Co se surrealismem?

A jak také jinak u „básníka surrealistického východiska“, jak se píše v autorském medailonu. Co ale takové surrealistické východisko znamená? Postupy surrealismu — principy volné asociace, proudu vědomí, zapojení sféry nevědomí atp. — se staly běžnou součástí básnické tvorby. Tak běžnou, že by básníka, který jich využije, ani nenapadlo se k surrealismu otevřeně hlásit. Neboť tyto postupy už dlouho nebývají účelem samy pro sebe, ale převážně prostředkem k něčemu dalšímu. Skupiny „ortodoxních“ surrealistů dnes sice existují, ale tvoří více méně obec samu pro sebe.

Co tedy znamená „surrealistické východisko“? Čtenáře první části Prostorů za prahem nejdříve napadne, že autorovi jde o určité uvolnění, možnost psát verše takříkajíc bez závazků. Nemuset cenzurovat nápady, nebýt nucen je sochat. „Bezhlasými chodbami neustále přecházejí / a nekonečně drásají raněné kapsy svých kalhot / hlavy si ozdobují věnci z evropských bojišť a bojí se / že i ten příští rok bude zase tříkrálový“ — básník si píše a v uvolněnosti takového psaní si vznikají pozoruhodně sugestivní obrazy, jako je ten s drásanými raněnými kapsami kalhot.

Uvolnění tu tedy nutně neznamená přechod na psychický automatismus, resp. ten nemusí mít v básni poslední slovo. Například v textu „V opuštěných domech“ se setkáme jak s řadou asociativních „výčtů“: „V opuštěných domech / v opuštěných lidech / v opuštěných zahradách / v opuštěných bytech / v povalených plotech / zůstává ponížení / demoličních výměrů“. A takových asociativních výčtů s jinými motivy a přívlastky přidá Vrchlabský ještě tři strofy. Závěr básně už ale není založen na jakémkoli automatismu, nýbrž na principu vědomé koláže.

Od uvolněného psaní v první polovině sbírky se v polovině druhé přechází do ortodoxnější surrealistické poetiky. Otevírá se tím prostor, kde se čtenář přirozeně ptá, zda text považovat za původní básnické vyjádření, anebo spíše vyjádření psychického automatismu, které lze ex post (též) jakožto básnické zkoumat: „V podvečer Nanebevstoupení dřevěné kobyly se v kamenech vytlačují markanty kozího kopyta. Opravdu, je to stále ještě t á ž suchá voda z nedalekého vrchu, prohánějící oslnivě zářící hvězdu dvěma symetricky umístěnými delfíny, jejichž spojené ocasy jsou nenávratně považovány za titanikum.“ Obraznost utíká do bizarních poloh, poetickou funkci tu přebírá hlavně různorodost lexika — a přinejmenším ta dává odpověď na otázku, proč (a jak) hledat zalíbení v dalším surrealistickém textu.

„Surrealistické východisko“ ale nakonec může být uchopeno i méně šťastně, a to když se předchozí dva póly ve sbírce promísí, tj. když se setká diktát nevědomí s uvolněností psaní. Když se diktát nevědomí pojme uvolněně. Řada básní je zjevně psána z pozice básníkova „tady a teď“ — jsou jakoby výřezkem z toku myšlenek či dialogu s jistým „Tebou“. Zjevně něco textu předcházelo, zjevně po něm ještě následovalo, co, ví pouze básník.

Jeho text lze samozřejmě číst jako druh fragmentu, ale zároveň cítíme, že nemůže promluvit tak, jak by chtěl, či dokonce měl: „Odpoledne jsem vymýšlel / co lze přibít na kříž / Tak především člověka / dále kočku / a havrana / a cedulku Ruhe Sanft“. Což o to — čtenář poezie si už s chybějícími souvislostmi poradit umí, dokáže si domyslet smysl toho, kde básník přemýšlí zrovna odpoledne a proč nám to sděluje. Ale jistý problém na autorově straně nepřehlédne: chtěl-li psát jako surrealista, možná měl nechat více promlouvat nikoliv vlastní a příliš situované já, ale spíše psychický substrát, který já zakládá a pracuje svévolně a nekontrolovaně. A pokud se tomu vyhnul záměrně, pak zřejmě bylo lepší nenechávat své já v až takto nevyjasněných souvislostech.
 
Prostory za prahem nabízí více básnických poloh. Málokterý čtenář asi najde zalíbení v celé sbírce, ale většina čtenářů tu pro sebe jistě objeví aspoň několik textů. Zajímavým faktem zůstává — pokud nás autor ovšem nemystifikuje —, že sbírka není výsledkem nějakého posunu v autorově tvorbě. Texty jsou datované v rozpětí let 1980—2012 a Vrchlabského polohy se projevují zcela napříč těmito lety.