Čím víc smutku a ztrát, tím míň o nich mluvíš

Adélo, kdy ses vlastně poprvé dostala do Charkova, kolem kterého se ve tvé knize skoro všechno točí?

Poprvé jsem do Charkova přijela na konci září roku 2023. A může za to zatím můj poslední román Zbabělé zápisky z ukrajinské války. Ten vyšel taky právě před dvěma lety a já byla pozvána do Lvova, abych tam z něj přečetla ukázku, kterou mezitím přeložili organizátoři do ukrajinštiny. Měla jsem z toho obavy, protože publikum bylo logicky většinově ukrajinské a ten román je dost nekorektní a upřímný všemi směry, tedy občas nesmlouvavý i k Ukrajincům. Navíc jsem si říkala — kdo jsem, že si troufám psát o „jejich“ válce a utrpení? Ale přijetí bylo vřelé. A snad i díky tomu úspěchu jsem tam na místě dostala pozvání na literární rezidenci do Charkova. Konkrétně do tamního slavného, leč hrůzou a tragédií poznamenaného domu Slovo.

Ne každý spisovatel by přijal pozvání na rezidenci dvacet kilometrů od fronty. Jak jsi reagovala? Sehrálo roli, že jsi zároveň reportérka?

Měla jsem pocit, že odmítnout by byl akt čiré zbabělosti, a já rozhodně nechtěla působit jako poseroutka. A taky mě to lákalo, nebudu lhát. Protože přestože jsem měla projetou většinu Ukrajiny, právě Charkov a jeho okolí ne. Jediné, co jsem věděla, bylo, že kdysi šlo o hlavní město Ukrajiny. A že na něj nonstop od začátku invaze v únoru 2022 Rusko útočí ze vzduchu. Tak jsem se ocitla jednoho teplého zářijového večera pár minut před zákazem vycházení v temném a tichém Charkově. Strávila jsem sama první noc ve velkém bytě, odkud Stalinovi poskoci před sto lety odvlekli tehdejšího obyvatele bytu, ukrajinského spisovatele a novináře Petra Lysovyho, a už ho nikdo neviděl, prý ho následně rozstříleli. Já v tom bytě plném dost negativní energie unavená usnula, aby mě v noci probudila exploze ruské rakety, jež dopadla nedaleko. Byla jsem hrůzou bez sebe, zbytek noci jsem se třásla na zemi na chodbě mezi dvojitými dveřmi, v jediném prostoru bytu bez oken a zrcadel. Skrčená spolu se smetákem, kýblem a mopem. Přitom když jsem hned po začátku takzvané velké války, jak ji nazývají Ukrajinci, jela na Ukrajinu coby reportérka, byla jsem v mnohem nebezpečnějších situacích. Ale tenkrát jsem to čekala. Zato tahle první charkovská raketa mě zastihla psychicky zcela nepřipravenou.

Na Ukrajinu už ale jezdíš čtvrt století, za sebou máš leccos. Vzpomeneš si, kdy ses tam jako reportérka ocitla poprvé? 

Cesta na Ukrajinu byla vlastně mou vůbec první zahraniční reportáží. Jako mladinká elévka z měsíčníku Koktejl jsem se nadšeně přihlásila, když do redakce přišel už tehdy slavný fotograf Karel Cudlín a zeptal se, kdo by s ním jel na Ukrajinu. A možná dál, to se ještě uvidí. Žádný velký zájem o tu cestu ze strany kolegů nebyl, tak jsem po tom skočila. Nebudu lhát, že to nebylo náročné. Hlavně psychicky. Mimo jiné proto, že Karel Cudlín neřídí, tudíž jsem celou cestu strávila za volantem já. Mluvím o době bez internetu v mobilech, vůbec o době bez mobilů a navigace v autech nebo tabletech. Nic takového nebylo. Ale lepší zasvěcení do reportérské práce jsem si asi na druhou stranu nemohla přát. Sáhla jsem si na dno, poprvé jsem někdy byla často úplně sama. Vyplašená, ani ne dvacetiletá v cizím a neznámém prostředí. Musela jsem se zorientovat, vyhodnotit co nejrychleji danou situaci, současně se snažit zapamatovat si všecko, sebemenší detail…

O Charkovu jsi v loňské reportáži pro Host napsala: „Charkov není krásný, ani půvabný. Je svérázný. Brutální a silný. Je to stav mysli.“ V jakém stavu mysli tam ten poslední rok a tři čtvrtě jsi ty?

