Vlídná tvář z Olomouce

David Hrbek, autor knih mnoha žánrů, píše svou druhou básnickou knihu ve znamení překotného proudu vyprávění. V osmnácti básních seká do veršů příběhy ze svého dětství, vzpomínky na přátele a příbuzné, dojmy z poslechu i hraní hudby. Nesází příliš na formu básní ani na obraznost či metaforiku, v Těch nejlepších věcech jde především o kouzlo pábení.

Jeden se trochu ostýchá použít to hrabalovské slůvko. Jde-li o proud vyprávění, zdá se být spojnice s Hrabalem až příliš samozřejmá na to, aby něco o sbírce sdělila. Nicméně podobnosti s Hrabalovým dílem jdou u Hrbka až do rétorických podobností, téměř citací: „Zatímco paní Renata dosáhla absolutna tím, že ač svého muže / (…) nikdy ani nepolíbila / (…) vzala si umělcovo jméno / a s jeho neposkvrněným obrazem chodí po tomto městě“ (kurzíva VK). Hrabalovské ozvuky lze slyšet například i v hledání jistého transcendentního rozměru v prostých událostech, častém upomínání na smrtelnost (jež je ovšem v Hrbkově případě vyvážena i akcentem na natalitu) či vyvolávání pocitu nostalgie.

Hrabalovu zálibu v postavách outsiderů zase dobře připomene v Těch nejlepších věcech básníkův bratr, který chtěl hrát hokej, ale za svou „kariéru“ stihl nespatřit jediný gól, který dal, a mezi jeho největší úspěchy patřilo, že faulem zastavil Jaromíra Jágra. Důležitý je rovněž jaksi okouzlený pohled na skutečnost: spíše než z různých pesimistických momentů z Hrabala se Hrbek drží optimistické polohy. Ostatně v jedné z básní nalézáme krédo dost podobné větě strýce Pepina: „Ten svět je pořád tak krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím.“ U Hrbka máme chlapce, který na otázku, proč se mu líbí určitý obraz a proč by si jej pověsil na stěnu, odpovídá: „protože si chci uchovat svět v paměti krásnej.“

Smyslem předcházejícího srovnání není poukázat na to, že by Hrbek neměl co říct sám za sebe: hrabalovské inspiraci dává vlastní obsah. Místo Nymburka či pražské Libně se pohybujeme hlavně v Olomouci, místo s dělníky trávíme čas zejména s hudebníky či jinak umělecky založenými lidmi. Kromě toho by bylo možno hledat i zásadnější rozdíly: Hrbek například na rozdíl od Hrabala používá záměrně prostý jazyk, který není přetížený slangy ani bujnou obrazností.

Zvolená poetika má ale i své svody a nebezpečí, jimž je občas těžko se vyhnout. Hrbek si například je dobře vědom toho, že krása nespočívá v prosté nablýskanosti, nýbrž že je poznávána díky kontrastu s ošklivým, a tak ve svých vyprávěních nevynechává ani nevábné či trapné momenty. Autor si ovšem ne vždy patřičný kontrast uhlídá, a najednou mu v situaci nezbývá nic než pouhá trapnost či nevábnost. Jako když gradaci v básni o narození bratra autor dovádí k veršům: „a tatínek ukázal tím směrem a řekl / podívej, tam už je maminka a tvůj bratříček / jenomže zrovna v tu chvíli jsem řekl, / tatínku, já musím kakat“. Ne snad, že by daná situace v sobě neměla i jistou roztomilost, nicméně roztomilost silně prvoplánovou.

Optimistický či dobrosrdečný pohled zase snadno ústí v klišé či stereotyp: „Seděla v křesle kadeřníka Jančálka / (…) vyhlášený olomoucký kadeřník, který rozuměl ženám / a ženy zase jemu, protože byl gay“. Hrbkově poněkud upovídané poetice nesedí, když se pouští do popisů silných, řekněme, duchovních zážitků. V kontextu záměrně prostého jazyka působí velká slova nedůvěryhodně: „a věděl jsem s jistotou, / že tam někde jsem dosáhl vrcholu, / že tam jsem se propojil s něčím, / co do mě vlévá nový život, / najednou zmizely veškeré hranice“.

Je každopádně fascinující, že Hrbkovi se daří po většinu času čtenáře zaujmout a udržet jeho pozornost vzdor tomu, že básně z valné části velmi důvěrně hovoří o lidech, kteří jsou autorovi sice blízcí, ovšem pro čtenáře zůstávají v zásadě cizí. Hrbek silně akcentuje své osobní vztahy a jejich detaily, přitom je servíruje tak, že se — většinou — nedostavuje pocit znudění z prohlížení cizího rodinného alba. Jistě tomu napomáhá skutečnost, že Hrbek slevil ze záměru svého dětského já „pamatovat si každý den“.

Myslím, že pro Hrbka je při jeho „upovídané“ poetice důležité hlavně to, zda se mu podaří získat si čtenářovy sympatie. Neboli zda bude mít čtenář lyrického mluvčího za otravného společníka, anebo spíše za někoho, s kým by se chtěl přátelit. V případě Hrbkovy sbírky jde, troufám si říct, o ten druhý případ, a to hlavně díky tomu, že i když lze ve verších rozpoznat jistou hru (tj. stylizace do řečového proudu), je zjevné, že Hrbek si nehraje na víc, než je. A tak lze jeho sbírku vděčně přečíst a dobře se u toho literárně pobavit.