Svěží van Starého zákona

Anděl na hrotu meče je pokračováním autorova projektu, který se — vždy za jiných historických okolností — snaží o totéž: z marxistických východisek a ve vztahu k celoplanetární a celospolečenské situaci odpovědět na otázku, jak myslet a žít bez zásvětí či teismu, neboť jen tak je možný plnohodnotný lidský život. Gardavského východisko zní: dokud není Bůh zcela mrtev, není člověk zcela živ. Čili: jde o to, jak důsledně myslet a uskutečnit událost zvanou smrt Boha.

Své východisko formuloval Gardavský v šedesátých letech v první knize svého filosofického projektu, Bůh není zcela mrtev. Druhá kniha, Naděje ze skepse, vzniká po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a Anděl na hrotu meče nakonec v autorovu stavu vnitřní emigrace, stavu sotva nadějném. To jako by ale Gardavskému paradoxně pomáhalo v dosažení kýžené bezbožnosti, neboť právě v Andělovi se autor zbavuje teologicky zatíženého pojmu naděje. Bůh není zcela mrtev končí slovy o naději zvané komunismus, druhá kniha má naději přímo v názvu. Zabití Boha a oživení člověka je však možné teprve ve chvíli, kdy se v chápání vlastní situace takových pojmů zbavíme.

Jaký vlastně (a)teismus?

Už z úvahy o roli naděje je zřejmé, že Gardavskému jde o cosi jiného než o popírání zpravidla triviálních představ o bytosti za světem, jak to známe například z tzv. nového ateismu, směru, který proslul mj. agresivní protináboženskou rétorikou. Proto je třeba nastavit úplně jiné myšlenkové paradigma, v němž ateismus už není popřením teismu, nýbrž nechává teismus mimo sebe. Ateismus, který se zřekne nutnosti vyrovnat se se svým protějškem, se nakonec může zbavit i jména ateismus. Taková pozice se přitom nebojí hledat své zdroje i v náboženských textech a jejich latentně či otevřeně bezbožných pasážích.

V tomto hledání může Gardavský zajímavě přispět do aktuální debaty. Když se dnes mluví o pravé bezbožnosti, hledají se zdroje zejména v křesťanství. Už na bezbožníkovi Nietzschem se akcentuje, že jeho bezbožnost pramení v křesťanství. Situace umírajícího Ježíše je zase pobídkou k tomu vzít událost smrti Boha vážně a „očistit“ svou pozici od tradičního a neudržitelného teismu pro samotné křesťanské autory. A v nedávné době vydal Slavoj Žižek knihu Christian Atheism, v níž zdůrazňuje nutnost křesťanského prvku pro důsledný ateismus.

Nyní ale vystupuje znovu vydaný Gardavský a říká: ne v Novém, ale ve Starém zákoně hledejte podněty k tomu, jak být důsledně bezbožní! To křesťanství je nevyhnutelně svázáno s teismem! Na srdci mu leží zejména postava starozákonního proroka, zosobněná nejpříkladněji Jeremiášem (resp. Jirmejáhem, jak Gardavský píše).

Tvorba proti moci

V postavách židovských proroků objevuje Gardavský nejzřetelnější nenáboženskost hebrejského náboženství. Prorok není věštcem, mystikem či šarlatánem, nýbrž člověkem, který má silně vyvinutý cit pro dějiny a situaci člověka v nich. Je to on, kdo dokáže vyhodnotit, jaké výzvy historie klade, a svému lidu tlumočí i způsob, jak by na ně měl reagovat. Při tom užívá obrazného jazyka dialogu s Hospodinem — s Jahvem, který není personifikovatelným či zásvětním Bohem, ale spíše složitou metaforou pro neosobní hlas, s nímž se lze přesto setkat v čase a který klade na vyvolený národ v dějinách určité nároky. Jahve není záruka pozemské spravedlnosti, naděje či smíření, natožpak věčného života.

Metaforou prorocké situace je anděl na hrotu meče: „Metaforou (…) rizik, jimž jsme (…) na tomto hrotu vystaveni: nevíme, zda nás příští chvíle nezvedne k nebesům tak prudce, až nás oslepí odlesk slunce na břitu meče, či zda spolu s ním nepadneme k noční zemi v té nepřestávající seči dějin.“

To je ovšem pořád jen polovina Gardavského odvážného výkladu Starého zákona — nezbytným tématem je i otázka vyvolení. Co znamená, že je Izrael vyvolen? Především to, že v Jahvem má neustálý poukaz na možnost jiného řádu dějin. Zatímco svět kolem je zaujat mocenským přetlačováním společenských celků, jež podpírá práce ujařmených jedinců, kmen Hebrejů je skrze Jahveho otevřen k situaci tvorby. To znamená uvědomění si, že mocenská zápolení jsou bez konce a že „dějiny, jimž vládne moc, jsou nesouměřitelné s lidskou podstatou“. Souměřitelné je naopak uvolnění kreativních schopností — tvorba, jež znamená především „tvorbu“ dějin. Právě při tomto otevření je člověk zcela živ; je to člověk v situaci beznaděje, která ovšem ztrácí negativní konotace. Znamená otevřenost, jež se nepotřebuje a ani nechce spoléhat na žádnou zásvětní záruku.

