polskou poezii. V Maciejově debutové knize Repetytorium (Hub wydawniczy Rozdzielczość Chleba, 2013) vyšla báseň „Boom #1“, která se stala první části stejnojmenné básnické série. Forma „Druhé směny“, souběžnost zdánlivě nesouvisejících událostí, a jejich význam pro generační vědomí, to vše bylo inspirováno právě Tarankovými verši: „Díval jsem se na pokémony, když první letadlo / narazilo do severní věže Světového obchodního centra. / Díval jsem se na pokémony, když druhé letadlo / narazilo do jižní věže světového obchodního centra“. Srovnáním rytmicky se opakující věty „požár v lesích Austrálie a Amazonie“ s činnostmi, jako je vysávání chodeb Novotelu, vynášení židlí nebo žehlení ubrusů, jsem chtěl navázat na Tarankův „Boom #1“. I když „Druhá směna“ je mnohem pesimističtější, v souladu s tím, jak blízko se ručička na slavných hodinách soudného dne posunula k dvanáctce. A v mém případě se tváří v tvář takovému poznání stává zásadní otázka odpovědnosti (nebo jejího nedostatku) za psaní.

V hotelech, restauracích a barech jsem pracoval hlavně během studií. Dodnes si vzpomínám na měsíce po majdanu, kdy se myčkami nádobí a zázemím najednou začala ozývat ukrajinština. Je to jednoduchý výjev: ti na myčce pracují na černo, ty, zaměstnaný na smlouvu, nosíš talíře, kuchaři na plný úvazek připravují jídlo, které servíruješ hostům, které na služební cesty nebo dovolené posílají nadnárodní korporace a turistické kanceláře. A pak, na pozadí, jsou ty okouzlující hotely z filmů a snů — Splendide nebo Excelsior.

Prázdniny

Měli jsme demonstrace, měli jsme kluby plné drog,

bedra studená od potu a čas. Měli jsme červny

a září, neměli jsme kačky ani na den,

ani na měsíc a zdálo se nám o písku.

V tom snu jsme měli písek, spoustu písku

pod víčky, a všechny naše noční

i denní starosti napsané na transparentech,

vysoko nad hlavami,

jako les.

Měli jsme názor a neměli jsme názor,

byly to feérie, bylo to vytí na hvězdy.

Přeložil jsem dvě básně z tvé knihy, „Prázdniny“ a zmíněné „Noční směny“, které jsou s Wrocławí přímo spojené. Mohl bys u každé z nich představit background, kde třeba byly napsány, jestli reflektují nějaký širší fenomén, tvou životní etapu, nebo jen ojedinělou událost?

Díky, že se na to ptáš. Jsou to především literární dokumenty, nikoli životopisy. „Prázdniny“ i „Noční směny“, stejně jako celý Svátek práce, jistým způsobem odkazují ke studentským stávkám. Ačkoli v pozadí stojí především jedna, které jsem se v roce 2018 účastnil a která byla namířena proti reformám vysokého školství Jaroslawa Gowina (tehdy člena vládnoucí pravicové strany), básně se týkají protestu obecně. Mé tehdejší přesvědčení o tom, jak by báseň měla fungovat a co by měla znamenat, bylo, že psát o protestu je stejně důležité jako se ho účastnit. Tím samozřejmě nechci říct, že by tvorba byla jakkoli důležitější než jiné společenské aktivity. Myslím, že pokud se skutečně rozhodneš být básníkem a začneš o této společenské pozici uvažovat, nějak se s ní konfrontovat — nemůžeš zjistit, jak literaturu smysluplně používat, dokud nenarazíš do zdi. V mém případě byla tím extrémem komunikační situace, v níž se ukázalo, že báseň v žádném případě nemůže být protestní písní. A tak jsem psal o tomto procesu uvědomování. Jak vidíš, je pro mě teď snazší je pojmenovat. Vyjmenovávání literárních tropů a témat je moje guilty pleasure. Nebudu se zapírat a pár jich k těm dvěma básním naservíruju, ale jen heslovitě: rytmus, průvod, loučení s mládím, techno komunita, les z Macbetha, Psí hvězda, Jan Andrzej Morsztyn, roh a sen. Prosím.

Pracuješ teď na další knize? Pokud ano, co tvou pozornost přitahuje nyní?

Ano, snažím se být neustále v tom procesu. Právě jsem dokončil svou druhou básnickou sbírku Kyselé oboly. Jsou to básně vyrůstající z krize — soukromé, protože vnější —, které vyprávějí o tom, jak se vyrovnat s vědomím života ve válce, ale z pohledu (dočasného?) pozorovatele. Básně, které začínají a končí v těle — individuálním i společenském —, představují jakýsi nezbytný smuteční rituál. Odkazuji v nich mimo jiné na pojem „kyselé společenství“ (či spíše soubor pojmů, které se za tímto názvem skrývají), na obol mrtvých (obol či obolus je označení pro starořeckou stříbrnou minci, která se kladla zemřelým na víčka pro převozníka Charona, pozn. DB), nebo na zhroucení ekonomiky založené na fiktivních penězích. Řešením konfliktů se stane řešením soukromé krize, přičemž básnickým nástrojem takového návratu je deníková metoda inspirovaná básněmi Jamese Schuylera.

Poslední slovo o Wrocławi na závěr?

Potkejme se.