Procházka mne zavedla až na místo zjevení

Baví tě víc psaní scénářů, nebo prózy? V čem je to pro tebe jiné?

Próza je pro mě svobodnější a ve finále uspokojivější. Když dokončím povídku nebo román, je hotovo. Scénář, ať ho napíšu sebelíp, je bez realizace jakýmsi polotovarem — číst se dá, ale něco bude vždycky chybět. Na druhou stranu jsem ale u psaní prózy osamělejší, u scénáře jsem totiž stále v kontaktu s lidmi, se kterými vedeme tvůrčí dialog.  

Co se filmu týče, v nedávné době jsi pracovala mimo jiné na adaptaci románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Vzala sis z toho něco do Svaté?

Nevzala, jedná se především o úplně jiný typ práce. Žítkovské bohyně jsou seriálová adaptace výrazného výchozího textu, na které pracujeme v tandemu s režisérem a spoluscenáristkou. Svatá je původní dílo vycházející ze skutečné události, práce to byla dlouhá, náročná na rešerši, vznikly tři verze rukopisu, než jsem já a moji redaktoři byli spokojeni. S prací na Svaté se Žítkovské bohyně částečně překrývaly a bylo důležité projekty vědomě oddělovat, aby se kvůli některým tematickým podobnostem nepřelévaly.  

Ptal jsem se i proto, že pro mě bylo překvapením, když jsem zjistil, že sis zvolila historickou látku. Jak série Pět let, tak tvůj prozaický debut Stehy byly osvěžující tím, jak snímaly současnost. Pamatuješ si, kdy ses poprvé setkala s příběhem Kristiny Ringlové a na základě čeho ses pak rozhodla o ní psát?

Ten příběh jsem měla v sobě už dlouho, dokonce jsem i na vysoké škole na jeho motivy napsala scénář krátkého filmu, který ale nikdy nevznikl. Rozhodnutí ale přišlo na pracovním pobytě v Broumově před téměř čtyřmi lety, kdy jsem v místním klášteře dopisovala scénáře právě k Pěti letům, a práci jsem prokládala procházkami po okolí. A jedna z těch procházek mne zavedla až na místo zjevení. To místo na mne udělalo obrovský dojem, v ten okamžik jsem si řekla, že o něm napíšu. Bylo to naprosto jasné rozhodnutí a za ty roky práce jsem od něj ani jednou neuhnula.

Musela jsi samozřejmě rešeršovat. O jak důkladně prozkoumaný případ jde, například ve srovnání s číhošťským zázrakem nebo jinými podobnými případy?  

Číhošťský zázrak, ať už byl, nebo nebyl skutečný, byl zneužit za účelem komunistické propagandy. S ním se případ mariánského zjevení v Suchém Dole nedá příliš srovnávat. Ve své době jej sice církev označila za podvod vymyšlený za účelem zisku, ale kvůli následným skandálům týkajícím se vizionářky Kristiny nedošlo k žádnému důkladnějšímu šetření. Nikdy se tedy s jistotou nedozvíme, co se na onom místě stalo. Pozoruhodné ale je, že Kristina Ringlová do konce svého života zjevení nezapřela a že místo zjevení, vysvěcené téměř sto let po událostech, je stále zvelebováno a navštěvováno. To samo o sobě už něco znamená.

Je to sice historický román, ale má svou feministickou linku. Jak moc je záměrná?

Feministická linka je přirozenou součástí díla. Kdyby se protagonistky nebyly schopné postavit za sebe i za svá přesvědčení, třeba i za cenu porušení dobových konvencí, příběh by neexistoval.

Na jednom místě vypravěčka říká: „Milost se dává těm, kteří by se mohli napravit, a já dobře vím, že ženy šanci na nápravu nedostávají.“ Jestliže to tak bylo na konci 19. století, je to tak i dnes? A jak do toho podle tebe vstupuje náboženství, které s konceptem odpuštění pracuje poměrně systematicky? 

Od devatenáctého století se toho bohužel tolik nezměnilo. Společnost i nadále měří činy a chování žen jiným, přísnějším metrem. I nadále se očekává, že ženy budou pokorné, poslušné a cudné, a největší hodnotu mají coby manželky a matky. Jsou trestány tvrdě za domnělé prohřešky, je děsivě snadné nekonformní ženu odepsat. Jsem ale přesvědčena, že jestli Bůh existuje a je spravedlivý, budeme si nakonec před ním všichni rovni a budeme mít všichni stejnou šanci na odpuštění.

Přijde mi zajímavé, že Kristě celou dobu nevidíme do hlavy, nevíme, zda se jí skutečně zjevila Panna Maria, nebo si prostě jen vymýšlí. A díky tomu sledujeme spíš reakce okolí. Mimo román to však říct můžeš: Věříš na náboženská zjevení? A pokud ano, jaký podle tebe mají status? Jde o psychologické projekce věřících, nebo je za nimi něco víc?

Jsem ateistka, a na zjevení jako takové tudíž věřit nemohu, psaní románu mi ale otevřelo mysl natolik, že se snažím tyto události a jejich důsledky pochopit. Poutním místům nemůžu upřít jejich historický význam, kdy po staletí poskytují věřícím útěchu a naději. Víra v uzdravení spolu s pozitivním myšlením mají blahodárný vliv na psychický i zdravotní stav člověka, a to musí uznat každý, bez ohledu na přesvědčení.

Když jsi Svatou ohlašovala, v jednom instagramovém příspěvku jsi napsala: „V umění jdou věci pomalu a je snadné podlehnout pocitu nedostatečnosti. Obzvlášť, nasadíte-li vysokou laťku…“ Tak teď nevím: Považuješ se spíš za sebekritickou, nebo sebevědomou autorku?

Obojí. Sebevědomí i sebekritika jdou v umění ruku v ruce. Bez sebevědomí bych nezačala psát a bez sebekritiky bych se nedokázala autorsky zlepšovat.  

Na konec: Co je v životě svaté?

Pro mne je to čas strávený s mými nejbližšími.