Zapomenutá kniha: Jehan Rictus — Poezie

Hořejšího výbor obsahuje osm básní převážně dlouhého rozsahu. Básním předchází úryvek Rictusova dopisu Léonu Bloyovi ze 4. října 1900, v němž autor obhajuje svoji poetiku — např. užívání hrubého jazyka. Úryvek jako by měl čtenáře varovat před tím, co je čeká. Jeho zařazení bylo jistě uvážlivé: Rictus ve své době šokoval expresivními výrazy i výjevy a potenciál pobuřovat si podržel ještě dlouho.

Jehan Rictus (vlastním jménem Gabriel Randon) se narodil 21. září 1867 a zemřel 6. listopadu 1933. Svým osudem jako by byl předurčen stát se básníkem chudiny — valnou část života strávil na ulici jako jeden ze zástupu pařížských chudobných. Rictus žil Paříž, o níž psal Emil Zola své romány — nezkrocené vykořisťování dělnické třídy vedoucí k alkoholismu, prostituci a zločinnosti. V devadesátých letech začíná Rictus psát básně, jež se přesně v tomto prostředí odehrávaly, a prezentovat je v pařížských kabaretech.

Těmto veršům je věnován i tenký Hořejšího výbor, který je přes opakovaná vydání zároveň jediný, který v češtině máme. Důvodem je bezpochyby to, že dát se do překládání vázaného verše, který překypuje argotickými výrazy Paříže z přelomu 19. a 20. století, není snadný úkol. Přesto to zamrzí, neboť Rictusovy sociálně citlivé verše mají dnes (možná právě dnes) velký aktualizační potenciál. Nicméně dříve než sociální citlivost (a vůbec sociální tematika, kterou Rictus komentuje už v dopise Bloyovi) dnešního čtenáře spíš zaujme komika Rictusových veršů. Často spočívá v břitké ironii: „Hajej — dadej, zavři svý očka… / Od rohu, lehce, krok jak kočka, / dva strážníci sem už pospíchaj / a ‚Rozjeděte se!‘ hulákaj. // Štěstí, žes skáchnul, jinak jistě / pendreky začly by pracovat, / dostal bys, že si chtěl ‚vyvolat / srocení na veřejném místě‘.“ Své dále dělá kontrast obsahu a formy. Verše jsou většinou pravidelné, rýmované, zkrátka uspořádané, zatímco proti nim stojí neučesaný a obhroublý obsah: „Né, tolika národa co tu je! / A každej jak tele u novejch vrat… / Co pořád ten tlučhuba hudruje? / Fuj, z acetylénu je pěknej smrad.“ Na nejpřízemnější — ovšem nikoli zanedbatelné – rovině pak čtenáře baví prostě to, jak se tu rýmují slova jako „lejno“, „houbeles“, „chcíp“ a podobná. Poezie v té době byla něco jako exkluzivní a výsadní způsob řeči (stálý vliv parnasismu a hlavně dobového symbolismu), takže tato směs v sobě určitě měla kontrastní náboj.

Vnímám-li u Rictuse komiku či humor, jedná se o humor černý. Tento humor ale neobhajuje vlastní neurvalost a není pro Rictuse cílem básnického úsilí; tím je spíše vyrobit literární výbušninu, která má pobouřit dobového měšťáckého čtenáře a v lepším případě mu podrazit iluzi domnělé nadřazenosti, s níž je schopen přehlížet do očí bijící bídu proletariátu.

Výsadním prostředkem je v tomto zájmu Rictusovi argotický jazyk, který je ukazatelem určité společnosti, jejím znakem a podmíněností jejich bídy. Hrubost u něj pobuřuje, a to zvlášť u dítěte: „Znáš kupcovic haranta z baráku, / co chodí jak buržoust, nos na střeše? / Ten tuhle ti přes noc prej v punčoše / měl vážky a škatuli vojáků.“ Zrovna tak pobouří vyjadřování hrubé mířící až do blasfemična: „Dyby se vrátil, Beráneček, / dyby se vrátil, Božskej Panchart…, / co se dal přibít na kříž dysi / (na kerym pořád ještě visí)“. Dobový měšťák může nad lidmi, kteří se takto vyjadřují, ohrnovat nos, dokud u nich ovšem nerozpozná ty stejné bolesti, lásky, naděje a touhy, jako prožívá sám. Jak by mohl nerozpoznat bolest matky nad pohřebištěm popravených, třebaže je vyjádřená zhrublým, nevhodným a nechtěně komickým jazykem? „Řekli mi pravdu? Je to tady? / Je to to ‚Vězencký voddělení‘? / Božíčku, to je k usoužení. / Tady ty ležíš… je to lický?“

