Psí víno je štěňátko, které se rodí z vlastního popela

Hned první specifikum tvé nové sbírky je, že vyšla ve dvou svazcích. Co tě k tomu vedlo?

Částečně nouze, částečně invence a částečně opera. Už v momentě, kdy jsem se rozhodl, že rukopis dám Aleši Kauerovi do Adolescentu, tak rozsah přesahoval limity jedné bibliofilie. Já jsem zároveň věděl, že v tomto případě nechci škrtat. S editorkou Adolescentu a intermediální umělkyní Kino Peklo, jež je odpovědná redaktorka tohoto zázraku, jsme se dohodli, že bychom to mohli rozdělit na dvě části, první dějství a druhé dějství, a mezi tím bude přestávka.

Vnímáš něco specifického v jedné a v druhé části?

Nejsou diametrálně odlišné nebo zrcadlené, že by jedna část byla slunce, druhá by byl měsíc. Není to postavené kontrastně. Jsou odlišné stran vnitřního uspořádání, emocionálního náboje i toho, jakou mají náladu nebo vyznění, a taky mají jinou strukturu. Je tam snaha o velkou gradaci od úplného začátku po úplný konec, je tam snaha vzít v úvahu i to, že mezi těmi dvěma částmi je mezera, ať už časová, ve vydání, protože první svazek vyšel 1. 5. (Svátek práce) a druhý vychází 1. 6. (Den dětí), nebo i prostorové v tom, že jedna část je uzavřená v jednom artefaktu, druhá v druhém artefaktu. Ale nejsou to protiklady. Různé si ale myslím, že jsou.

Zmínil jsi, že jeden z důvodů, proč jsou to dva svazky, je opera. Jak to myslíš?

V Státní opeře v Praze jsem strávil sezonu 22/23 jako nápověda na plný úvazek. Nyní jsem pouhý externista. Ale pohled na operu zezadu a zboku se pořád silně propisuje například i do mého doktorandského výzkumu. Efekt rozdělení oper na jednotlivá dějství a to, kde je umístěná přestávka, co v ní doznívá, rezonuje i mizí a jak se různé motivy v závislosti na vztahu k přestávce rozvíjí v čase, je nesmírně zajímavý fenomén. V Kabinetu přátelství a naděje, což je ateliér doktorských studií DIFA JAMU, se také opakovaně laškovalo s ideou „dějin přestávek“. Tak jsem se rozhodl zkusit pro Sukces něco z těchto mechanik pokusně abstrahovat.
Celý rukopis je motivicky a tematicky silně ovlivněn inscenační praxí opery. Nejde jen o reflexi hotových inscenací, ale také o proces zkoušení, vnitřní dynamiku operního prostředí a provozu, somatické, materiální a ekonomické aspekty fungování jednotlivých jevištních složek etc. Průběžně jsem se snažil analyticky a emocionálně navázat na „tělo“ opery a přivlastnit a uzpůsobit ho pro queer a trans subjekt.

Co znamená takové přivlastnění, uzpůsobení a co tě na tom zajímá?

Parafrázuji Judith A. Peraino: Dějiny západní hudby jsou mimo jiné dějinami sexuální úzkosti, ambivalence a vyjednávání. A tradice opery do těchto dějin úzkosti rozhodně zapadá. Zároveň hudba, i díky rezistenci vůči jednoznačné čitelnosti, představuje prostor a čas, v němž gender a sexualita ztrácejí jasnou definici, a hudba tak může být použita jako strategie pro konfiguraci queer subjektivity.
Já ve svém připisování k opeře doufám vytvářím spojenectví s touto queer potencialitou hudby. A snažím se ji přenést do textu. Proč? Protože není žádný rozumný důvod, aby opera patřila primárně cis het bílým mužům disponujícím velkým kapitálem. Je to velké umění, když bude víc queer a trans, neubude z něj, spíš naopak — může se stát širším, hustším, zajímavějším, relevantnějším.

Není úplně typické, aby slovenské knihy vycházely v českých nakladatelstvích. Tobě vyšla jedna kniha na Slovensku v nakladatelství Brak a toto je tvá třetí kniha, která vychází v českých nakladatelstvích. Nechce se ti vydávat na Slovensku?

