Hledání dvacátého století

Při pohledu na datum a místo Lukacsova narození hned pochopíme, že pro něj 20. století nebylo jen abstraktní historickou látkou, ale žitou zkušeností. Narodil se do židovské rodiny roku 1924 v Budapešti, kde také prožil válečná léta, ke konci druhé světové války se schovával ve sklepeních, aby unikl transportu do koncentračního tábora, a na počátku komunistické vlády emigroval a uprchl do USA, kde po zbytek života působil na University of Pennsylvania jako profesor historie. Zemřel roku 2019, přičemž za sebou zanechal myšlenkové dědictví v podobě desítek vydaných publikací zaměřujících se především na historii dvacátého století, z nichž v českém překladu vyšly ještě Na konci věku nebo Budapešť 1900.
Stručné dějiny 20. století nejsou běžnou historickou prací. Je to především tím, že v sobě až příliš odráží silně osobní přístup svého autora. Lukacs zde stejně jako ve svých předešlých pracích přikládá význam velkým dějinným událostem a osobnostem. V jeho pojetí historie jsou tím, co utváří svět, silní jednotlivci, nikoliv ideologie nebo socioekonomické faktory: „Muži a ženy nemají ideje, oni si je vybírají.“ V tomto ohledu je zřejmé, že pro dvacáté století byly z jeho pohledu klíčové především dvě světové války, jež nakonec tvoří páteř celé knihy, přičemž druhá světová válka zabírá téměř třetinu jejího rozsahu. Lukacs ji vidí primárně jako střetnutí osobností Hitlera, Churchilla a Stalina.
S tím se pojí dva největší problémy knihy. V prvním jde o to, že jemnější souvislosti dějin se zde ztrácejí mezi bitvami a detailními popisy událostí a diplomacie druhé světové války. Místo snahy pochopit antisemitismus jako historický jev a zařadit jej do kontextu se Lukacs omezuje pouze na to, že bez Hitlera by druhá světová válka „možná“ nevznikla. Za druhé tento až přehnaný důraz na velké dějinné události brání zmínit další důležité věci, které jinak dvacáté století přineslo: rozmach konzumerismu, sexuální revoluci nebo vznik moderní vědy. Zdá se, že v okamžiku, kdy ideje nebo jevy nereprezentuje žádná silná osobnost, dějiny k Lukacsovi mlčí. K dobru mu můžeme alespoň připsat, že celý text se nesoustředí jen na Evropu a USA, ale Lukacs zmiňuje – sice jen krátce v rozsahu pár stran – i dekolonizační hnutí v Latinské Americe nebo Africe.

Přestože autor v úvodu deklaruje, že se bude řídit běžně přijímaným konsenzem rámovat dvacáté století začátkem první světové války a koncem s pádem železné opony, rozvržení knihy tomu příliš neodpovídá. Druhá světová válka zabrala Lukacsovi tolik prostoru, že na druhou polovinu dvacátého století, tedy vše po druhé světové válce, v knize zbývalo pouhých čtyřicet stran.
Často není vůbec jasné, jestli Lukacs dvacáté století popisuje, nebo soudí. Kniha je plná silně angažovaných výroků. Mosadek byl „prapodivná osobnost“, Dubček naopak „slušný člověk“ a Theodore Roosevelt „jeden z nejskvělejších prezidentů USA“. Tyto soudy působí bez dalšího kontextu nepochopitelně, jako kdyby je Lukacs nechtěl a nepotřeboval dále rozvádět a automaticky počítal se čtenářovým přitakáním.

Stručné dějiny 20. století napsal John Lukacs na sklonku své kariéry, ve věku osmdesáti devíti let. Je v nich vidět snaha o uchopení doby, kterou sám prožil a jíž se poté zabýval jako profesor historie. Kniha je příznačná pro jeho myšlenkovou školu a jeho zkušenosti, ale zároveň tím redukuje dvacáté století převážně na velké dějinné události a potvrzování ustálených narativů namísto jejich problematizování a nového nasvícení, navíc z dvacátého století takto zkoumají jen polovinu a chybí jim přesah do sociokulturních souvislostí, nehledě na slabé literární zpracování. Čtenáři, který si chce dvacáté století přiblížit, je určitě lepší doporučit Století extrémů britského historika Erica Hobsbawma. Je výrazně rozsáhlejší, nicméně myšlenkově ucelenější a skvěle napsané.