Tento způsob otevřenosti odkazuje Gardavský svým současníkům v době, která je sice v určitých podstatných ohledech odlišná od naší, a přesto v mnoha ohledech až mrazivě podobná: „Naše vlády nás drží na uzdě. Vlády se navzájem drží na uzdě. Díky tomu se nám vede dobře a jiným světadílům špatně. My, kterým se vede dobře, (…) věříme, že technika stále dokonalejší a výroba stále produktivnější ještě na chvíli (…) udrží rostoucí labilitu světa. Růst blahobytu zacpe ústa nám, kterým se vede dobře, dodávky zbraní (…) těm, kterým se vede špatně a kteří vybojovávají naše spory jako své spory.“

Redukce a nevstřícnost

Gardavského čtení Starého zákona zaujme především interpretací role proroka v hebrejské společnosti. Když však autor na Starý zákon uplatní pojem tvorby, jenž se mu jeví jako nejlepší odpověď na mocenské šílení soudobého světa, není vždy přesvědčivý interpretačně ani argumentačně. Například když svůj výklad opírá o problematickou tezi, že Bůh v Genezi tvoří z ničeho. Jinde jsou jeho výklady příliš široké a vedou přes oblouky nejrůznějších odborností — třeba když uvažuje o biblistice a studiu prvotních společností. Je zjevné, že autor všechny disciplíny nemohl ovládnout dostatečně fundovaně. Kniha se však naštěstí předně opírá o tvůrčí prostředky esejistiky — a tam je autor přesvědčivý.

Velmi obšírně se Gardavský věnuje moderním křesťanským myslitelům. V tom vlastně navazuje na rozsáhlou kapitolu knihy Bůh není zcela mrtev, tentokrát je však vůči „sebereflexi teismu“ o poznání méně vstřícný. Zachází do poměrně subtilních rovin, aby třeba i u myslitelky, jako je Dorothee Sölle, nalezl zrna teismu. Zvláštní důležitost přikládá napojení nových křesťanských koncepcí na církve, které se vždy podílí na moci, a tím stojí mimo původní židovský impuls, jemuž jde právě o vyvázání se z mocenského přetahování.

Tato nevstřícnost je zvlášť překvapivá, jestliže autor připouští, že z hebrejského náboženství musí ledacos ubrat (podobně jako musí notně abstrahovat z „řeckého prvku“, který v dějinách staví proti prvku židovskému). Jestliže i v něm nalézá přemíru ryze náboženských a mocenských projevů, od kterých nutno odhlédnout, proč by pak nemělo být na místě vyhovět i křesťanským autorům, kteří sami teistické aspekty víry, jako je nesmrtelnost duše, od jádra křesťanství odečítají? Ukazuje se na tom obecnější problém moderních debat o náboženských otázkách: pozice se hájí obtížně a za cenu značných redukcí tradičního obsahu, naopak se snadno napadají odkazem na i nepatrné tradiční prvky.

Gardavského koncepce hebrejské smrti Boha přesto má silnou výhodu proti moderním teismům — jde o koncepci silně pozemskou. Jako taková se může obejít i bez úvah o Bohu jako tajemství či různých aplikací negativní teologie, k nimž se nakonec uchylují i ty křesťanské koncepce, jež vážně reflektují smrt Boha.

Důkladné vydání

Na vydání odvedl výtečnou práci editor Ivan Landa. Kniha je vybavena přílohou s původním konceptem knihy, úvodní studií editora, doslovem Pavla Barši a důkladným poznámkovým aparátem. Člověk se možná pozastaví nad rozhodnutím přiřadit ke všem biblickým pasážím jejich ekumenický překlad, ale je to rozhodnutí důvodné. Gardavský zachází s kralickým překladem docela svévolně, a při množství biblických citací je tedy případné upozornit čtenáře, k čemu se odkazuje. Naproti tomu by neuškodilo do poznámek uvést překlady cizojazyčných výrazů. Znalost angličtiny lze u vzdělaného čtenáře předpokládat, tím méně však znalost řečtiny a latiny (o hebrejštině nemluvě). Úvodní studii, jež míří rychle k uvedení do myšlenek knihy, by možná měla doplnit zmínka o tom, v jakých podmínkách Gardavský Anděla psal a že text vyšel samizdatově. Čtenář by pak mohl lépe pochopit specifické a jakoby redakčně nezkrocené zvláštnosti textu.