Čas šít do vlastních řad

Neměla bych to být já, kdo píše tento komentář a pouští se do české literární scény. Nejsem známou spisovatelkou ani veřejnou osobou, nemám vlastní podcast, dokonce i fejsbuk mám soukromý. Původem odjinud, momentálně žijící v zahraničí, navíc jsem ani nezažila komunismus, takže přece českému kontextu a česko-izraelským vztahům nemusím pořádně rozumět (už jsem slyšela nesčetněkrát).

Ne, má to být echtovní česká autorka, možná ještě lépe autor — ať se vyhneme nařknutí z hysterie. Stačil by jeden známý, dobře prodávaný, do mnoha jazyků přeložený influencer, nejlépe co zvonil klíči, který by nás, literáty, co se oháníme lidskými právy, co odsuzujeme rasismus, diktatury, okupace, nás, co hájíme inkluzi a rovnoprávnost, co mluvíme o „západních hodnotách“, ještě v říjnu 2023 vyzval k akci. Kdybychom nereagovali, pak by nás, nevím, řekněme třeba po 10 000 zabitých dětí nebo potom, co demokratický stát zavraždil víc novinářů, spisovatelů a akademiků, než zvládly učinit diktatury, obvinil z pokrytectví. Nejpozději ale potom, co Mezinárodní soudní dvůr, ten stejný, kterému jsme tleskali za odsouzení Putina, vydal zatykač na Netanjahua, co izraelský ministr prohlásil, že žádný palestinský národ neexistuje, že Gazu srovnají se zemí a všechny přeživší Palestince vyženou za hranice. Tenhle v českém kontextu „prominentní“ autor (naše Zadie Smith, Ian McEwan nebo Annie Ernaux) by na sebe nabalil další spisovatele, překladatele, novináře, nakladatele a společně bychom vystoupili, a ani nutně nezmiňovali genocidu, jako to teď udělaly právě výše zmíněné britské, irské a francouzsky mluvící hvězdy, ale aspoň bychom vyžadovali příměří, jako čeští umělci, kteří na loňském předávání cen Anděl rozvinuli transparent Artists for Ceasefire. Nebo bychom aspoň teď podpořili kolegy v Izraeli, kteří v dubnu podepsali petici volající po okamžitém příměří a otevřeně odsuzující kroky současné vlády. Oni se přitom vystavili jak kritice ze zahraničí za reakci nedostatečnou a pozdě přicházející, tak bezesporu i kritice domácí.

Gaza, Rafah, leden 2025

Ale silný literární hlas mimo sociální sítě nezazněl. I když pár autorů statečně reaguje, píše dopisy vládě, překládá palestinské básně, chodí na demonstrace… jsou v tom osamělí. Nesjednotili jsme se. My, kteří jsme si hned 25. února na profily vyvěsili ukrajinské vlaječky, abychom odsoudili ruskou invazi na Ukrajinu, a nabízeli vlastní byty, uháněli dobrovolničit na Hlavák, kteří jsme se připojili k výzvám podporujícím ukrajinskou literaturu a bojkot té ruské, kteří jsme se radovali, že České literární centrum nabídne literární rezidence ukrajinským literátům, my, čeští literáti, až na pár výjimek, už dvacet měsíců mlčíme ohledně izraelské invaze do Gazy i na Západní břeh Jordánu.

Můj kontext

Původem ze Sarajeva, provdaná za Noroameričana, žiju mezi čtyřmi kulturami, a tak se snažím aspoň trochu sledovat současné literární dění i v ostatních třech zemích. Jsem členkou jak Asociace spisovatelů v Česku, tak i Norské spisovatelské asociace. Když mi 19. října 2023 v inboxu přistála výzva tří norských spisovatelů k podepsání petice vyzývající vládu, aby učinila vše, co je v jejích silách k zastavení „počínající genocidy“ v Gaze, bylo hned jasné, že v Norsku mého aktivismu netřeba.

Ano, propalestinský postoj je v Norsku běžný, řekla bych až komfortní, vavřínový, i když inkluzivně spravedlivý. Jenže psaní přece není gaučová disciplína s pivem u televize, autoři mají konfrontovat, ne komfortovat, žádné vavříny, ale pokud se nabízí, tak brodění se trním, spisovatelé mají šťourat do živého, a o to lépe do vlastního. Proto teď šiju do vlastních řad, do branže, jíž se i tak podlamují nohy, která nemá peníze ani politickou moc situaci změnit, ale má slovo — a slova mají sílu.