Bude to možná znít šíleně, ale já jsem tam navzdory vší hrůze, smrti, ruskému teroru a výbuchům šťastná. Jsem tam s člověkem, který je mému srdci nevýslovně drahý. Vlastně jsem tam kvůli němu. Protože můj partner, ukrajinský výtvarný umělec Kostiantyn Zorkin, je rodilý Charkovan. A nikdy ani na minutu nepomyslel na to, že by ze svého města kvůli válce utekl. Současně jsme oba hned od prvních dnů, kdy jsme se tam loni na jeho dnes už kultovní výstavě „Jménem města“ seznámili, věděli, že nemůžeme být bez sebe. Tudíž bylo jasné, že toho černého Petra jsem si vytáhla já.

Promiň, ale to je jak z Hemingwayova románu, akorát nejsme ve španělské občanské válce, ale na Ukrajině.

Kdyby mi někdo loni v květnu řekl, že se zamiluju do Charkovana a dobrovolně se odstěhuji za ním, což samozřejmě zcela rozmetá můj předchozí pohodlný život, považovala bych ho za romantického blázna. Žít v bombardovaném městě jsem nikdy nechtěla. A ani dnes to nechci, nejsem adrenalinový typ, nonstop se modlím za mír. Nutno říct, že Kosťa mě nikdy nenutil odstěhovat se za ním. Upřímně — ani nemusel, bylo to prostě samo sebou. Představa, že se vidíme jednou za půl roku na pár dní, ve válce nefunguje: protože on už zítra nemusí žít a Charkov nemusí stát… Samozřejmě mám občas velký strach, že nás zabije dron nebo raketa, co právě letí na centrum města, kde žijeme. Ale přesto — opravdu jsem tam šťastná a cítím, že jsem tam, kde mám být. I z pohledu práce novinářky. Píšu odtamtud komentáře a reportáže. Taky tam píšu beletrii. Paradoxně ta neustálá hrozba smrti mě při psaní neparalyzuje, naopak. V neposlední řadě se snažím pomáhat těm, kdo zachraňují nejen opuštěná válečná zvířata…

Adéla Knapová a Kostiantyn Zorkin

Jak dnes Charkov vypadá? Mám si představit město, kde na každém kroku vidíš, že fronta je za rohem, nebo přetrvávající pokus o normální život? Jak se tyto dvě věci ovlivňují?

Charkov je obojí. Není možné nevnímat, že jsi v podstatě ve městě kousek od frontové linie. Neexistuje tam už ulice, v níž by nebyl explozí zničený alespoň jeden dům. Zároveň se všichni snaží žít co nejvíc „normální“ život. Vše funguje jako u nás. Obchody, kavárny, pneuservisy, notáři, zubaři… Jen školy ne. Ty jsou online a pro nejmenší děti je pár tříd v podzemí. Po napadení Ruskem většina obyvatel z téměř dvoumilionového města utekla. Mimo jiné i proto, že se Rusové dostali až do města a bojovalo se přímo v ulicích. Ruské teroristy nakonec velmi rychle vyhnali právě hlavně místní občané. Kdyby čekali až na armádu, město by možná padlo. Dnes se do Charkova mnozí vrátili. Oficiálně má město nyní přes milion dvě stě tisíc obyvatel. Takže tam jsou v centru dopravní zácpy, do restaurací si musí člověk na páteční nebo sobotní večer udělat rezervaci. Divadelní představení jsou plná. Výstavy praskají ve švech. Tak živé a energické, odhodlané a statečné město snad už nikde jinde není. A do toho každý den útočí z nebe drony Šáhid nebo dopadají bomby, letecké pumy, rakety.

