Exploatace šoa po stopadesáté

Když náš pes spořádá večeři, v následujících minutách se ještě několikrát vrátí k misce, aby zkontroloval, zda je skutečně prázdná. Podobný dojem vyvolávají nesčetné pokusy českých spisovatelů a spisovatelek vracet se v románech k období druhé světové války. Přestože občas ještě někdo zatoulanou granuli najde, a to především díky osobitému způsobu vyprávění (Alexander Staffa: Násilí), naprostá většina nic nového o tématu nevymyslí. Ale co naplat, šoa čtenářsky táhne, a tak se replikuje, replikuje a replikuje.

Posledním přírůstkem do řady takových románů je kniha s tajemným názvem Úlice od Jakuby Katalpy. Spisovatelka se sice etablovala neotřelými prózami Je hlína k snědku? (2006) či Hořké moře (2008), jenomže i když si jich vážila kritika, u širokého publika zrovna nezabodovaly. Na rozdíl od Zuzanina dechu, který vyšel před pěti lety a částečně se odehrával v koncentračním táboře. Ten znamenal pro autorku skutečný čtenářský průlom (ačkoli úspěšní už byli Němci z roku 2014), avšak za cenu toho, že je nyní Jakuba Katalpa pouze jednou z mnoha spisovatelek, které tematizují válečné hrůzy, nikoli již osobitá autorka, kterou byla na počátku. A její nový román tuto tendenci potvrzuje.

Kniha sleduje tři ženy: Bělu, Anežku a Helenu. První dvě jsou spolužačky, které spolu sedí v lavici, třetí je stejně stará Němka. Ačkoli jsme svědky už okamžiku jejich početí, nejdůležitější pro román je, jak se chovají a co prožívají během války. Ve zkratce: Helena získá zaměstnání v úlickém koncentračním táboře a přivírá oči nad hrůzami, které se zde odehrávají; Běla se stane andělíčkářkou a má poměr se svou učitelkou francouzštiny (její otec padl v první světové válce ve francouzských zákopech, a tak se Běla potřebuje naučit jazyk); a Anežka, která pracuje jako krejčová, zas nemůže odolat jednomu ze svých zákazníků — který je však bohužel z Berlína, nadto ženatý Hauptsturmführer. Není to samozřejmě všechno, v románu najdeme třeba i nezbytnou figuru morálně naprosto prohnilého Němce, který dělá nejedné z postav ze života peklo. To je zhruba konstelace, na níž Katalpa staví a z níž pak dochází ke všem očekávaným ústrkům, křivdám a nebezpečím, jimž protagonistky v podobných románech čelí.

Aby se přitom nejednalo o další ze série knih à la Tatér či Porodní sestra z Osvětimi, Jakuba Katalpa používá velmi naléhavý, expresivní způsob vyprávění a jazyk, kterými každou situaci tlačí do zjitřených poloh. Nic se tu neděje v klidu. Aby Helena ulevila svědomí — a ještě z jiných důvodů —, náruživě běhá. Někdy jí stačí jen svižný běh, jindy běhá „jako o závod, v dešti se brodí blátem za městem, plazí se po čtyřech, padá do šípkového křoví a řve u toho zoufalstvím“. Autorčina tendence držet při vyprávění pořád nohu na plynu ji nicméně leckdy dovede k dost zvláštním větám: „Všechno se hýbe. Vrstvy vzduchu se skládají jedna přes druhou, rezonují,“ čteme například a asi jen někdo s hodně bujnou fantazií pochopí, jak si takový výjev představit. Na jiném místě stojí: „Spánek, do kterého se později propadne, je drásavý, šrafovaný bolestí a vztekem; dolehne na ni jako kovadlina.“ Existuje snad nějaký specifický způsob, jímž doléhá kovadlina, že se stává součástí přirovnání? Jindy se dozvíme, že Deyl (onen Anežčin německý milenec) „velí zhruba osmi dalším úředníkům, jejichž jména si ani nesnaží zapamatovat; ti zdraví totiž rychle odcházejí na frontu a jako náhradu mu sem z Německa posílají kriply, kulhavé, poloslepé nebo senilní“. Proč, mohl by se člověk ptát, si Deyl nezapamatuje jména alespoň těch „kriplů, kulhavých, poloslepých nebo senilních“? Ti přece na frontu asi jen tak neodejdou…

Jsou to hnidopišské připomínky, ale obnažují styl Katalpy: pokud by totiž autorka napsala, že Deylovi kolegové se jmenují třeba Artur, Hans a Joachim, jednalo by se o „obyčejnou“ větu, jenomže pro takové jako by ve vypjaté atmosféře druhé světové války zkrátka nebyl prostor.

Přepjatost a vybuzenost románového světa se samozřejmě nekoncentruje pouze do jazyka. Že se pohybujeme v naprosto vychýleném prostředí, nám dost razantně připomene třeba scéna, v níž Běla přivede v pracovním táboře na svět mrtvá dvojčata, přičemž samozřejmě během porodu zemře i jejich matka. Číst o novorozenci, který je „jako z vosku, odhrnutý ret obnažuje bledé dásně“, bude bezpochyby pro leckoho vypjatě emotivní. Jenomže tato scéna nadobro potvrdí dojem, který román vzbuzoval celou dobu: že jde jen o další literární exploataci šoa, která prvoplánově cílí na emoce a nic hlubšího nenabízí.