Psí roky

„Popelnice místo kolébky, zvířecí ocas, ulice místo domova, nevědomost a bídu místo školy… práci zabijáka a život ne lepší než hrozná noční můra,“ zhodnocuje svůj život Juan Solo, protagonista komiksu chilsko-francouzského psychomága, komiksového scenáristy a filmaře Alejandra Jodorowského a vynikajícího francouzského výtvarníka Georgese Besse.

Komiks vypráví příběh nalezence Juana, jehož se ujme trpasličí prostitutka. Sám Juan trpí fyzickou zvláštností — má psí ocas. Když jej trpaslice bere do rukou, říká mu něžně „jsi zrůda… jako já“. Ve svém domově jej položí ke štěňatům, ať saje mateřské mléko od feny. Z Juana se v dospívání stává zločinec, který vraždí i znásilňuje bez mrknutí oka, a dokonce podrazí své věrné parťáky, aby se dostal k opravdové práci a získal místo v ochrance premiéra země. Ten je druhým mužem jihoamerické diktatury, v níž se celý příběh odehrává. Až zde, když je psí hrdina přijat do plnohodnotného světa, si musí zvolit příjmení. Zvolí si Solo: „Svůj, sám.“ Příběh projde mnoha zvraty a proměnami postav i prostředí, Solo se například stane milenkou premiérovy ženy a mentorem jejich syna, až se nakonec dostane do vesnice pouštních indiánů. Ti jej ztotožní se svou modlou, bůžkem s Kristovými rysy a ocasem, kvůli němuž jej považují za svého spasitele.

Už od začátku je zřejmá psí symbolika celého příběhu. Malý Juan vrtí ocáskem, když se spolu se svými štěněcími bratry krmí z fenčích cecků. Jeho nezměrná brutalita, slepá věrnost, podlézavost, podlost, samotářství jsou typické pro zvířecí nalezence nebo týraná zvířata. Přestože ale máme přirozenou tendenci při čtení s protagonistou sympatizovat, on sám nám k tomu žádný podnět nedává.

Ústředním motivem v Jodorowského komiksech je transcendence skrze sex a násilí. Ovšem v Juanu Solovi jsou religiózní odkazy jednoduché, zjevné a vlastně nesmyslné. Solovo obrácení se v závěru příběhu, kdy odmítne sát z nabízeného ženského prsu, zatímco vedle něj křičí hladové dítě, je sice efektní moment, ale v předchozím ani následujícím vyprávění k němu nenajdeme žádné spojení, a tak působí zcela náhodně. Juan Solo totiž v celé knize připomíná víc zvíře než člověka, podobně jako Michael K. z románu Život a doba Michaela K. jihoafrického spisovatele Johna Maxwella Coetzeeho. V druhé kapitole románu lékař pozoruje v nemocnici Michaela a uvažuje nad tím, jak má ten člověk blízko ke zvířeti. Nejen svým chováním a především návyky, ale podobnost mezi Michaelem K. a Juanem Solem je i ve fyzické deformaci: tak jako se Juan Solo narodil s ocasem, tak „první, čeho si porodní bába na Michaelovi K. všimla, když mu pomáhala z mateřského lůna na svět, byl zaječí pysk. Horní ret měl ohrnutý jako slimáčí nohu, levou nosní dírku rozšklebenou“. A tato deformace je pak po celý román dávána v souvislost s jeho zvířecí povahou.

Podobně jako u ostatních Jodorowského komiksů je i zde motiv mesiáše a spasitele. Někoho, kdo skrze útrapy své cesty nakonec nalezne poslání, promění své jednání a pomůže ostatním, ať už tím, že se obětuje, pomůže prohlédnout, nebo je jako duchovní vůdce přivede ke spáse. Juan Solo se rozhodne obětovat pro vesnici, kterou sužuje sucho, a nechá se přivázat na kříž. V komiksu jsou čitelné až primitivní odkazy na Starý i Nový zákon (zvlášť díky Bessově kresbě Sola s trnovou korunou upoutaného na kříž), ale i na antické tragédie, především na Krále Oidipa: když Juan Solo zastřelí premiéra, ten mu svěří, že je jeho otcem, a on byl proto nějaký čas milenkou své vlastní matky.

Slovo efektní je pro značnou část Jodorowského tvorby asi nejpříznačnějším adjektivem. Těžko hledat autora, který tak miluje tělesné násilí. Jodorowského postavy jsou vždy něčím výjimečné a nezničitelné. Juan Solo se dostane do desítek přestřelek, rvaček i soubojů na nože a vždy odtud vyvázne živý. Stejně efektní jsou i sexuální scény, které snad v každém jeho komiksu zahrnují aspoň jeden incest. Jodorowsky zkoumá hranice tělesnosti a snaží se je překonat. Ovšem ne vždy se to podaří, a násilné i sexuální scény tak vyznívají jen jako povrchní manýra. Juan Solo vycházel mezi lety 1995 a 1999, a vznikl tedy v desetiletí největšího tvůrčího boomu, v němž Jodorowsky vytvořil desítky krátkých komiksů i rozsáhlých ság včetně Kasty Metabaronů, Bílého lámy nebo Měsíční tváře. Přesto se však Juan Solo většině z nich nevyrovná a v Jodorowského bibliografii je to jen další řadové dílo.