Cena Jiřího Ortena pro poezii

Nejmladší česká poezie je v dobré kondici. Originálním slovníkem dokáže reagovat na aktuální svět, přičemž si ve svém jádru udržuje tematicky pestrou a bohatou směs motivů a témat: civilizační fenomény, sociální kritiku, intermedialitu, ekologii, digitalitu. Zní to jako sada obecných klišé, ale pokud se podíváme na letošní nominace Ceny Jiřího Ortena, respektive na hodnocení její pětičlenné poroty, zdá se, že letošním neoficiálním vítězem této soutěže se stala právě poezie. V konečné nominaci se totiž objevily tři básnické sbírky: Místní od Lubomíra Tichého, Vzteklina od Apoleny Vybíralové a Možnosti přehlíženého od Sufiana Massalemy.

Cena Jiřího Ortena se uděluje od roku 1987 autorovi prozaického či básnického díla, kterému v době vydání díla není více než třicet let. Situace, kdy finální nominaci zcela opanovala poezie, přitom naposledy nastala přesně před deseti lety. Porota „Ortenovky“ tak letošní rok nekopírovala loňské rozhodnutí Magnesie Litery, kdy Marek Torčík získal za svůj román Rozložíš paměť i Literu za prózu a zároveň právě Cenu Jiřího Ortena. Debutové prózy Narušení děje od Emmy Kausc a Lover/Fighter od Kristýny Hamplové se do konečného výběru překvapivě neprobojovaly. Vítězka Ceny literární kritiky Emma Kausc se v Ceně Jiřího Ortena nedostala dokonce ani do přiloženého longlistu.

Můžeme se jen dohadovat, zda tvůrčí postupy Emmy Kausc vyšly vstříc kritické, intelektuální náročnosti kritiků oproti popularizačním „Magnesiím“, které myslí více na čtenáře. Nebo zda pro Cenu Jiřího Ortena bylo tentokrát zásadním kritériem jisté hledačství, čímž se porota chtěla vymanit ze začarovaného kruhu, v němž se oceňuje oceňované (viz zmíněný Torčík). Smyslem tohoto článku však není komparace výročních cen a jejich kritických premis, ale pokus o detailnější interpretaci tří nominovaných básnických sbírek.

Bezelstným cizincem

Je zřejmé, že ten, kdo vstupuje do světa literatury, měl by mít alespoň minimální představu o tom, co napsali ostatní před ním. Pro každou prvotinu je ovšem stejně důležité, aby si ve svém jádru uchovala naivní prvost vidění, aby svůj jazyk neobalovala přetíženými metaforickými výrazy, které by namísto originality uvozovaly nudné epigonství.

Tato prvotní optika světa se nejexplicitněji propisuje do tvorby Lubomíra Tichého, jenž se ve svých básních s upřímností staví do role přihlížejícího dítěte. Jeho texty se tak stávají pokoutnými rituály dospívání: „velkolepě jsem stanul před babičkou / s přírodní trofejí v ruce / ale lubi / holubinky nesbíráme / pýchavky v mé hlavě / byly okamžitě rozšlapány / červivé odřezky hřibů trčí z kompostu / ještě před obědem.“

Bezelstnost dětského vidění najdeme i v civilně odlehčených básních Sufiana Massalemy, pod jejich povrchem ale probublává intenzivní pocit sociálního nezakořenění. Svobodně dobrodružné básně, v nichž se s autorem klukovsky poflakujeme po (ne)území sídlišť, jsou zároveň křehkými a smutnými popisy dospívání: „kluci pískají fauly na stonky pampelišek / prodavačka v krámku naproti / určuje ceny podle toho / kdo zrovna nakupuje / občas hrajeme zápasy bílí s tmavými / a tak jsme s bráchou v týmu s Romy / občas hrajeme zápasy se smíšenými týmy / a tak jsme s bráchou sami.“

„Dětsky“ prozíravá je pak i další nominovaná sbírka Apoleny Vybíralové Vzteklina: vyjevuje se to v její formální hravosti — najdeme tu vizuální básně, barevně odlišené roviny promluv, fabulovanou fikčnost emocí atd. Jako by záměrně naivisticky osahávala principy konceptuální poezie. Zároveň ji ale obrací vzhůru nohama, když mystifikační hru se čtenářem a postupy konceptuálních přístupů beze zbytku odhaluje, čímž bezostyšně přiznává jejich fikční vykonstruovanost.

