Za mediální realitou

Kolem květnových svátků se ve zpravodajských pořadech ruských emigrantských médií začala množit videa ze škol a školek, na kterých děti jezdily po ulicích měst v atrapách tanků a pochodovaly po nich v historických i dnešních vojenských uniformách. Vrcholem byla zpráva z porodnice, kde zdravotní sestry novorozeňatům na hlavy nasazovaly maličké vojenské čepice, rudoarmějské lodičky, aby maminky nepochybovaly o tom, proč své dítě porodily.

Tento text však není úvahou na téma militarizace ruské společnosti od nejútlejšího věku. Nepochybuji, že na jisté úrovni probíhá. Avšak když sleduji tyto záběry, které se opakují ve všech médiích (a nedivila bych se, kdyby proběhly i českými), daleko víc mě zajímá, zda skutečně odrážejí realitu. Zda dětské vojenské přehlídky už probíhají všude a rodiče i děti jsou z toho nadšení. Zda to nejsou jen ojedinělé excesy nafouklé médii, která často vedou ti, kdo do Ruska nesmějí, a tak si tvoří jeho obraz tak, aby se jim tam ani nechtělo. 

Na druhou stranu, jak referovat o něčem pozitivním? Třeba o pokusech vzdorovat podobným akcím, které děti zvykají na to, že jednou svůj život položí za vlast. Takové pokusy určitě jsou, jen jakákoli medializace je může ohrozit. A pozornosti se jim dostane až ve chvíli, kdy jejich aktéry stihne trest. A tak jsou zprávy z Ruska jen sérií hrůz a absurdit.

Nevysloveného v nich nakonec není o nic méně než v projevech těch, kteří v zemi zůstali a nemohou otevřeně mluvit. Jejich „mlčení“ může být paradoxně sdělnější. Jako v rozhovoru, který dal Jevgenij Cyganov, Mistr v posledním zfilmování Bulgakovova Mistra a Markétky, ruskému vydání časopisu Forbes. Byl strhující — především proto, jak v narážkách a jinotajích, které se lidé znovu učí číst, a přitom přesně pojmenovával situaci umělce v dnešním Rusku. Chodí po hraně a k tomu, aby mohl mluvit, často využívá cizí slova.

Trest samozřejmě může přijít i za ně, jak dosvědčuje případ devatenáctileté Darji Kozyrevové odsouzené k téměř třem letům za verše ukrajinského básníka Tarase Ševčenka. Jenže trest může přijít za cokoli, a i když se to ze zpráv nezdá, lidé v Rusku mluví. Třeba slovy zapomenuté básnířky období symbolismu Mariji Moravské, jejíž sbírka právě vychází v jednom velkém moskevském nakladatelství. Jsou to drsné verše a každý, kdo je bude číst, si je bez pochyby vztáhne k dnešku.

Obzvlášť ty, které začínají slovy: „Nechci mít děti.“ Nemůže v nich nevidět vzdor proti zákonu o „propagandě bezdětnosti“, proti rození budoucích vojáků. Řeknete, že je ten vzdor zoufale slabý, a budete mít pravdu. Nicméně pro mě je důkazem, že za mediální realitou je ještě jiná.