Dobrým čtenářem Boha i světa

Odchod biskupa města Říma, jak zní snad nejpůvodnější papežský titul, Františka, zasáhl nejen katolíky, jejichž církve byl formální hlavou, ale i lidi nehlásící se k žádné církvi či náboženství. Jeho uvěřitelný a silný hlas zastávající se těch nejposlednějších byl ve světě rostoucích napětí a politiků jdoucích (nezřídka bohužel doslova) přes mrtvoly výjimečný. Zvláště na stránkách literárního měsíčníku lze poukázat na to, že nám po papeži zůstává celá řada textů, které neztrácejí svou inspirativnost a sílu a k jejichž četbě nás může jeho odchod navrátit.

Jako klíčový se nabízí jeho programový text vydaný jen osm měsíců po okamžiku zvolení, exhortace Evangelii Gaudium (Radost evangelia), psaná svěžím a naléhavým stylem příznačným pro začátek jeho pontifikátu. Do dějin katolické církve se pak zapsal encyklikou Laudato si’ (Buď pochválen), přelomovým textem o ekologii, na nějž odkazují nejen „křesťanští ekologové“, ale také například známý filozof Bruno Latour, Podnětné jsou ale i jeho další texty: krátká exhortace o svatosti v dnešním světě Gaudete et Exsultate (Radujte se a jásejte), dokument o lidském bratrství Fratteli Tutti (česky Všichni [jsme si] bratry), text o rodině Amoris Laetetia (Radost z lásky), který de facto zastavil vylučování rozvedených a znovusezdaných katolíků a katoliček z jejich společenství. Leckdo může sáhnout také po některých rozhovorech – třeba s rabínem Abrahemem Skorkou, který František vedl ještě jako arcibiskup Buenos Aires. Nebo po výborech z kázání či nedávno vydaných a neznámými ghostwritery sepsaných „autobiografiích“. Papež se zde ukazuje jako autor četných textů, jakkoli je zřetelné, že ne všechny texty podepsané jeho jménem jsou napsány jeho rukou. Když jsem se sám s papežem před dvěma lety setkal a měl jsem možnost mu svou lámanou italštinou říct odhadem dvě až tři věty, poděkoval jsem mu právě za jeho text věnovaný ekologii.

Papež František však nebyl zajímavý jen jako autor, ale možná ještě více jako čtenář. Ve svých textech, ať už kázáních, nebo oficiálních dokumentech, často cituje verše převážně latinskoamerických či italských básníků (Mario Benedetti, Dante, Jorge Luis Borges, Pablo Neruda, Francisco Luis Bernárdez…) a odkazuje i na některá prozaická vyprávění. Papežův blízký přítel, italský jezuita Antonio Spadaro, v březnu letošního roku vydal knihu s názvem Viva la poesia o papežově vztahu k poezii, o níž sám František píše: „Poezii mám moc rád… Poezie je plná metafor. Porozumění metaforám pomáhá učinit myšlení hbitým, intuitivním, pružným, bystrým. Kdo má fantazii, nestává se nepružným, má smysl pro humor, vždy si užívá sladkost milosrdenství a vnitřní svobody.“

Ve svých textech papež také často odkazuje na dokumenty biskupských konferencí z „periferií světa“, o něž často opírá svou argumentaci. Tím ukazuje, že není vlastníkem pravdy, který ji diktuje shora, ale že pozorně čte a nechává se oslovit bohatstvím lidí, kteří zdánlivě nejsou v centru. V jedné z — podle mého názoru nejkrásnějších — pasáží Laudato si’, která se věnuje ekologické spiritualitě, cituje islámského mystika Aliho Al-Khawwase. V jeho čtení světa není problém citovat v oficiálním textu katolické církve islámského učence. Ostatně Františkova četba ekologické krize přesahuje nejen hranice konfesí a náboženství, ale i obvyklých technických řešení: ve světě narůstají vnější pouště, protože tak moc narostly pouště vnitřní.

V tomto kontextu je zajímavý jeden z posledních papežových textů, a to list o čtenářství, jehož oficiální název zní Dopis o úloze literatury ve formaci. (Lze spekulovat, že autorem jeho předlohy je právě Antonio Spadaro.) Čtenář podle Františka „není pouhým příjemcem poučného poselství, ale osobou, která je aktivně vybízena, aby vstoupila na vratkou půdu, kde hranice mezi spásou a zatracením nejsou a priori vymezeny a odděleny. Akt čtení je tedy jakýmsi aktem ,rozlišování‘, při němž je čtenář zapojen v první osobě jako ,subjekt‘ čtení a zároveň jako ,objekt‘ toho, co čte. (…) Čtenář se tak podobá hráči na hřišti: hraje hru, ale zároveň je hra hrána skrze něj v tom smyslu, že je zcela zapojen do toho, co dělá“.

V posledku však František není jen čtenářem literatury, ale také čtenářem světa. Vždyť jedno z možných chápání víry je, že platí za specifickou interpretaci, četbu světa. A jezuitská tradice, jejímž byl papež členem, klade velký důraz na to, čemu její zakladatel Ignác z Loyoly říkal „rozlišování toho, co se jakým duchem nese“ — tedy na dobré čtení. Papež četl místa nejopovrhovanější jako uprchlický tábor na Lampeduse či mnohá římská vězení jako místa nejdůležitější. Válku četl jako „vždy prohru“, a tak se při setkání s představiteli Jižního Súdánu vrhl k jejich nohám, aby je uprosil k míru. Na svých cestách navštěvoval nikoli katolické velmoci, ale místa nejopovrhovanější, jako slovenské romské sídliště Luník IX.

František tak zůstává nejen jako autor inspirativních textů, ale také jako vzor dobrého čtenáře světa. Vposled byl papež také — a především — čtenářem Boží tváře. Jeho čtení křesťanského Boha, jako vždy milosrdného k člověku, jako toho, kdo je člověku bratrem a kdo v člověku obnovuje radost a svobodu, je interpretací, která vynesla na světlo to nejlepší z křesťanské tradice, to ježíšovské. A tak i když jsem byl opakovaně během Františkova pontifikátu dojatý jeho lidskou a neostentativní duchovností a odvahou ke změnám, k návratu k duchu zakladatele křesťanství, a jsem z jeho odchodu smutný, zůstávají zde jeho inspirativní texty a zůstává zde Františkovo útěšné čtení světa a Boha.

Tomáš Sixta
Autor je teolog a komparatista.