Asi to není o tom, že se mi nechce na Slovensku vydávat, spíš jde o to, že jsem aktivnější a produktivně propojenější na české literární scéně víc než na slovenské. Proto by mi přišlo trochu umělé, snažit se tlačit svou knihu na Slovensko. Knihu jsem ale dokončil i díky rezidenci programu Literárne rezidencie Košice, takže i když kniha vychází v Čechách, není od Slovenska úplně odstřižena, spíš je nějak rozkročena mezi. Většina mého čtenářstva, stejně jako většina mé publikační a editorské práce, se odehrává tady, proto mi nepřipadá zvláštní vydávat v Čechách. Ale máš pravdu, není to obvyklé. Myslím si, že by to klidně mohlo dělat víc lidí. Proč by vydávání v nějakém státě mělo být podmíněné tím, že člověk píše úředním jazykem?

Zaujalo mě, že oba svazky zahrnují dost obsáhlý poznámkový aparát.

Poznámkový aparát je moje velká vášeň od chvíle, kdy si mě můj dědeček posadil na klín, otevřel Kapitál, nalistoval seznam použité literatury a řekl mi, jak je to krásné, že je v tom obsažený celý svět, že ten seznam má dvacet šest stran a že tím činem může člověk jasně a na první dobrou posoudit, ano, toto se týká skutečného světa, toto se týká velké historie, toto má relevanci. To jsem měl asi osm roků. Vzhledem k tomu, že hodně cituji a hodně odkazuji k nejrůznějším věcem, tak mi připadá, kromě této sentimentální vazby, i podstatné a štědré uvést zdroje těchto citací. Je to pro mě téměř intimní akt někoho přiznaně odcitovat.

Já jsem si u toho vzpomněl na George Steinera, který ve svých knihách často mluvil o tom, jak tento způsob vysvětlování odkazů ničí podobu klasického vzdělání. Podle něj už člověk není schopný sám tyto věci rozeznat. A ty velice často odkazuješ i poměrně zjevné citace jako jsou první verše Máchova Máje nebo písničky od kapely Queen. Neříkáš tím zároveň čtenáři, že není schopný rozpoznat i ty nejprimitivnější narážky?

Z mé strany to určitě není takové cynické gesto. Já bych byl rád, když čtenářstvo narazí na citaci, a potom si ji ověří v poznámkovém aparátu, aby mělo radost z toho, že ji rozeznalo správně. Není to z mé strany výčitka, ale nabídka pátrat. Každá ta věc je navíc citovaná jiným způsobem. Ne každá je citována spolehlivě, některé jsou extrémně vykloubené ze svého původního kontextu a směřují někam jinam. Já bych především tím poznámkovým aparátem chtěl poukázat na to, že autorstvo, ani v případě poezie, není nějaká osamělá geniální aktivita muže s vizí, ale že čerpá z poměrně široké sítě poznání, zkušeností, vjemů. S radostí přiznávám, jak velká je v tomto ohledu má rodina. Ale určitě vyčítavě neukazuji prstem na čtenářstvo, že nepřečetlo dost knih.

Není to potom až moc vědomá kontrola vlastního tvůrčího aktu, když za sebou celý proces rozebíráš a hledáš, odkud se co vzalo?

Pro mě tady to vzpomínání a archivářská práce, hledání toho, co je co, bylo velmi radostné. Před chvílí jsem byl na masáži a tam jsou momenty, kdy se masér dotkne něčeho na mém těle, nějakého svalu v lýtku a já najednou pocítím úlevu v rameni. Takže podobně jako cítím souvislost ve vlastním těle, tak jsem pociťoval souvislosti v rámci těla textu. Samotnému mi přitom docvakly nějaké souvislosti, které jsem ztratil nebo je nepostřehl při psaní, při čtení nebo při procesu redakce. Samozřejmě jsem si musel spoustu věcí dohledávat zpětně. Stále jsem sice způsobilý rozeznat, co jsem ukradnul a co jsem neukradnul, ale pokud jsem si nevedl dostatečně rigorózní záznamy, tak některé reference jsem poztrácel, a přiznávám, že některé v tom poznámkovém aparátu nejsou, protože jsem je nebyl schopný najít.
Já samozřejmě netrvám na tom, aby si všichni takto obsesivně pamatovali nebo zaznamenávali, kde se v nich co vzalo. Je fajn si taky uvědomit, kde jsou absence a mezery, ale i limity paměti nebo toho adekvátního bibliografického záznamu. Nedá se zachytit všechno. Například v Borderline, předchozí knize, kterou jsme napsali dohromady s Kino Peklo, tam je jeden verš, o kterém vím, že není ode mě. Ptal jsem se na to už víc než třiceti lidí, jestli nevědí, odkud je, ale ještě jsem to nezjistil. Nakonec jsem to nechal být. I tato rovina citačního mysteria je pro mě vlastně dost zajímavá.