Členové knižní branže mají také nadprůměrný intelekt a očekávám, že umíme informace vyhledávat, jestliže jsou rešerše součástí naší práce. Je tudíž neospravedlnitelné, pokud zrovna my nezaznamenáme pofidérní narativní vlnu, na které už dvacet měsíců surfuje česká vláda i média, pokud se nepídíme po reportážích a reakcích ze zahraničí a vystačíme si s izraelskou propagandou, pokud najednou podkopáváme význam organizací, médií a institucí, které jsme doteď opěvovali a citovali. Nelze dlouhodobě kázat vodu a pít víno, ani když bude fair trade a ekologické. Nohy se i tak začnou motat, jazyk se začne plést, tvrzení o korektnosti a férovosti ztrácí logiku, z morálky jsou vyšší principy marný.

V březnu tohoto roku jsem poprvé zašla na schůzi Norské spisovatelské asociace. Schůze se účastnilo přes dvě stě autorů a byla slavnostně zahájena předáním Ceny svobody slova udělované asociací. Ocenění získala palestinská spisovatelka a novinářka Adaníja Šiblí a palestinský básník a esejista Mosab Abu Toha. Mosaba Abu Tohu jsem poznala na loňském sarajevském literárním festivalu Bookstan, kde každá festivalová událost začínala četbou jeho mrazivých básní (o festivalu jsem napsala do Tvaru „Literární Sarajevo dojímá svou bezelstností“) ale Adaníju jsem toho večera potkala poprvé. I její proslov mě hned zasáhl, a i když se o to nijak nepokoušela, probudila ve mně pocit studu. Proč Frankfurtský knižní veletrh obral tuto talentovanou a vzdělanou ženu o možnost důstojně převzít cenu LiBeraturpreis a proč nás Evropany, kteří dotujeme válku proti jejímu lidu, musí přesvědčovat o tom, že není teroristkou, že je jen lidskou bytostí, která nesnese násilí na vlastním lidu? Když jsem se pak s ní bavila v soukromí, utkvěla ve mně především její odpověď na klasické „lidskoprávní“, přitom ve skutečnosti islamofobní reakce, že „Palestinci nevystoupí proti Hamásu“, „nejsou demokratičtí“, „ženy nemají práva“: „Nechte nás nejprve žít. Nejdřív musíme existovat, abychom pak mohli být čímkoliv dalším.“ Setkání se neobešlo bez obligátní otázky: „Proč jsou Češi tak urputně proizraelští?“

K čemu je český PEN?

Právě proběhl Norský festival literatury a ve třetím celonárodně největším deníku vyšel článek, ve kterém překladatelka z francouzštiny kritizuje festival za to, že v programu největšího literárního festivalu je jen jeden panel týkající se Gazy a proč na festivalu nejsou žádní palestinští autoři ani žádné palestinské autorky. Jak je to prý v roce 2025 možné? Festival se brání tím, že měl palestinské spisovatelky a spisovatele ve fokusu loni i předloni a letos se zas věnuje jiným tématům.

Největší český knižní festival Svět knihy neměl v roce 2024 (ani předtím) z Palestiny nikoho, ale zřejmě to ani nikoho nepálilo, natož aby se o něčem takovém mluvilo v mainstreamových médiích. Tak jsem si říkala, že dramaturgii sama oslovím a ujistím se, že letos někoho oslovili. Bohužel ale prý ne, že by rádi, ale bez přeložených knih je to těžké. Čímž jsme se dostali k dalšímu problému — v Čechách palestinští autoři ani palestinské autorky nevycházejí. Představit knihu v angličtině by prý šlo, leda že by se jednalo o opravdovou „příležitost nebo důvod“. Jedná se o mezinárodní festival a vzhledem k současné situaci jsem nepochybovala, že mít někoho z Palestiny je nejen příležitostí a důvodem, ale spíš jakousi povinností a poctou, tak jsem se rozhodla sehnat a doručit kontakty. 

S nadšením jsem zjistila, že v nakladatelství Akropolis má v překladu Jitky Jeníkové vyjít Podružný detail právě výše zmíněné autorky Adaníji Šiblí. Vydání se ale před Světem knihy nestíhalo, dramaturgie o čtení do češtiny přeložených ukázek zájem neprojevila a i Adaníja mi odepsala, že v té době už má jinou akci. Ať se jí ale prý co nejdřív ozvou ohledně roku příštího, když bude i vydaná kniha. Tak doufám, že v roce 2026 bude na Světě knihy Adaníja a její Detail. Dobrou zprávu ale je, že brněnský Měsíc autorského čtení, jehož letošním tématem je emigrace, Adaníju skutečně chtěl a sháněl. Spisovatelku s organizátory jsem propojila a teď už s radostí můžu doporučit její tour Brno—Ostrava—Prešov—Bratislava.

