Zkušenost řeči je doutnající knot

Poezie Kláry Goldstein je dlouhodobě a v nejlepším smyslu slova ustálená. Ostatně první verše, které otevírají předchozí knihu Deště Maierniggu (Odeon, 2022), jsou v tomto směru výmluvné: „Budu tam směřovat znovu. / Aby si nemysleli, že je to uzavřená kapitola.“ Tento básnický výraz se obrací proti všem, kteří od poezie modernisticky vyžadují neustálé inovace, zatímco pomíjí člověka jako celistvý subjekt, jehož chápání světa se na základě určité noetické půdy pod nohama zároveň neustále rozšiřuje. V poslední básnické knize Birán tak můžeme pozorovat návrat silných motivů, časoprostorů i modů, na které jsme mohli narážet v četbě předchozích sbírek.

V Biránu se opět setkáváme s archetypálními motivy větru, vody, ohně, případně mlhy, které se významově střetávají a zároveň se dialekticky doplňují a násobí. Vítr je zástupcem nezkrotné divokosti, zvláštní hudby světa, která se objevuje nečekaně a intenzivně, voda je pak mnohoznačná ve svých skupenstvích jako moře, řeka, déšť, liják a objevuje se napříč celou knihou v sémantické blízkosti svobody („bude ti chybět / moře a spravedlivý systém“), neklidné bachelardovské snivosti („říční koryto se propadá do spánku“) a nejistoty („ve vodě po pás / úzkostí vymlácený plech / tudy tápalo celé viditelné nebe“). Oheň je pak stejně divoký jako vítr, je to oheň revoluce, oheň poezie: „předáváme si zprávu opatrně jako / oheň informace je křehkou hranicí / plamene vzpíná se po větru“.

Výše uvedené motivy jsou samozřejmě kdykoli a kdekoli, mimo jiné na základě své archetypality, přenositelné, ale co je činí u Goldstein osobitými, je to, jak s nimi pracuje v součinnosti s tématy svých knih — autorka ráda pracuje s historickými a kulturními referencemi; v minulých knihách to byly reference mahlerovské, (pablo)nerudovské a ve stávající knize jde především o reference a aluze na místo Birán, kde se narodil Fidel Castro, případně zde ještě nalezneme odkazy na další ambivalentní historické osobnosti (Ludwiga von Benedeka či Ernesta Henryho Shackletona). Všechny tyto osobnostní reference jsou užívány záměrně stran tematizování svobody, volnosti, v průzkumech za hranicemi běžného světa, ať už to jsou hranice geografické, ideologicko-politické, nebo environmentální. Pablo Neruda byl pro Goldstein hlasem svobodným mezi brutálně umlčovanými, Mahler zastupoval nezkrotitelnou hudbu mnohoznačného světa a Castro v této knize navazuje na ony „velké“ z předchozích knih. Tyto reference ovšem nejsou explicitní, jsou pouze v podkresu jednotlivých básní, jimiž Goldstein tematicko-motivicky zmnožuje svůj pohled na svět — jsou to básně intenzivního prožívání světa s imperativem radikální lásky: „není-li láska radikální / není vůbec / revoluce je tvůrčí proces / propisuje se do krve“.

A tak jsou s touto urputnou láskou sledovány nejenom vnitřní pochody a revoluční příběhy, které by měly přinést volnost, ale kterým hrozí mnohdy beton nesvobody a schematizace: „až se vše přehoupne do zvyku / a co mělo sílu, bude zadušeno / ve jménu špatně pochopené věci / už to nebude / tvůj boj“ versus „volnost jsou vlákna agáve mezi zuby větru […] volnost jsou bažantí letky ve chvíli spánku“, volnost je ono moře, volnost není romanticky jen příroda, ale zejména ona radikální autentičnost a nespoutanost, a proto „další vývoj věcí budeme / sledovat z korun stromů / které dnes klíčí v betonu“. Proto se napříč knihou objevuje rovněž bůh dálkových světel, proto zde často vybuchuje světlo a slunce do tmy a kniha končí pro změnu imperativem „zaostři / do dálky před sebou“, protože budoucnost stále není uzavřená kapitola.

Podobně jako ve všem výše uvedeném je tomu i s časoprostorem básní — velmi často je jako v předchozích knihách tematizován prostor města-betonu, města-kovu a noci, případně rozhraní dne a noci, neboť významově je napříč texty často tematizované přes-hraničí jako výraz spektrálnosti světa oproti obecně rozšířené binaritě a černobílosti. Na základě stejného principu chápu řadu básnických knih Kláry Goldstein ve vývoji jejich poetiky podobně, jako tomu bylo například u Otokara Březiny či Vladimíra Holana, kteří užívali jako jedni z mála v české poezii rovněž tzv. velkých postav (ať už to byly u Březiny symbolické postavy, rimbaudovsky řečeno, vidoucích, či u Holana postavy Shakespeara, Mozarta či Hamleta), přidržovali se své typické poetiky s jejich typickými časoprostory a motivy a knihu za knihou prohlubovali své vidění světa a kosmu. Podobně Klára Goldstein prohlubuje svou syntézu imaginativního, environmentálního a politického a užívá osobitě intenzivních motivů a chronotopů, které přenáší napříč knihami, protože s nimi kráčí tímtéž fascinujícím a zároveň stejně problematickým světem a jako básnířka se neodvrací ani od krásy, ani od hnusu.

Klára Goldstein: Birán
Adolescent, Olomouc-Jihlava 2025
56 stran