Nepřekvapuje mě, že jako reportérka s bezprostřední zkušeností s válkou na Ukrajině posíláš do českých médií reportážní texty. Ale co tě vede k tomu psát uprostřed války povídky?

Pro mě dokáže beletrie zachytit život pravdivěji než jakákoliv reportáž, zpravodajství nebo dokument. Navíc jsem se vždycky víc považovala za autorku beletrie než za novinářku. Povídky nebo román jsou podle mě navíc dost možná jediný slovesný útvar, který dokáže zachytit a předat nezachytitelné a těžko popsatelné. A přesně takový život ve válce je. A nejen ve válce. Život v extrémní situaci. Život jako takový.

Předpokládám, že náměty těch povídek jsou reálné…

Ano i ne. Ano prostě proto, že podle mne se i ta nejdivočejší fabulace kdysi kdesi už stala nebo stane. Život a realita daleko přesahují naši představivost. Ukazuje se to postupně i u těch nejnepravděpodobnějších sci-fi či dystopických děl. Nakonec je reálnost ještě víc „šílená“ a nečekaná. Takže ano, vše, o čem píšu v Krvavém kompotu, se stalo. Tak či onak. Ne nutně mně, samozřejmě. Ale často jsem byla svědkem.

Ocenil jsem, že v těch povídkách jenom nestavíš pomníky, i když by to lidsky bylo jen a jen pochopitelné. Místy tematizuješ i problematické části současné ukrajinské reality, jedna z povídek se například věnuje verbování mužů do armády, které na sebe někdy bere podobu až jakýchsi honů. Proč je tahle praxe problematická?

Protože se ke všem ukrajinským mužům tihle lovci ve službách ukrajinské armády chovají automaticky jako ke kriminálníkům. Upírají jim základní práva, dokonce je často fyzicky napadají. Viděla jsem opakovaně na vlastní oči přímo v Charkově, jak je loví jako nebohá divoká zvířata. Jako by nebylo čirým hrdinstvím už to v tom městě dál žít a neutéct na západ země nebo za hranice, jak to udělaly statisíce jiných. Prostě vedeš dítě do školy nebo jdete nakoupit a tlupa ozbrojených chlapů tě na ulici obstoupí, seberou ti mobil, takže nemůžeš ani nikomu zavolat, a odvedou tě proti tvé vůli k odvodové komisi kamsi do neznáma. Dítě tam stojí a ty prostě zmizíš.

Co se děje dál?

Za dva měsíce po základním výcviku tě pošlou na frontu. Ve své vlastní zemi se z tebe stal nevolník.

Ti na frontě zároveň skutečně potřebují posily nebo na čas vystřídat…

Ano, ale takové totalitní jednání nemůže omluvit žádná válka. Navíc sami vojáci z fronty tyto odvedence nechtějí. Ptají se logicky, jakou mají tito mužové motivaci bojovat? Ty bys bojoval s maximálním nasazením za zemi, která se k tobě tak odporně chová? Pokud chce Ukrajina zůstat demokratickou, musí tuhle praxi okamžitě změnit. Jde to dělat i jinak. Slušně a hlavně férově. Takhle se prostě ti bohatí za úplatky vykoupili a obyčejní lidé, díky jejichž každodenní práci navíc Ukrajina ještě vůbec funguje, se stávají věcí bez práv, masem do válečného mlýnku.

Jiná povídka zkoumá konfrontaci válečného veterána se západním štábem, který do Charkova přijel točit „hrůzy války“. V čem je podle tebe náš západní pohled na současnou situaci zkreslený?

