Šílenství, které píše dějiny

V nakladatelství Prostor vyšla v rychlém sledu nyní již třetí kniha významného italského jungiánského analytika a myslitele o západní civilizaci Luigiho Zoji. Zájemci o jeho interpretaci historie se mohli nedávno seznámit s knihami Dějiny arogance s podtitulem Psychologické aspekty neomezeného růstu (české vydání 2021) a Soumrak otců s podtitulem Archetyp otce a dějiny otcovství (Prostor, 2022), teď vychází kniha s názvem Paranoia. Obhlížíme-li šíři jeho tvorby a sledujeme interpretační ponory do faktů a myšlenkovou hloubku jeho úvah, vyvstává před námi „kulturní polyglot“, který do rozsahu 600 stran dokáže dostat tisíce faktů reprezentovaných většinou pečlivě vybranými detaily z historie.

Paranoia má výmluvný podtitul: „Šílenství, které píše dějiny“. Ten vystihuje to nejpodstatnější. Dějiny lidstva autor prezentuje jako výsledek ďábelských následků psychické choroby rozvinuté často u vůdců, kteří — právě i prostřednictvím svého chorobného psychického stavu — dokážou strhávat masy a utvářet něco, co nazýváme kolektivní myslí.

Spící infekce

Psychoanalytik Luigi Zoja zná klinické syndromy paranoidní schizofrenie či psychotických bludů. Paranoia se živí přebujelou podezíravostí, stihomamem a vyznačuje se rychlou produkcí mylných přesvědčení. Tato povětšinou nevývratná přesvědčení zkreslují samo vnímání okolního světa a servírují umanuté předpovědi toho, co se určitě stane. Paranoia má devastující dopad na soudnost a morálku, dokáže zcela ovládnout zasaženou mysl. Autor však neužívá přísně a důsledně klinický termín. Naopak. Paranoia je pro něj širším, jak sám říká, etickým problémem. Jednou ze znepokojivých tezí knihy je, že jsme všichni paranoiou infikovatelní. A to zejména tehdy, šíří-li ji charismatičtí vůdcové, přesvědčiví v tom, před čím varují a vůči komu rozdmýchávají strach nebo hněv. V rámci mnohem volnějšího používání termínu může Zoja tvrdit, že všichni žijeme ve stavu „latentní infekce“ (tady si autor půjčil slova Prima Leviho). Pokud autorovo volnější, etické chápání paranoie přijmeme, můžeme — spolu s ním — vidět například i teorie některých vědců jako výplody paranoidních bludů: sociální darwinismus, eugeniku.

Je třeba mít na paměti, že nám šílenství v dějinách neobjasňuje historik, a dokonce na řadě míst ani psychoanalytik, nýbrž výsostný esejista (využití psychoanalytických konceptů je překvapivě méně časté, než bychom očekávali). Spojení historie s psychoanalýzou a volba žánru eseje nejsou zcela nové, civilizaci analyzoval s esejistickou licencí již Freud. Přesto Paranoia právě zjevným propojením perspektiv fascinuje. Autor se snažil, aby nevynechal žádný z frapantních příkladů charismatického šílenství a jeho dopadů. Materiál Zoja roztřídil do více než sto padesáti kapitol, které shlukl do patnácti celků.

Co vlastně paranoia podle autora způsobuje? Především disponuje děsivou mocí nad rozumnými lidmi. V davech umí vyvolat nebo navodit kolektivní mysl, jejíž — často již autonomní — jednání dokáže přimět davy k tomu, že spěšně zvedají paže nebo tasí předem: aby je domnělý protivník nepředběhl! Paranoidní vůdce a oddaný dav se mstí jako první ještě před tím, než je za co. Paranoidní stav vede ke zbrklosti, ale, jak Zoja ukazuje, je i systematický. Je to stav, který progreduje, pod příkrovem paranoie je vždy „jen a jen hůř“. Paranoidní kolektivní mysl ospravedlňuje masakry, genocidy, vyhlazování populací, zabíjení, pogromy, zabírání území. Historie Zojovi se zjevným úsměškem přitaká i dnes; v posledních týdnech se znovu vyhoupla do sedla…

