5. díl Kovárny: Místo hlavy řídítka
Na téma cyklistiky si v poslední předprázdninové Kovárně povídáme spolu se třemi vášnivými cyklisty a profesionálními milovníky literatury, Ondřejem Buddeusem, Janem Wiendlem a Janem Musilem.
„,Když chtěl člověk napodobit chůzi, vynalezl kolo, které se vůbec nepodobá noze. Tak dospěl k surrealismu, aniž věděl jak.‘ Při troše interpretační tolerance a chápavého nadhledu můžeme i tomuto slavnému úryvku z autorského úvodu k dramatu Guillauma Apollinaira Prsy Tiresiovy, napsanému v roce 1903 a inscenovanému v roce 1917, rozumět jako pokusu vystihnout paradox, který — buď jak buď — stojí u základu zprvu vlastně převelice bizarní dovednosti, jež ústí do vášně zvané cyklistika,“ to píše v úvodu svého eseje literární historik a pedagog Jan Wiendl. Esej vyšel v knize Je to jízda: O svobodě na kole ve městě i krajině, již uspořádal pedagog, spisovatel, překladatel, editor a kulturní manažer Ondřej Buddeus. A jakoby v návaznosti na Apollinairův výrok píše komparatista, básník a člen redakce časopisu Plav Jan Musil — coby autor koncepce a odpovědný redaktor třetího loňského čísla Plavu — o touze „podívat se na to, jak sport vystupuje v literatuře“.
Právě na toto téma si v poslední předprázdninové Kovárně povídám spolu se třemi zmíněnými, Ondřejem Buddeusem, Janem Wiendlem a Janem Musilem.
Pro vášnivce připojuji úryvek z povídky „Prokletý cyklista“ sbírky Plná bedna šampaňského Oty Pavla a tímto zdravím svého švagra a cyklistického trenéra A.
„A pak ve druhé etapě závodu kolem Čech jsem svého koně spatřil. Měl pěkný zadek, což je pro cyklistu důležité, krásně dlouhé nohy jako francouzské striptérky v CRAZY HORSE SALOONU v Paříži, měl záhadný úsměv Mony Lisy a nosík zdvižený jako mrak na obloze. Šlapal a ujížděl pelotonu, jak chtěl, ještě se přitom smál a dělal legrácky. To je můj kůň! Chlapec, který se směje a vítězí. Miláček — Bel ami. Druhý den stál Jan Kubr před radnicí jednoho moravského města. Měl jsem strach, aby mi Kubra nikdo nepřebral, a tak jsem si ho šel rychle zamluvit: ‚Chtěl bych o tobě napsat jednou knihu.‘ Podíval se na mě překvapeně, byli jsme tehdy oba ještě kluci a na knihy jsme měli oba dost času. Pak řekl: ‚Já to ale dneska vzdám.‘ Když to říkal, měl v očích zvláštní smutek, za který zřejmě nemohl a který jako by vycházel z jeho osoby, tak jako vycházejí zevnitř rentgenového přístroje paprsky. Pak se na mě usmál, skoro jako na holku. Usmáli jsme se na sebe jako kluci, kteří se dohodli, že půjdou hrát spolu kuličky. Byla to sportovní láska na první pohled. Byl to na první pohled báječný kluk! Ale to jsem nevěděl, co vím dneska. Že to byl prokletý cyklista.“
Přeji příjemný poslech a cyklistické prázdniny!