Zajímá tě to i u jiných autorů?

Pro mě osobně je to vždy zajímavá informace. Poznámkový aparát je záměrně umístěný na konec knihy, poznámky nejsou v poznámkách pod čarou, takže kdo chce být ponechaný v nevědomosti, nebo lépe v samotné básni jako takové, ten může. Ale já jako čtenář, když mám možnost nahlédnout do širšího smyslového niveau, které je okolo nebo stojí za básněmi, mám vždy pocit, že má čtenářská zkušenost je pak hustší a cennější. To ale neznamená, že pokud to tam není, tak je to horší. Jsem zcela schopný číst bez návodů a indicií. Má to jiný typ šarmu.

Hledáš přitom i analogie s vlastním tvůrčím procesem?

Abych to vrátil na chvíli k opeře. Já mám raději zákulisí než se dívat z publika. A vždy jsem to měl raději. Pro mě je inscenace en face zajímavá, jsem způsobilý ji vstřebat, je to fantastické a respektuji práci všech složek, které do toho šly. Ale moje osobní fascinace reálně neleží v hotové věci, ale v tom, jak je to vyrobené. Víc, než jaký je výsledný produkt, mě zajímá mechanika a poetika toho, jak se věci stávají samy sebou. To je asi i součást strategií spojených s poznámkovým aparátem. Vzhledem k tomu, že já to miluji, tak se snažím dát čtenářstvu přístup k tomu, co já považuji za vzrušující a fascinující. Nepožaduji po druhých, aby je to zajímalo, pro mě je to ale gros toho všeho.

Tvá kompozice, stejně jako míšení jazyků, protože v knize nepíšeš jen slovensky nebo česky, ale používáš angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu, tak mi připomíná Pustou zemi od T. S. Eliota. V poznámkách je víckrát zmíněný Ezra Pound a jeho Cantos. To máme dva vrcholné představitele klasického modernismu. Jaký je tvůj vztah k tomuto modernismu v poezii?

Problematic faves. Já jsem si to uvědomil, když jsem sestavoval poznámkový aparát. Ne že bych to o sobě dřív nevěděl, ale tito dva pánové mě značně ovlivnili ve formativním období, které bylo deset a víc let zpět. To neznamená, že pro mě pořád nejsou nějakým způsobem vzácní, zjevně jsou, protože se tam viditelně stále propisují. Ale už jsem také zaujal nějaký typ kritického odstupu, vzhledem k tomu, že jsem se stal lépe obeznámený s politikou a ideologií obou pánů, s níž se vůbec neztotožňuji. A to je další věc. Přijde mi důležité věcným způsobem se přiznat k tomu, co mě ovlivnilo, i když to zrovna není seznam těch nejlepších a nejčistších věcí. Ale je to tam a spolutvoří to kostru celé mé tvorby. Cantos jsem nosil v kapse asi tři roky v kuse a v jednu chvíli to pro mě byla, minimálně z kompozičního hlediska, dost bible. Už jsem ale zaujal značný distanc.

Jací další autoři či autorky na tebe měli takový vliv?

Určitě Osamělí běžci. Teď mi přijde nejdojímavější to, že to byli tři chlapi, kteří měli extrémně blízké a intimní přátelství. Psali si dopisy, posílali si básně, často se dlouho neviděli osobně a ten jejich proces byl přesto sdílený. Líbí se mi, že vlastně psali spolu. Když je člověk čte hodně a dohromady, tak se dají vycítit určitá chapadýlka jednoho v druhém, druhého ve třetím, třetího v prvním a tak dál. Ale zároveň jsou jejich poetiky pořád různé, není to tak, že by jedno bylo pouze variací druhého. Já jsem lyrik, takže mám rád neúsporný jazyk a silné emoce a pokud to lidé dělají a nestydí se za to. Což je jejich případ. Dokážu ocenit i věci komponované a analytické, ale na první dobrou to není úplně moje.

Na to jsem se chtěl právě zeptat, do jaké míry je tvé psaní komponované a do jaké vzniká v lyrickém proudu. Jak vypadá proces tvého psaní?