Adaníja Šiblí

Opravdový zájem projevila dramaturgie Světa knihy pouze o Sajjida Kašuu, který je sice arabský Izraelec píšící hebrejsky, ale aspoň něco. Kontakt jsem sehnala a dramaturgii odeslala, ale Sajjid se dle jejich slov neozýval a program už se prý stejně uzavíral. Nevzdávala jsem to a připomněla ještě české Palestince a jejich sborník Jestli mám zemřít, ať je to příběh (UTOPIA libri, 2024), který získal loňskou cenu za nejlepší dokumentární knihu roku a obsahuje významné výpovědi zasazené do českého kontextu. Na to už jsem odpověď ani nedostala a smířila se s tím, že Gaza ani Palestina na letošní největší knižní akci přítomné nebudou.

O to děsivější bylo zjištění, že ke Gaze přece jen něco bude, a to skrze besedy s Jakubem Szántó a Irenou Kalhousovou. Není prostor věnovat se zde jejich pozicím podrobněji, každý si však může dohledat jejich výroky z průběhu posledních dvou let a posoudit, jestli je v květnu 2025 opravdu vhodné mít zrovna ty dva jako jediné mluvčí k současné palestinsko-izraelské situaci.

Na Světě knihy mě zaujala ještě událost organizovaná českým PEN klubem, a to čtení z teprve připravované knihy Jindřicha Vacka: Naděje jménem Jeruzalém, která se zřejmě aspoň letmo musela dotknout i Palestiny. Popudilo mě, že v tomto případě nevadilo, že kniha ještě nevyšla a vlastně ani nevíme, jak je napsaná, ale i tak se o ní mluvilo a četly se ukázky z rukopisu. Proč teda nešlo představit ukázky překladu Adáníjina plánovaného Podružného detailu, knihy, kterou zná celý svět?

Zadruhé, a především se mi tím existence českého PENu vůbec připomněla… Copak je tak škaredý, že už ho tolik let žádný princ z kómatu radši ani neprobouzí? Zkuste zajít na jejich webovky a taky nejspíš upadnete do spánku, ne-li rovnou do kómatu. Proč mají v záhlaví nabídku stránek v angličtině a němčině, když vůbec nefungují? Ptal by se někdo, kdo by se o český pokus reprezentace velkolepé a respektované instituce, a vlastně tím pádem i o obraz české literární scény, zajímal.

Vzhled jejich webu je ale jen maličkost, takový podružný detail, horší je, že se český PEN k situaci v Gaze a Západním břehu Jordánu vůbec nijak nevyjadřuje. Čemu jinému se věnovat, když v regionu izraelská vojska zavraždila rekordní počet novinářů, desítky dalších autorů a stovky akademiků? Nezaznamenala jsem ani jedinou reakci na palestinské autory, které Izrael vězní bez obvinění a řádného soudu, natož pak volání po jejich propuštění. Přečetlo si vedení vlastní chartu, nebo závazek bránit svobodu slova není závazkem vůči všem národům?

Ještě žalostnější je, pokud instituce jako PEN nehlídá společnost. V solidaritě s Palestinou se ze strany autorů zvedla obrovská vlna kritiky amerického PENu, který se prý zpronevěřil závazku k míru a rovnosti pro všechny, nedostatečně podpořil palestinské kolegy a pozdě se připojil k většině ostatních poboček PENu, které vyzvaly k příměří už v říjnu 2023. Následoval bojkot předávání literárních cen, kdy téměř polovina nominovaných autorů a překladatelů odmítla účast a přiměla tak ceremonii zcela zrušit. Devět z deseti nominovaných spisovatelů dokonce odmítlo cenu PEN / Jean Stein v hodnotě 75 000 $, a tak nadace Jean Stein částku už druhým rokem věnovala dětem v Palestině, protože i autorka Jean Stein „byla vášnivou obhájkyní práv Palestinců“. Koncem loňského roku rezignovala i kontroverzní ředitelka.

Sama jsem k tomu pravda nic nenapsala a je dost možné, že jsem něčí komentář týkající se této kauzy nezaznamenala, ale ani teď žádnou reakci nenacházím. Možná je to proto, že si u nás už všichni zvykli, že je česká pobočka PENu jen rezavějící prázdnou konzervou schopnou bohužel nakrmit leda tak stereotypní ageistickou představu o boomerech. Je politováníhodné, že se úplně zapomíná, že PEN ve světě plní dost zásadní funkci a má být aktivním bojovníkem za svobodu slova.