Paranoia má vždycky pravdu, připomíná Zoja. Navíc, když paranoidní vůdce vidí, jaký má úspěch, cítí se všemohoucí. Ospravedlňování není potřeba. On má pravdu, on přepisuje dějiny! A zjednodušující pravda je nakažlivá. Je velmi účinné předkládat masám jistotu a vzor síly. V knize mnohokrát zmíněná kulturně historická paranoia se vyznačuje scestnými, až absurdními, barvotiskově srozumitelnými interpretacemi, které výklad dějin stavějí na hlavu. Strach vůdců metastázuje do bizarních rozhodnutí. Paranoik je ve střehu, protože všude číhá komplot. Zoja připomíná, že Stalin nechal zavraždit během krátkého období v polovině 30. let minulého století tisíce vrcholných bolševiků. Co kdyby se některý z nich chtěl vojevůdci postavit? Zlikvidovat předem!

Hrdiny a zločince z eposů zastínili ti opravdoví

To, že v knize najdeme obsáhlé kapitoly věnované stalinismu a Stalinovi nebo nacismu a Hitlerovi, je předvídatelné, kniha však připomíná i přehlížené dějinné epizody. Kdo z nás ví, že první koncentrační tábory se dají patrně přiřknout Španělům a jejich vyhlazovací misii na Kubě? Kdo přemítal o americko-španělské válce na konci 19. století? Nebo slyšel o vyvraždění původních obyvatel na Haiti? Kolik lidí dokáže odpovědět na otázku, co si mysleli Američané o Japoncích ve 40. letech minulého století?

Každá kniha o historii je zároveň interpretací materiálu, který historik vybral. Nelze být objektivní. Zoja se v tomto směru často uchyluje k morálnímu soudu, povzdechu, hodnocení. Píše o nesmyslné válce v Tichomoří, o nadbytečných spojeneckých náletech na Hamburk, Drážďany, Würzburk… Jde o rozmáchlý knižní esej, nejde o knihu splňující standardy historie jako vědy. Esejista může být, když na to přijde, i nepřesný. Především tam, kde mu výběr příkladů slouží k apelování a vyztužování společného kulturně historického jmenovatele.  

Na řadě míst dává průchod metaliterárnímu zájmu. Takové pasáže patří k nejčtivějším: jsou komponovány pomocí nějakého výchozího (historického) textu. Tak je tomu například v kapitole věnované shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, kde Zoja rekonstruuje a představuje zdvořilou japonskou mentalitu s pomocí deníku hirošimského lékaře Mičihika Hačiji. Nakolik zkreslující je takový metaliterární (a snad i metahistorický) postup? Aby to čtenář mohl posoudit, musel by se probírat zdroji, z nichž autor vychází a o které se opírá. Nepřehlédněme, že v zájmu jeho ústřední teze (Dějiny jsou psány šílenstvím) patří do jeho materiálu tu a tam i konspirace či kolující fáma (že ve stalinských monstrprocesech mohli být obžalovaní nahrazováni dvojníky nebo že sám diktátor Stalin se nechal zastupovat dvojníkem). Jestliže jsme na počátku přijali širší pojetí paranoie, než by nabízela „pouze“ klinická diagnóza, musíme se občas upomínat, že tato kniha se nezodpovídá z vědecké nezdrženlivosti.

Jde o kolorovanou historickou rekonstrukci: „Když tak jednou [prezident McKinley] bloudil po prezidentském apartmá…“ Takto autor píše. Domýšlí se. Hlásí se o licenci básníka a vykladače mýtů. Nezapomeňme, že je jungiánem, odborníkem na analýzy kolektivního nevědomí, na analýzy archetypálních postav, zdatným vykladačem literatury (v této knize například v závěru využije Shakespearova Othella). Analytická zkusmá interpretace ho vede ke spekulaci o tom, zda pro Stalina samo přihlížení tomu, jak se při procesech hroutily a kály oběti, nemohlo mít terapeutické účinky, jež ho zbavovaly viny. Ale to nevíme. Zoja naštěstí podobné hypotézy formuluje jen jako možnosti.