Být cizincem ve svém důvěrném prostředí je úkolem každého básníka, ale málokdo to minulý rok dokázal ve své sbírce zachytit tak přesvědčivě jako Tichý nebo Massalema. Prvně jmenovaný autor se noří do prostoru české vesnice, kterou zachycuje v odkouzleném poetickém modu. Zajímají ho především objekty, zrezavělá, odstavená čerpadla, trigonometrický bod, rozbité tlačítko dopravního prostředku atd., které na první pohled postrádají jakýkoliv praktický, natož estetický účel.

Tichý je extrémně zvídavým básníkem, který svá mikroskopická pozorování periferně vychyluje. Dělá to záměrně — jeho pohled do žité skutečnosti se tím horizontálně i vertikálně rozšiřuje. Dosvědčuje to velmi organické prolínání reálného světa s tím virtuálním. Autor mezi těmito entitami nehledá rozpor, existují vedle sebe souběžně, prorůstají se: „Když mi autobusák neodpoví na ‚dobrý den‘, přemýšlím o tom jako o ‚zobrazenu‘ v chatu.“ Podobně v jeho digitálně imaginativních básních čteme o tom, jak světlušky osvětlují displej nebo jak hlasovou zprávu přehlušuje hejno vrabců v živém plotě.

Rovněž Sufiana Massalemu až fetišisticky přitahují přehlížené věci, různá (ne)místa: hejna paneláků, vykácené čtvrti, neony pump, benzinky, motoresty, ocelárny. V jeho vidění postupně transformují a nabývají nečekaně nové, magické významy, které básník kompozičně staví do těsné blízkosti k mytologickým kulturním odkazům na Blízký východ: „obývací pokoje a ložnice / jsou skutečným lůnem revolucí Východu / jeden balkon / dvě postavy / jedna cigareta / popíjím pepsi na obrubníku / prodejci telefonů vytáčejí / čísla v pase pupkatých zákazníků / zvolej takbir a schválně / jestli hodí pantoflem ten / kdo je bez viny.“

Poetické strategie obou autorů směřují k tomu, aby spojovaly nespojitelné, čímž vytvářejí novou síť vzájemně propojených vztahů. Tichého zájem o nelidské entity může jemně uvozovat současný kurz posthumanistické filozofie. Massalema zase bortí geografickou a společenskou binaritu ve prospěch synkretických tendencí, v nichž dochází k míšení západního a islámského světa. Oba básníci tak pojímají prostor velmi současně, fyzická místa jsou v jejich básních prostoupena technologiemi, nevstupují do něj pouze lidští, ale i nelidští aktéři, a to i na takové úrovni, kterou ani nejsme schopni promýšlet ve standardních kategoriích času a prostoru.

Pro poezii Apoleny Vybíralové není fenomén prostoru tak důležitý, respektive její lyrický jazyk se o sféru vnějšku příliš nezajímá. Autorčiny básně vycházejí z emočního podhoubí, kde se smích střídá s pláčem jako dubnové počasí. Vybíralová ale stejně jako dvojice nominovaných autorů odmítá neoromantickou nostalgii a přemrštěné metafory, její jazyk se posouvá ke každodenní konverzaci, čímž poezii zbavuje nostalgicky upjaté vážnosti: „dostal jsem zápal plic z častého nahlížení do lednice / co k tomu říct / vůně zkaženého mi vždycky připomene tebe / a některé noci mi / prostě chybíš.“ Vzteklina se zároveň této emocionalitě chytře vzpírá především tím, jak dokáže niterné pocity nazírat s chladným odstupem a hravostí, která se projevuje v depoetickém kontextu, mystifikačních principech a absurdní důvtipnosti.

