Když už je nutné udeřit, tak jedině přesně

Hejt 0.1

Bude to o špíně, frajere: srdíčko pukající jak bublina ze žvýkačky.

Bude to o špíně, frajere: miliony hashtagů, oslava války.

Bude to o špíně, frajere: za zády možnost nezaměstnanosti, poslední nedopalky.

Bude to o špíně, frajere: třicet osm milionů versus dluhopisy bez citů.

Bude to o špíně, frajere: osvícení básníci, metafyzika v brku.

Bude to o špíně, frajere: ať nemelou, že se to k ženě nehodí.

Bude to o špíně, frajere: je moje paměť vody a tvoje svalová paměť.

Bude to o špíně, frajere: nechtěj po mně omluvu.

Tvůj básnický debut Hejt a jiné bangery vyšel v roce 2018, kdy ti bylo dvacet pět let. Co to bylo za životní období, témata a emoce, které daly té knize vzniknout?

Jistě bláznivé, i když většina básní vznikla ještě několik let před vydáním, tak asi proto tam je tolik mladistvé energie a nějaké to rebelství, které na sebe bere odpovědnost za svět. V té době mě hodně fascinoval jazyk internetu, automatizace básnické řeči, potenciál různých látek i možnosti politického sdělení v poezii. Byla jsem posedlá myšlenkou prožívat vše za každou cenu. Ale chtěla jsem hlavně psát básně a poslouchat punkové kapely — to mi stačilo.

Hejt a jiné bangery vyšel tedy před sedmi lety. K debutu často básníci a básnířky získávají rychlý odstup. Jak se k té knize stavíš ty? Čím k tobě stále promlouvá?

Mám k té knize rozpolcený vztah, ale to už tak bývá u většiny věcí, na které se člověk dívá s odstupem času. Pořád si vážím její drzosti a nasranosti, do básnické obce rozrazila dveře, vešla v botech, vyvrátila stůl a nazpátek odjela po zábradlí. Po letech v ní nalézám místa, kde trochu chybí zdvořilost — a nemyslím zdvořilost v pravém slova smyslu, spíš větší úcta k jazyku a přesnost — protože když už je nutné udeřit, tak jedině přesně.

Děkuji

Tahle fráze bude k zblití, stejně k zblití jako moje výplata.

Takže chápeš, přešla jsem na tabák, vyjde to levněji.

Tahle fráze bude drzá, stejně drzá jako ruce na zadku.

Takže chápeš, frajerovi jsem jednu natáhla, neměl to zkoušet.

Tahle fráze bude brutální, stejně brutální jako kopanec do břicha.

Takže chápeš, musela jsem pak ze sebe smýt tu špínu, přivřela jsem při tom oči.

Tahle fráze říká: chyba je vlastností systémů

i druhů.

Hejt mě fascinuje i díky tomu, že — jak dělím knižně vydanou poezii a jak je to i u tvé kolegyně Anny Adamowicz — nejde o básnickou sbírku, ale básnickou knihu. U tebe ale není jako u Anny scelující prvek příběh, spíše básnické vnímání samo. Slova a lidské vztahy se v tvé knize ztrácejí v digitální mechanické síti konzumu i rozšířeného vědomí. Digitalita je nejen reflektována, ale přímo simulována onou hypertextovou sítí slov, obrazů, aktualizací a odkazů. Jako při někdejším surfování po internetu nebo dnešním skrolování ji jde číst donekonečna. Vznikala ta kniha uceleně, tak jak to čtu, anebo to přišlo „samo“ v průběhu let?

Kniha prošla několika různými fázemi, takže její vznik měl jen málo co do činění s uceleností. Ucelenost se těžko hledá, když texty vznikají několik let. Možná paradoxně je spojuje jen to mládí, nasranost, odpor k systému. Jsou to vůbec dobré hnací motory k psaní? Nevím, ale v té době to bylo něco, co fungovalo.

Vnímám Hejt i jako společenskou, a ještě podstatněji jako generační výpověď, nejen reáliemi (Scooter, Prodigy, USA mánie, Naruto atd.), ale i těmi společenskými tématy, od internetu přes sociální kritiku po mezní lidské situace, jako je válka, utlačování nebo násilí. V tvé knize je ukázáno, že západní demokratický svět, obraz a hodnoty, na nichž jsme vyrostli, co nám bylo předkládáno jako ráj, je jen další, nebo spíše to samé dokola se opakující peklo, rozprostírající se napříč časy a ideologiemi. Vidíš to podobně?

Na tvou otázku můžu odpovědět parafrází z Hejtu: Cením Scootera, když — překvapivě — říká, že před životem nikdo neuteče. Možná si v pekle broukají ke svému znechucení: na, na, na.

Jak se svět za těch sedm let od vydání knihy změnil? Napsala bys dnes něco jinak?

Po těch sedmi letech bych ostří pravdy namířala proti sobě, což jsem už taky udělala v dalších svých knihách. Změnil se tím svět? Ne, ale určitě mě ušpinil. Časem se na každém z nás usadí nějaké to smítko prachu, zaschne bláto na podrážkách bot.