Ilustrativní je rovněž loňský ročník Ceny Toma Stopparda. Tu Knihovna Václava Havla uděluje za „původní, knižně nevydanou esej v českém jazyce, přispívající mimořádným způsobem k pochopení stavu současné společnosti a společenských procesů, civilizace a civilizačních okruhů, mezinárodního prostředí, lidských práv, literárních a uměleckých děl a jejich tvůrců, nových vědeckých objevů, moderní historie a procesů odehrávajících se v lidské duši“. 

Loni tuto cenu získal Vladimír Merta za esej „Mrazivá mystika války“. Pan Merta ve své eseji odůvodňuje, proč se, i když sympatizuje s oběma, rozhodl podepsat petici podporující vládní politiku vůči Izraeli, a nikoliv tu, která vyzývá vládu ke změně postoje ke krizi na Blízkém východě. S porotou se shodneme, že autor umí psát, akorát mám jiný názor, proč si český písničkář cenu udělovanou Knihovnou Václava Havla zasloužil.

Merta píše: „Není zbytí: intelektuál se ještě rád zbaví odpovědnosti. Deleguje ji na lépe informovanou vládu, která jistě má lépe informovanou tajnou službu, která jistě spolupracuje s ještě lépe informovanou vládou Izraele, která má jistě ty nejlepší informace od nejlépe informovaných agentů…“

Odstavec hodný propagandistického pamfletu, až si v jednu chvíli pomyslím, jestli nejde o bravurní satirickou esej ve stylu Swiftova Skromného návrhu, protože intelektuál se přece rozhodně „nemá zbavovat odpovědnosti“, vzdát se fact-checkingu vlády a vyzvat ji k absolutní moci. Jenže o hyperbolu bohužel nešlo.

V posledním odstavci Merta píše: „Přikloním se k petici, která obhajuje větší zlo v naději na nějaké lepší příští.“

Vladimír Merta

Mertova esej je nadčasová v tom, že mimořádně přesně vystihuje dnešní postoje tradičních lidskoprávně havlovských kruhů vůči Izraeli, a proto si cenu zaslouží. Slouží jako svědectví. První místo pro esej obhajující volbu pohodlného zla, které snad přinese dobro budoucí, protože vládnoucí politici přece vědí, co dělají, před rozhodnutím založeným na dohledání pravdivých informací a použití vlastního ratia a morálních hodnot, bezchybně zapadá do neobhajitelného narativu mnoha českých intelektuálů. Vláda je teď pravicová, tak jí věřme, i když podporuje páchání válečných zločinů a znevažuje mezinárodní právo, i když koketuje s ilegálním přesunem ambasády do Jeruzaléma. Zatímco řada lidskoprávních organizací i států označuje současnou situaci za genocidu. Zatímco lidskoprávní organizace působící v Izraeli financované ze zahraničí jsou označovány za „zahraniční agenty“ — což jsme v případě Ruska hlasitě odsuzovali. Zatímco aktivní členové izraelské občanské společnosti mizí za hranice. My si myslíme, že pomáháme židovské komunitě.

Pravdou je, že Izrael ztrácí spojence, a především řada Židů si uvědomuje, že současná xenofobní izraelská vláda libující si v dehumanizaci a obviňování nejen Palestinců, ale všech, kteří se ji odváží kritizovat, ohrožuje nejen budoucí existenci Izraele, ale i samotný odkaz židovství. Ale co se dá čekat, když se intelektuálové zbavují odpovědnosti a vyhrávají za to literární ceny.

Jeden spravedlivý

Dlouho vyhlížím alespoň jednoho spravedlivého mezi literáty, který by jasně odsoudil válečné zločiny páchané Netanjahuovou vládou v Gaze a jehož hlas by rezonoval. Nakonec jsem jednoho takového do mnoho jazyků překládaného „influencera“, který zvonil klíči a zaujme i tu pravicovější, vůči Palestině nejistou, ale přesto lidskostí odkojenou skupinu, našla. Je jím kněz Tomáš Halík, který ve své odpovědi Federaci židovských obcí v ČR na bizarní obvinění z antisemitismu reagoval duchaplně, lidsky, ale i hrdě a nekompromisně.

Proto tento dlouhý komentář uzavřu jeho slovy z 1. června 2025:

„Kdo se nedokáže pravdivě a kriticky podívat do vlastních řad, ztrácí pro mne veškerou věrohodnost. Kdo se ideologicky identifikuje jen s vlastním etnikem, náboženskou institucí či politickou stranou natolik, že ospravedlňuje i její neospravedlnitelné činy, kdo je natolik zaujat bolestmi ‚svých vlastních‘, že ztrácí empatii vůči utrpení druhých, ztrácí smysl pro skutečnost, pro pravdu a spravedlnost.