Společným úběžníkem všech tří knih je i podobný způsob, jakým do svých textů vtahují ironii a humor. Všechny sbírky navíc pracují se zdařilou pointou, která neústí do cynismu, ale naopak svědčí o vnímavé citlivosti. A nemám tím na mysli verbální hříčky, spíše rámcové využití textu jako metafory, myšlenky, které generují absurdní napětí mezi pozorovatelem a viděným: „zeptala ses mě / co poslouchám / odpověděl jsem / že korán nebo techno,“ píše Massalema. A Tichý mu potutelně odpovídá: „myslivecký ples naplnil kapacitu / a tak dívky za střediskem / zažehly známé tiktokové tance.“

Humorně ironické a paradoxní vztahy ve svých básních ale nejintenzivněji znázorňuje Apolena Vybíralová, pro kterou je absurdní hyperbola cestou, jak citově vážná témata uchopit s antilyrickou sveřepostí: „moje slzy jsou řeky / postupně zaplavují / všechny ulice / okolní města / i horské oblasti / taky titulky světových periodik / jsou jich brzy plné / kdyby se je někdo pokusil vypít / utopil by se v nich.“ Její poezie by asi snesla přízvisko milostná. Umění milovat zde ale není filtrováno přes tradiční romantický model ztrápeného umělce. Spíš jako by se prožívaná muka dala nějak naučit. Stačí si s nimi trochu zašprýmovat.

Nově upřímní i podvratní

V tomto kontextu současná mladá poezie až nyní reaguje na tzv. novou upřímnost (new sincerity), což je termín, který se v Americe ustanovil na přelomu devadesátých a nultých let. Dnes je primárně chápán jako protipól postmoderní ironii a cynismu, který poezii zbavuje exkluzivnosti, vyumělkovanosti a neosobnosti.

Před třemi lety jsem pro časopis Host napsal článek „Oslava průměrnosti“. Ten se na pozadí recenzí tří knih nominovaných na Cenu Jiřího Ortena 2022 kriticky vymezoval proti výběru nominantů včetně dvou básnických sbírek, konkrétně vůči knihám Měňagon od Vojtěcha Vacka a Štičí kost od Radka Touše. Mluvil jsem tehdy o tom, že oceněné sbírky jsou v práci s jazykovým materiálem (Vackova explozivně manýristická hra se slovem i Toušovo imaginistické rámování do obrazu) v kontextu nejmladší poezie reliktem minulosti.

Mám za to, že letošní sbírky vybrané do Ceny Jiřího Ortena jsou určitým protipólem výše řečenému. Jejich jazyk je průzračně naivistický, se smyslem pro zkratku, formální soustředěnost a kondenzované pozorovatelství. Současné jsou i na úrovni tématu: Tichého environmentálně digitální pasáže, Massalemův sociální background či Vybíralové svěží antilyrika zdárně simulují alarmující pocity generace „Z“. Všechny sbírky si navíc intuitivně uvědomují tíhu lyrického patosu, proti kterému staví civilní polohy, které jsou srozumitelné, a zároveň v básni dokážou zažehnout intelektuální a imaginativní jiskru.

Neznamená to ještě, že by nominované sbírky přicházely s ničím radikálně novým (nejslibněji z tohoto hlediska vypadá poezie Lubomíra Tichého), spíše aktualizují slovníky devadesátých let a nultých let. U Tichého s Massalemou vidíme návaznost na tradici české „pozorovatelské lyriky“ (Borkovec, Hruška), jejich periferní pohled je metaforičtějšího a zamyšlenějšího rázu. Ne vidět očima, ale myslet očima.

U Vybíralové je zase zřetelné napojení na tzv. požadavek srozumitelnější básně (Těsnohlídek ml. a nová vlna angažované poezie), aniž by ale — na rozdíl od svých předchůdců — rezignovala na silný estetický aspekt. Autorka navíc mimoděk do soudobé české poezie pohotově navrací otázku po autorství, respektive k němu přistupuje dost podvratně, což je v současné době, která je znovu posedlá autorem, docela osvěžující.

Autor článku je porotcem aktuálního ročníku.

Nominacemi na Cenu Jiřího Ortena se bude zabývat i diskusní hostcast Kverulanti. Debatovat budou Sára Vybíralová, Ondřej Macl a Libor Staněk.