Je to samozřejmě jedno s druhým. Když jsem začínal psát, bylo to nejčastěji právě v lyrickém proudu a kultivoval jsem to až při editaci. Teď je to spíš tak, že cokoliv ke mně přichází, tak přichází v takových kratších celcích. Zaznamenávám si dvoj- až desetiverší. Mám potom velké soubory těchto nespojitých fragmentů a nějak je spojuji, dopisuji, doplňuji mezery nebo je naopak ruším. Nejčastěji musím mít u sebe sešitek nebo mobil, abych si ty miniatury měl kam poznamenat. Potom, když mě posedne tušení souvislostí, tak si na to sednu. Většinou si vzpomenu na jednu, dvě, tři miniatury, jež mám zapsané, a většinou mi blikne, co by mohlo jít s čím. Pak už s tím poměrně volně a nepietně pohybuji, přepisuji, a když mám pocit, že to sedlo, tak to zase na chvíli nechám tak. Pak v nějakém bodě přijde poslední kontrola, ale to už jsou jen drobnosti, aby mi vyhovoval rytmus, aby se mi to dobře četlo nahlas. Já většinu věcí pořád píšu pro hlasité čtení a pořád mám hrůzu z toho, že to nefunguje na papíře jako literatura, protože to píšu pro svůj hlas. Sám pro sebe si nejlíp ověřím to, že báseň funguje, tím, že ji pro sebe přečtu nahlas.

Předchozí knihu jsi napsal dohromady s Kino Peklo. Jaké bylo takové společné psaní?

Psali jsme to korespondenčně, způsobem call & reply. Jeden z nás poslal báseň, druhá poslala svoji. Nebylo to úplně symetrické, někdy to bylo tak, že od Kino Peklo přišly tři, ode mě jedna, nebo naopak. Takže to nebylo padesát procent na každé straně. My jsme to v jistém smyslu vnímali jako milostnou korespondenci. Tehdy jsem se odstěhoval do Holandska, kde jsem studoval magistra, a toto byl pro nás takový nejpřímočařejší způsob, jak spolu udržet živý kontakt. Takže to nevzniklo s ideou, že píšeme knihu, ale navzájem jsme si těmi básněmi hlásili svou emocionální polohu. V knize nejsou v tom pořadí, ve kterém jsme si je posílali, protože když jsme z toho začali skládat knihu, úplně jsme texty vyňali z původního pořadí, a vytvořili jsme z toho novou kompozici. Nebyla v tom žádná tenze. Byl to velice samozřejmý proces. Nebyla v tom ani snaha odstranit rovinu, že si dvě sentimentální buzny píší dopisy.

Ty jsi jedním z šéfredaktorského dua Psího vína. Jak je na tom Psí víno v současnosti?

S Terézií Klasovou jsme se stali šéfredaktorstvem Psího vína v roce 2024 a pro rok 2025 se Ministerstvo kultury ČR rozhodlo neudělit nám grantovou podporu pro publikační činnost, ale rozhodli se udělit nám podporu na akce. Jelikož jsme na tom grantu byli závislí, museli jsme přerušit od dubna 2025 publikační činnost a hledáme alternativní způsoby financování a dalšího pokračování v činnosti. Takže Psí víno není mrtvé, Psí víno je štěňátko, které se rodí z vlastního popela. Idea je, že když aktuálně nemůžeme prezentovat obsah skrze publikační praxi, tak se budeme snažit co nejvíc prezentovat autorstvo, překladatelstvo, kurátorstvo prostřednictvím živých akcí.

A neláká vás přejít znovu na papír?

S printem jsou starosti. Nad návratem k tištěnému médiu jsme upřímně vůbec neuvažovali. Na večírku Psího vína PV: IS DEAD, LONG LIVE: PV 29. května jsme se rozhodli udělat re-křest posledního tištěného čísla, protože to dokumentuje poslední velký přerod Psího vína a přišlo nám zajímavé to v tomto ohledu spojit. Které literární periodikum není v soustavné krizi? To je otázka, kterou bychom si měli všichni v literárním provozu položit, protože i když nedojde na něco tak drastického jako v našem případě, tedy úplně neudělení grantové podpory ve výšce, na kterou se periodikum spoléhá, tak podmínky pro rozličné osoby v rámci kulturní produkce jsou stále poměrně vratké a nedá se mluvit o nějaké stabilitě, spolehlivosti nebo pocitu pevného zakořenění pro mnohé subjekty.