Tak surové, tak drsné

Jestliže čteme detektivku, ve které dojde k vraždě, neběžíme k telefonu a nevoláme na policii, píše Susan Sontagová v jedné ze svých esejí. Věc, která se nám zdá samozřejmá, poukazuje ve skutečnosti na to, kým jsme, když čteme, a má hlubší význam. Sontagová argumentuje ve prospěch toho, že ten, kdo čte, ten, kdo se dívá na film, ten, kdo stojí před obrazem, je na čas zbavený vlastního já, snad by se dokonce dalo říct: vyviněný ze sebe sama. Ve světě románu nemusím reagovat tak, jak bych jednal v tom skutečném, protože vím, že všechno je jenom jako: nikdo opravdu nezemřel, nikdo nikoho neznásilnil, nikdo není homofob. Románu se nejedná o správnost ani spravedlnost, ale o poznání, případně zábavu. Právě to ze mě jako ze čtenáře snímá břímě nejtěžší: na okamžik nemusím být já, na okamžik nemusím být autentický.

Skutečně? Stačí si otevřít jakoukoli čtenářskou databázi, aby člověk zjistil, že takto se dnes nečte. Například nový román Jakuby Katalpy Úlice prezentuje už nakladatel jako „bezohledné“ dílo. Bezohledné vůči komu? Vůči postavám? Vůči čtenáři? Vůči mimoliterární skutečnosti? Jsou to samozřejmě naivní otázky, protože jediným smyslem takové charakteristiky je vybudit emoci, a to se daří. „Tak surové, tak drsné, tak děsivě skutečné, až mrazí,“ píše na Databázi knih uživatelka JanaŠamšová. „Děsivé, strhující, šokující. Doporučuji,“ doplňuje amanek. Většina čtenářstva dnes očekává právě toto: citové pohnutí, které se propíše až do těla. Proto se amatérské ohlasy jen hemží obraty jako „běhal mi mráz po zádech“, „tohle mě rozsekalo“, „měla jsem z toho husí kůži“, „ještě jsem se nevzpamatovala“, „dlouho jsem nemohl usnout“ a podobně. Literární kvalita díla se měří účinkem, který má na psychofyzickou existenci čtenáře.

Skutečně? I v případě knih se stále častěji objevuje trigger warning, tedy upozornění, že pro část čtenářů může být obsah knihy zneklidňující, ne-li přímo zraňující. Nedávno jsem dal svým studentům přečíst jinou novinku současné české literatury, povídkovou sbírku Krvavý kompot Adély Knapové. Studenti byli zaskočeni: v knize se vyskytují násilné scény, dokonce znásilnění. Shodli se, že měli být varováni, protože číst o takových věcech je nepříjemné. Poukázal jsem na skutečnost, že jde o povídky ze současné Ukrajiny, kde se přece tyto věci právě dějí. Musíme chránit především sebe, řekli a dodali, že nemožnost se situací na Ukrajině něco dělat v nich vyvolává hlavně pocity viny. Přisvědčil jsem, že to druhé je pochopitelné, ale rozporoval jsem to první: Není naším úkolem nezavírat oči před utrpením druhých? Nemáme se tváří v tvář hrůzám světa řídit titulem filmu Floriana Henckela von Donnersmarcka Nikdy neodvracej zrak?

Z hlediska psychologie čtení zde dochází k paradoxní situaci. Na jednu stranu vycházejí romány, které s historickými traumaty zacházejí jako s nekonečným rezervoárem emocí, které lze ze čtenáře bezostyšně ždímat pomocí osvědčených literárních postupů. Na druhé straně vznikají knihy, které se dotýkají skutečného utrpení, před ty však čím dál častěji umisťujeme upozornění, že by se někoho mohly dotknout, nebo dokonce — zase z jiných důvodů — zpochybňujeme právo autorů takové příběhy vyprávět. Jsem přesvědčený, že za tím tkví určitý managment emocí, s nímž jako čtenáři podvědomě pracujeme: Chceme být zasaženi, ale nikoli skutečnou bolestí. Nepříjemné emoce, které v nás vyvolávají Úlice, mají oproti těm, které v nás vyvolávají povídky Adély Knapové, jednu nespornou výhodu: jsou nám ve skutečnosti příjemné. Co víc, živí v nás iluzi toho, jak jsme empatičtí, jestliže nám při čtení běhá mráz po zádech. Zježily se mi chloupky na krku: hle, nemám srdce z kamene.

Myslím, že oba principiální způsoby čtení jsou možné. Jedno bychom mohli nazvat jako kognitivní čtení, druhé jako afektivní. Susan Sontagová mluví ve prospěch čtenářské distance, zdůrazňujíc etiku poznání. Zakládá na tom mimo jiné ilustrativní rozdíl mezi erotikou a pornografií: zatímco pornografie po nás chce okamžitou fyziologickou reakci, ba právě tato reakce je jejím smyslem, erotika prozkoumává určitou oblast lidské existence. Druhý způsob čtení pak lze opřít o klasickou představu katarze, která předpokládá identifikaci a spoluprožívání, v Aristotelově pojetí zejména utrpení a strachu, protože bez toho není finální uvolnění možné. Musíme s postavami projít peklem, abychom se skutečně očistili.

Přestože jsou oba způsoby čtení v principu možné, měli bychom zřejmě vědět, co v kterém tom případě vlastně děláme a — obrazně řečeno — jakému bohu tím sloužíme. Ve zkratce, zavírat oči před Bučou a vytřeštit je nad další kopií Mauthausenu nemá nic společného ani s poznáním, ani s katarzí a spíše než o empatii to svědčí o eskapismu. Žijeme v době mezních paradoxů, i koncentrační tábor může být literární safe space. Chceme-li obstát nejen jako čtenáři, ale i jako lidé, měli bychom na jednu stranu mít odvahu účastnit se bolesti světa a nevyžadovat pořád varování, že se nás něco může nepříjemně dotknout, ne-li námi otřást; právě to jsme totiž od umění dřív chtěli. Na druhou stranu však musíme mít i dost sebekritiky na to odhalit, kdy utrpení druhých používáme jen k tomu, abychom se sami cítili o trochu lépe.