Matce

Spojené státy byly tehdy požehnané

a požehnány byly i dříve. Pro zelené karty,

zelené jako žetony, bankovky nebo travka. Jsem

Spojené státy a jsem kasino, jehož neon

pulzuje jako srdce; žeton hozený na stůl

a chvíle vyčkávání. Dostanu za to

poděkování? Spojené státy nepoděkovaly.

S tvou kolegyní Adamowicz jsme se bavili také o literárních cenách. Ty jsi jich několik obdržela, na další jsi byla nominována. Co to pro tebe ceny znamenají?

Lhala bych, kdybych řekla, že na cenách vůbec nezáleží. Jedni si jimi honí ego, druzí si jimi plní břicha, jiní jimi dál zviditelňují knihu. Co znamenají pro mě? Nejspíš všechno vyjmenované.

Básník Kamil Bouška, který tvou knihu v Omlatině reflektuje, předložil myšlenku, jestli tvou revoltující knihu polská společnost neocenila ze strachu, respektive ze zbabělosti něco takového neocenit. Mně ta myšlenka připomněla teorii o subkultuře Hebdige a Fiskeho, že subkultura vlastně neexistuje, protože populární kultura funguje tak, že si vše subkulturní vždy brzo přivlastní anebo ji právě hned radši ocení, aby se jí tím zmocnila a zmírnila potenciální ohrožení. Jak vnímáš podobné kulturní souvislosti své knihy? Nebo obecně situaci v Polsku?

Polská společnost na poezii kašle, protože — sama o sobě — je něčím okrajovým, její dopad je zanedbatelný a výhradně individuální. Jo, je to možná drsné tvrzení, ale je to tak. Máš ale do jisté míry pravdu v tom, že nakonec jakoukoli skulinu pohltí masy, přetvoří ji podle své modly a potřeby. Myslím si ale, že poezie je něco, co komercializaci úspěšně odolává. Je to dobře? Nevím.

Přestože Hejt smazává ty hranice mezi osobním a společenským, o tobě se lze na internetu dočíst málo. Jako má Adamowicz Osińskou jako svou — jak to píše v anotaci — „kamufláž“, ty jsi sama sobě kamufláží. Jen umění, jen to nezbytné. Jak je to u tebe s hranicemi umění/život, osobní/veřejné? Nebo je to stud?

Vidím v tom určitou zvrácenost a hravost, protože jsem hodně uzavřený člověk, i když se zároveň dokážu v knihách maximálně odhalit — je to zatím jediný druh exhibicionizmu, který si dovolím.

#logout

Je to póza. Póza v klečící pozici, póza

s vyčnívající pánví v pozadí – památka po(za)

prázdninách v Londýně, kde jsme sjížděli bělmo.

Je to póza. Póza v klečící pozici, póza

po(za) mně, i když nám bylo docela fajn. Bělmo

poza(meteno) ze stolu. #přijímání_pěkně_hnusné

_na_hešteg Přijímání bez sestry v pozadí,

její šaty a bílo (foť to, ještě ze mě něco zbylo).

Je to póza, trochu jako u Poea — méně

a mně. Je to póza, sfoukni bělmo ze stolu.

V knize se několikrát objeví náboženské narážky: „liturgická bílá“ kontrastující s bílou drog, svaté přijímání, čistota… Jak je pro tebe víra aktuální otázkou? Předpokládám, že se dopředu shodneme na stále tristních lidských právech v Polsku i jinde, například v otázce omezování práv žen týkajících se jejich vlastního těla (například v oblasti interupce), v otázce sňatku LGBTQ+ osob apod. Jistě můžeš odpovědět takto společensky, ale ptám se více osobně. Ty a víra. V co věříš?

Zoufalství je nakonec údělem každé moci a Polsko je natolik politicky polarizovanou zemí, že jakýkoli kompromis je téměř nemožný. Vyrůstala jsem ve velmi věřící rodině. Náboženství mi vždycky připadalo jako jakási klec, morální bič. Chápu ale, že v něm lidé mohou najít útěchu, aby si vysvětlili to, co je v životě nespravedlivé nebo nepochopitelné. Ráda bych věřila v nějaký řád věcí, který nenese jméno žádného Boha.

Se

S kým obědváš nebo hraješ squash

nad propastí? S kým se vymrdáváš v rytmu

techna, jaké basy ti rvou srdce? Komu,

komu strkáš do ucha teplý a lepkavý jazyk,

abys pohladil světlo v tunelu?

K dnešku jsi od Hejtu vydala další tři básnické sbírky. Jaké „basy“ ti v současnosti „rozrývají srdce“, co ti aktuálně rozsvěcuje nebo zhasíná „světlo v tunelu“?

Momentálně studuju vytržení, protože působí jako protilátka proti zoufalství. Možná je tím „světlem na konci tunelu“.

Lublinský nářek

Je slavnost, hostina nebo večírek,

na kterém Prodigy rozrývají srdce,

srdíčka. Je slavnost, hostina nebo

večírek. Modlím se za sebe do studené

záchodové mísy. Je slavnost, hostina

nebo večírek:

              Vymazal by Platón historii

              vyhledávání?

Justyno, vymazal by Platón historii vyhledávání?

Ha, to by se člověk musel zeptat Platóna, protože já už po sedmi letech — od vydání Hejtu — odpověď neznám.