Jazyk tu vystupuje jako produkt společenských poměrů, v němž jsou Rictusovy básnické subjekty lapeny stejně jako ve své společenské vrstvě. Nejlépe to vyjadřuje báseň o modlící se prostitutce, která si občas sice povšimne obhroublosti svojí mluvy, nicméně ani při této reflexi se jí není schopna zbavit: „Dybych teď šla se hřát do kostela, / vyndaj mě, na to Ti vemu jed, / je přeci jen znát moc, že jsem lehká / (řekla jsem ‚vyndaj‘, vodpusť mi to).“

Bída proletariátu vyplývá ze společenského uspořádání, což ve skutečnosti není nic, co by dle Rictuse měšťák v hloubi své duše nevěděl — pouze si to nepřipouští a rád nad tím zavírá oči. To však jen umocňuje jeho pohoršení — člověk v bídě mu je výčitkou: „Má kostra hne svědomím, marná sláva. / Maj výčitky, to je celej trik. / A dyž se jim v kasli zjeví má hlava, / zežloutne každej jak nebožtík.“ Je v tom i trik Rictusovy tvorby — útok na lhostejnost skrze svědomí ukolébané falešnými důvody. Přivést měšťáka k uvědomění si toho, že se má tak dobře právě díky tomu, že se někdo jiný má tak špatně.

Z předešlého je vidět, že k pochopení účinnosti Rictusovy poezie si nevystačíme s pozorováním toho, jak je něco řečeno. Rictusovo jak se neuskutečňuje bez jeho co. Respektive jeho využití básnické formy by bez jeho konkrétního obsahu nemělo smysl. Místo, kde u Rictuse vystupuje to doopravdy básnické, je místo střetu obsahu a formy.

Vydání výboru v Květech poezie je vybaveno doslovem Františka Götze, který (mimo jiné) aplikuje na četbu Rictuse marxisticko-leninskou perspektivu. Ovšem samotné básně ve výboru právě této perspektivě až tak nepřejí, tématem pro ně není socialistická či komunistická společnost a revoluce (mimochodem, postavy z jeho básní jsou zpravidla tak zbídačené, že na myšlenky o podobných projektech u nich není ani stín příležitosti). Tím, že Rictusovy básně dávají vyvstat společenským (tj. i jazykovým) podmíněnostem bídy, jsou otevřené mnohem spíše přístupům inspirovaným kritickou teorií.

„Být jednoho dne nebezpečím, jaká to radost!“ psal Rictus v dopise Bloyovi. Bohužel pro něj dnes literatura v našem civilizačním okruhu nebývá zvlášť nebezpečná. Stejně tak zřídka dokáže doopravdy pobouřit. Číst dnes Rictuse, obdivovat jeho křesání obsahu o formu, bavit se komikou v jeho textech, nebo je dokonce doporučovat k dalšímu čtení — to vše je na místě, neboť tu jde o sdílení pravé jiskřivé literární skutečnosti. Možná by se ale mělo stát ještě něco více, když se s ním konfrontujeme: Rictusova poezie nás nepřímo staví před fakta. Neplatí snad, že i my se dnes máme tak dobře díky tomu, že někdo jiný se má tak špatně — jenom třeba v jiné části světa? V éře globálního kapitalismu můžeme mít tendenci zapomínat, že naše úroveň je vykoupena vykořisťováním, které si v ničem nezadá s tím, které popisuje Rictus u pařížského proletariátu. Pokud si toto uvědomíme, přepadne nás závrať, že se možná až příliš podobáme Rictusovu měšťákovi. A ať už nás to pobouří, anebo to podrazí naše konejšivé iluze, jedno je jisté: byli jsme zasaženi.