Skupinová práce

Ale ale ale. Jeden z mých přátel, který před pár měsíci ohlašoval přesun ze sociálních sítí v rukách oligarchů na decentralizované platformy, se podle všeho zúčastní facebookové události „Bojujeme za původní design Crazy Wolfa“. Mám pro to pochopení — jak pro vzdorovité lpění na letité estetice levného energetického nápoje, tak pro unáhlenou změnu prostoru, která záhy nenaplňuje očekávání. Sociální sítě jako Mastodon či Bluesky evidentně odčerpaly část uživatelů Muskova X, jehož základní strukturu (krátké příspěvky ve vláknech) v podstatě kopírují, nicméně k nejrozsáhlejším odlivům již došlo a pro řadu uživatelů plní tyto platformy funkci záložních závětří spíše než životných působišť. U digitálních prostranství s jinými důrazy je pak situace ještě žalostnější, alternativy k Facebooku či Instagramu zaujímají postavení zcela marginální. Zdá se, že vůle k vymanění se z prostorů v područí miliardářů není dána jen politickým uvědoměním, ale i dalšími faktory — třeba ochotou odstřihnout celou paměť místa nebo obejít se bez určitých funkcí. Právě kvůli jedné takové vymoženosti se do nezoraných polí příliš nehrnu. Není na ní nic novátorského — jmenuje se skupina.

Díky facebookovým skupinám se lze po čtyřiceti letech setkat s parťákem z vojny, dozvědět se název prapodivného brouka ze zahrady i zbavit se nekontrolovatelně rozmnožujících se pakobylek. Oblíbené jsou i mezi obcemi a městskými čtvrtěmi, u kterých plní mimo jiné funkci jakéhosi permanentního zasedání, v němž se k zásadním otázkám (sekání trávy v létě, otevírací doba kontejneru na velkokapacitní odpad) může vyslovit každý bez ohledu na zastupitelský post. Demokratičnost těchto „plén“ stojí a padá na ošemetné roli správce či moderátora. Jeho přítomnost je kvůli míře kolujícího spamu nutná, zároveň se z něj vzhledem k autoritativnímu postavení může vyklubat prohnaný zlotřilec. Například patnáctitisícová skupina jedné pražské čtvrti je de facto v držení pravicového hnutí, s jejímž programem se při vstupu musíte seznámit a která si nárokuje omezení příspěvků od jiných politických stran. Není divu, že se jednou za čas vzedme vlna (méně či více oprávněných) nespokojenců, kteří vytvoří skupinu paralelní — zpravidla s líbivě rebelantským přílepkem BEZ CENZURY.

Stranou těchto řevnivostí stojí skupiny, jejichž účel je polapitelný mnohem hůře. Zastřešeny bývají určitým objektem (staré zastávkové přístřešky, brutální květináče z Prefy Přeštice, luxfery), jehož si členové všímají a houževnatě jej dokumentují. Ze skupin se tak stávají jakési nespoutané, amatérské encyklopedie, jimiž může člověk donekonečna listovat a žasnout nad různorodostí tvarů a kontextů, do nichž se na první pohled fádní věc dostává. Nakažlivé kolektivní sběratelství se však nepropisuje pouze do digitálního prostředí. Všímám si, že od té doby, co jsem zaplul do těchto prazvláštních skupin, se proměnilo i mé pojetí výletnictví. Už tolik nesejde na slovutných cílech, stačí se někde ochomýtat a mít oči na stopkách — a není možné, aby člověk nenarazil alespoň na nějaké starobylé dveře, zrezivělou dopravní značku či roztodivnou normalizační sochu. I mé nejbližší a nejdůvěrněji známé okolí se stalo územím slastných objevů — až poté, co jsem se přidal do skupiny Vetřelci a volavky o socialistickém umění ve veřejném prostoru, jsem u zastrčeného vepřína v nedaleké vsi zaregistroval plastiku bachyně se třemi selátky, která dosud nebyla zaznamenána na žádné oficiální databázi. Samozřejmě i v těchto skupinách může docházet k všemožným rozepřím, některé mají jisté nedostatky (asi se nikdy nenaladím na duševní frekvenci správců Ošklivé architektury a mrzí mě, že ve skupině Staré cedule — plechové, smaltované občas převažuje kšeftaření nad fascinovaným sdílením) a jejich vitalita je kolísavá, přesto jsou jedinečným dokumentem toho, jak se přehlížené věci mohou stát alespoň na chvíli posvátnými. A to bez toho, aby byla jejich okrajovost bůhvíjak vyzdvihována či rovnou vystupňována na bizár.

Někdy správci usoudí, že by si nepřehledná skrumáž příspěvků zasloužila majestátnější formát — a tak se výběrová část skupiny překlopí do knižního vydání. Před několika lety tak vznikla třeba publikace s výmluvným názvem Odposlechnuto v Praze, na sklonku minulého roku se objevil poměrně ambicióznější počin Negativy z popelnice 1900—1945. Ten vychází z vášně dokumentárního fotografa Martina Wágnera, který již několik desítek let sbírá negativy snímků z 20. století. Zpravidla anonymní fotografie jsou jedinečným svědectvím z období, jehož vizuální podobu si skládáme povětšinou ze salonních snímků či záběrů slavnostních ceremonií a válečných vřav. Kniha umožňuje svým neotesaným pohledem zdola (s řadou kompozičních i technických „kazů“) nahlédnout do jiných sfér — třeba na koloběžkové závody na náměstí nebo na obědovou pauzu dělníků. Zdánlivě individuální projekt je přitom podepřen stejnojmennou facebookovou skupinou, kam Wágner vyvolané snímky pravidelně umisťuje. O tomto mezistupni svědčí ke knize přiložený sešit s popisky — na základě prostorových konstant, automobilových poznávacích značek či typů uniforem se podařilo řadu fotografií časoprostorově ukotvit. Těžko by se tak stalo bez geografické i zájmové rozptýlenosti dvacetitisícové skupiny.

V očích nejmladší generace však Facebook představuje takřka latimerii. Ne že by neexistovaly jiné digitální prostory, které funkci skupin nabízejí — obávám se však, že uzavřeně obskurní Discord ani nerdský Reddit nemají takový potenciál k slučování rozmanitých uživatelů. Kdo ví — možná se facebookové skupiny stanou součástí zanikajícího světa, který leckdy tak urputně zaznamenávají. Nebo se přece jenom časem zjeví náhradní (relevantní a dostatečně lákavý) prostor. Bezbolestně do něj vrůst však nebude jen tak.