Katalog poetické činnosti

A takového výběru se i dočká. Autorčino škrtání nicméně není ani tak vyhazováním celých básní ve prospěch koncepčního celku, jako spíše opracováváním textů na dřeň, stručné jádro nápadu, ideje, výpovědi… Celek knihy potom nepřináší ucelenou poetiku, nýbrž katalog několika básnických poloh rozesetých do šesti oddílů, v němž každý oddíl jako by představoval samostatnou sbírečku. Jako společný moment pak lze označit zejména tendenci k introspektivní poezii a krátkému formátu básní nebo i dvojverší.

Nemělo by smysl tu komentovat jednotlivě oddíly-sbírečky. Zastavme se proto u oddílů „Selfie“ a „Blikající otazníky“, jejichž vztah můžeme nazřít jako emblematický pro autorčinu tvorbu.

Název „Selfie“ v sobě má jistou ironii. Je možno jej vzít jako pojmenování pro sebezachycování v básních, podobně jako když sami sebe zachycujeme fotoaparátem telefonu. Na druhou stranu si ho lze vyložit i jako zdrobnělé já, což by pro jednou byla zdařilá sebeironie, se kterou se dnes v poezii zrovna často nesetkáváme. Zaměření na já je tu každopádně zřejmé: „Ve snaze být rozvětveným stromem / dospěla jsem k pařezu“.

„Blikající otazníky“ se proti tomu chtějí zaměřit na pozorování světa: „Tenhle svět chce silné průbojné lidi / sebevědomé / ale prázdné // Je horší být divný / nebo zaslepený?“ Jistá oscilace mezi sebezkoumáním ze „Selfie“ a pozorováním světa zde, mezi obecně řečeno subjektivnem a objektivnem, se ukazuje zejména ve srovnání těchto dvou oddílů, nicméně je charakteristickou tenzí celého Bezejmenného toku. Ke konci básně „Blikající otazníky“ — jenž je zároveň koncem sbírky — je tato tenze ovšem zrušena ve prospěch subjektivní dimenze, a to v určitém krédu: „Nechci dále popisovat svět / který propadl v zastavárně (…) Raději zachytit psycho sny / které se pořád vracejí / ale nemohu se k nim dostat“. Jde o krédo, které se ve světle celku sbírky sice týká volby básnické polohy, zároveň však také vyjadřuje skeptický životní postoj.

Také v Kubicové sebezpytu lze nalézt rozštěpení do dvou poloh. Na jedné straně uvolněné asociativní psaní, v němž rozpoznáme i básnířčiny „psycho sny“: „I na tom jsem ztroskotala / připálilo se / takový smrad / Vajíčko a rádio / život učebnici příkladem / podzemní parkoviště bez klíče // Šlamastyka mikrospánek na jedenáct / hodin / Příště nastav na tachometru budík / a hlídej vejce / ať se nepřipálí sen“. Proti tomu stojí poloha „analytická“, přehledně a srozumitelně zachycující stavy já: „Občas si připadám / jako svalnatý pokérovaný motorkář / který vešel do cukrárny“.

Zajímavým projevem analytičnosti je schopnost básnířky texty nejen pointovat — jak píše Oskar Mainx v doslovu ke sbírce —, nýbrž také „antipointovat“. Některé básně místo aby se zašpičatily v jasném závěru, se naopak tříští. „Chlapci / na ty zbraně / už jste moc velcí“ — proč je problém v tom, že jsou velcí? Snad proto, že s nimi nyní mohou cíleně a kontrolovaně ubližovat, odpoví si čtenář. Jenže pak se na druhou stranu ptá, jestli přece jen není něco správného na tom, že zbraň vůbec předáme jen tam, kde je možnost kontrolovaného užití. Sám text neústí v jasnou pointu, nýbrž rozbíjí naše navyklé chápání věcí, což je rozhodně literárně působivější než některé texty s moralizující tendencí: „Nenuceni k ničemu / v jedné ruce elektronické cígo / ve druhé telefon / Tak strašně cool / až z toho mrazí“.

Je patrno, že Kubicové poezie má v mnoha polohách blízko k aforistice; autorka si dovede hrát s paradoxy: „Nevnímám / co mám / proto teď prožívám / bolest s postupným uvolňováním“. Ostatně někdy se čtenář ptá, zda má co do činění s žánrem básně, anebo spíše sentence. Sentenčním sebepozorováním vlastně není Kubicová vzdálena tvorbě Kristiny Láníkové, která se ovšem pevněji drží úsporného a kryptického uměleckého gesta. Kubicová je proti tomu ráda sdělná.

Bezejmenný tok je knihou, již čtenář přečte poměrně rychle a najde zde více básnických poloh, jež shledá v mnoha ohledech přitažlivými. Na druhou stranu až příliš mnoho básní dočte s dojmem zklamaného očekávání. „Možná neexistuje svět / kde kapitáni odcházejí z lodi / vždy poslední“ — ano, lze si tu spolu s autorkou povzdechnout, ale na literární zážitek je to málo.