Téměř ve všem. Sama jsem se těch stereotypů zbavila až reálným životem v Charkově. Něco odbouráš během krátkých návštěv, ale i tak, pokud cestuješ jen třeba do Lvova nebo Kyjeva, můžeš získat zcela mylný pocit, že válka je kdesi daleko, mimo. Sem tam tě vyděsí letecký poplach, ale na první pohled se život ve střední a západní části Ukrajiny může zdát jako u nás. Proto mi mnozí čeští čtenáři pořád píší, že Ukrajinci odjinud než přímo z východu neměli mít právo utéct jako váleční uprchlíci, respektive že my jsme je neměli tak ochotně přijmout. Ale i do Lvova občas dopadne ruská raketa a zabíjí civilisty včetně dětí. Taky si hodně lidí u nás myslí, že názor na konec války a mírové podmínky mají Ukrajinci jednoznačný a většinově stejný. I to je nesmysl. Vše se mění v závislosti na tom, zda přímo v dané rodině někoho Rusové umučili a zavraždili nebo zda někdo z rodiny právě bojuje na frontě, kde přesně v Ukrajině žiješ… Nebo si často dokumentaristi a novináři myslí, že se Ukrajinci vyžívají v tom, plakat do kamery a líčit hrůzy a ztráty. Nic není vzdálenějšího pravdě. Čím víc smutku a ztrát, tím méně o nich mluvíš. Slova ztratila v těchto situacích význam.

Jsi poměrně kritická k Volodymyru Zelenskému. Vyčítáš mu, že je odtržený od reálného života vojáků na frontě, nevnímá jejich potřeby. Jaký je dnes na Ukrajině vztah mezi lidem a vládou, pokud to jde říct nějak obecně?

Můžu mluvit jen za své okolí, ať už civilisty z Charkova, Kyjeva, či třeba Kramatorsku. Nebo za kamarády, již slouží v tamních ozbrojených silách. V mém okolí není nikdo, kdo by současné ukrajinské vládě věřil. Ztráta důvěry se udála někdy na konci druhého roku války a musím říct, že se prohlubuje. Mnozí vojáci už dávno nebojují za Ukrajinu jako stát, ale jen za svou rodinu, svobodu být Ukrajincem, za své město, vesnici. Paradoxní je, že ti, co dál téměř adorují Zelenského, jsou často zahraniční vojáci bojující za Ukrajinu. A vlastně dost možná nemají jinou možnost než dál trvat na postoji, který je do zákopů přivedl. Kdyby si teď přiznali, že ani oni nevěří, že se po válce vedení země přestane chovat tak totalitárně jako nyní, museli by přestat v této armádě bojovat.

Chápu to tak, že Ukrajinci nechtějí kapitulovat, ale současně si přejí konec války. Existuje však mezi těmito dvěma srozumitelnými požadavky vůbec nějaký vyjednávací prostor?

Kdybych na tohle znala odpověď, byla bych skutečná Sibyla. Prostor mezi těmito dvěma postoji je nesmírně široký i úzký zároveň, je složitý a plný dalších protimluvů. Každopádně neznám na Ukrajině osobně nikoho, kdo by si nepřál co nejrychlejší konec války. Tečka. Až pak pojďme řešit, co to znamená a bude znamenat. Tak reagují všichni, pokud se na to vůbec odvážím zeptat. Protože ve čtvrtém roce války takové otázky kladou jen nově přibyvší zahraniční novináři a intelektuálové. A já se tak vlastně už dávno neptám.

Kdy se do Charkova vracíš a co bude první věc, co tam uděláš?

Pokud vše půjde podle plánu, budu snad už desátého května na Ukrajině. A pak za dva tři dny v Charkově. A protože na mě bude Kostiantyn čekat už ve Lvově, první věc, kterou udělám v Charkově, bude asi to, že si společně dáme kafe v naší oblíbené kavárně a obejmeme známé, kteří tam právě budou. A vždycky tam nějací jsou.