V preludiu ke knize je připomenut osud Aiáse, povýšeného, maskulinního trójského bojovníka. Mimochodem, zatímco například v Soumraku otců se Zoja téměř ustavičně uchyloval k archetypům z Iliady, z Odyssey, z řeckých dramat a čerpal odtamtud příměry i argumenty, v knize věnované paranoidnímu vládnutí si vystačí s historií neantickou. Hrdiny a zločince z eposů zastínili ti opravdoví.

Myslím, že díky pendlování mezi pozicemi (meta)literáta, hlubinného psychologa a vykladače dějin je Zojův text mimořádně čtivý. Celé odstavce připomínají velkolepé, širokoúhlé obrazy z historie válek. Třeba tam, kde popisuje genocidní vyvražďování domorodého obyvatelstva v postkolumbovských desetiletích na dobývaném americkém území. Popsal zánik společenství, jako např. Taínů na Haiti. Celkem 98 % obyvatel Střední Ameriky bylo vyhlazeno v průběhu 16. století. Evropa: Dreyfusova aféra a jiná protižidovská paranoidní tažení. Hitler: blud o nadřazenosti árijské rasy. Komory koncentráků. Stalin: genocida Ukrajinců nebo Kazachů nebo intelektuálních vrstev. Paranoia Američanů ve Vietnamu.

Společenská paranoia je sama sobě „pravdou“, sama sobě uděluje všechna potřebná práva. Z fašistického Německa je v knize zmiňován fascinující postup nacistů, kteří rodinám popravených vystavovali účty spojené s náklady na popravu. Paranoia staví logiku i zdravý selský rozum na hlavu, je vedena paradoxní logikou (je-li vůbec nějakou logikou vedena). Přistěhovalci dobývající Západ se zmocňovali amerického území pod korouhví pozoruhodného textu nazvaného Requerimiento. Text tohoto dokumentu je pro porozumění paranoii nad jiné výmluvný!

„Pokud se nepodrobíte nebo budete tento akt zlovolně odkládat, pronikneme do vašich zemí násilím, budeme s vámi válčit,“ píše se v listině. „A zotročíme vás, vaše ženy a děti a prodáme vás nebo s vámi naložíme, jak nařídí Jejich Veličenstva, a zmocníme se vašeho majetku a způsobíme vám co největší škodu; a hned na tomto místě prohlašujeme, že za zkázu a smrt, které z toho vyplynou, neponesou odpovědnost Jejich Veličenstva ani vojáci z našeho doprovodu, ale výhradně vy.“

Sám si za to můžeš! Podobně „šílenými“ komunikačními manévry, matoucími paradoxy a vytvářením iluzí svobodného rozhodování se zabýval v minulém století kalifornský psycholog Paul Watzlawick. V analýzách předsudečnosti má Zoja také předchůdce v psychologu Gordonu Allportovi. (Knihu O povaze předsudků před lety vydal Prostor.)

Několik otázek se vznáší nad překladem. Především jedna zásadní: Proč se překladatelka a nakladatel rozhodli užívat neobvyklé adjektivum paranoická, a to důsledně všude, když se nabízelo používané adjektivum paranoidní? (Obvyklý tvar se objevuje až v doslovu M. Žantovského.) Dále by šlo už jen o maličkosti: kostrbatý je třeba tvar dreyfusard (proč ne: dreyfusovec?) nebo germanismus kaiser (proč ne prostě císař)? Celkově je ovšem překlad velmi kultivovaný a kromě paranoického adjektiva neruší.

Kniha Luigiho Zoji jistě nenabízí vše, co by čtenář od tezovitého eseje očekával. Autor se například při zmínkách o roli médií zapomněl v minulosti (u vlivu rozhlasu a televize). Internet jen zmiňuje, vliv sociálních sítí už nereflektuje. Přitom právě zde by mohl vstoupit na další paranoidní území. Nechtějme ale nutně víc. I to, co Zoja nahlédl, mu umožnilo předložit čtenářsky velmi svůdný výklad dějin. 

Autor je psycholog.

Luigi Zoja — Paranoia: Dějiny nepíšou vítězové
Přeložila Helena Lergetporer. 
Prostor, Praha 2024
640 stran