Tenhle červnový okamžik

Londýn 1923. Polovina června. Jeden den (13. červen nejspíš, i když kritici se v tomhle neshodnou) v životě jedné ženy. A v tom jednom dni — co vlastně? Jeden celý život. Jeden dokonalý okamžik.

It is on this day, this day of all days, that her fate becomes clear to her… naskočí mi mimoděk věta z románu Hodiny Michaela Cunninghama. Tahle geniálně napsaná pocta Paní Dallowayové, za kterou Cunningham dostal Pulitzerovu cenu, je pro mě něco jako svatý grál beletrie. Jsem do ní zamilovaná od svých 20 let a nejspíš na doživotí.

Teď ale z knihovny beru Mrs. D. (jak Woolfová někdy označovala svůj budoucí román ve svých denících) a v hlavě mi automaticky jede dramatická ústřední melodie Phillipa Glasse z filmu Hodiny (ano, až tak). Ještě než nalistuju první stránku, vím, že Paní Dallowayová řekne, že květiny koupí sama. Že v jasném červnovém londýnském ránu, tak čerstvém, jako by ho děti na pláži vyklopily z formičky (tu formičku jsem si nevím proč během let přidala, v originále jsou jen děti a pláž), kdy nad Westminsterem odbíjí Big Ben a olověné kruhy jeho vyzvánění se nesou letním vzduchem, Clarissa Dallowayová přejde ulici…

I když jsem za ty roky nastřádala tolik různých vydání, stejně vždycky skončím u toho „svého“. Kdysi dávno, taky červen. Knihkupectví Strands na rohu Broadwaye a 12. ulice, zadní sekce Used Books Fiction, druhá police zleva, až úplně dole, tam, kde končí abeceda. U, V, W… S dovolením. Jako vždy je tu narváno. A jako vždy je jich tu několik. Prsty přejíždím hřbety různých edic Paní Dallowayové. Mám, mám, tuhle taky… A pak. Je to vůbec možný? Jak někdo dokázal na obálku dokonale dostat atmosféru první kapitoly? Fascinovaně zírám na přebal vydání Penguin Classics z roku 2000. Rušná ulice modernisticky rozpadlá do přesných tahů štětcem v jasných barvách, modré, okrové a růžové, a v nich tisíce atomů letního rána. V té vřavě lidí, kočárů, dostavníků, automobilů, dodávek, v tom dusotu, hrkání, kodrcání a vyhrávání flašinetů (nebo tak nějak to tam je), a v tom zvláštním vzdáleném zpěvu aeroplánu kdesi nad hlavou, bylo to, co milovala. Život. Londýn. Tenhle červnový okamžik.

Stoupající euforii rychle zabrzdí absurdní znejistění. Skoro jako by to někdo namaloval podle Woolfové. Nebo jako by ona napsala první kapitolu podle tohohle obrazu. Ale to bych přece věděla. V londýnské British Library jsem strávila dost hodin, dní a týdnů načítáním a studiem všeho, co se nějak týká jejího psaní a výtvarného umění (díky, pane profesore Hilský! Míšo, jděte a tvořte, řekl jste mi se svou pověstnou noblesou tenkrát, když jsem přišla s myšlenkou napsat o tom diplomku). První výstavy francouzských postimpresionistů a otřes na ostrovní scéně, Bloomsbury, Roger Fry, Cézanne, Gauguin, Van Gogh, světlo, barva, objem, forma. A jak se tohle všechno propsalo do literárního experimentu Virginie Woolfové. Tak jak mi mohlo tohle uniknout? 

Vycházím ven z knihkupectví na rušnou Broadway a ve spěchu čtu miniaturní popisku k obrazu na zadní straně obálky: The Sensation of Crossing the Street 1913, Stanley Cursiter. Hlavou mi proběhne série dedukcí. Takže obraz byl dřív než román. A Woolfová ho určitě mohla někde vidět. Cursiter byl pro Skotsko něco jako Roger Fry pro Anglii — apoštol postimpresionismu. Pravděpodobnost velká. Prvních pár stran Paní Dallowayové znám skoro nazpaměť, takže jsem si jistá, že v nich přímý odkaz na detaily obrazu z obálky není. Tak proč působí tak povědomě? Ty barvy… něco…

The Sensation of Crossing the Street 1913 (detail), Stanley Cursiter

Stojím na okraji chodníku a periferně vnímám žluté dráhy newyorských taxíků. Možná něco najdu v povídce „Paní Dallowayová na Bond Street“, kterou Woolfová začala psát v roce 1922 a která byla prvním krokem k pozdějšímu románu. Rychle se pokouším text povídky vygooglit v telefonu (ach vím, bylo by o moc vznešenější vyhledat ji v knihovně, ale…). Musí to tu být. Očima přejíždím věty a slastně ulpívám na známých momentech — věcech, které paní Dallowayová prohlíží ve výlohách ranní Bond Street. Losos na ledu a o něco dál stříbrná brož na sametu v barvách moře. … a ve výkladní skříni obchodníka s obrazy — bingo! „jeden z těch podivných francouzských obrazů, jako by někdo rozhodil konfety — růžové a modré — jen tak, z legrace“… Přesně. Líp by se ten obraz na obálce popsat nedal. A i když v konečné podobě románu se tahle pasáž promění a Woolfová ji napíše o trochu jinak, už vím, proč mě ten obraz tak ohromil. Růžové a modré konfety! A mezi nimi odraz ženské tváře (možná ve výkladní skříni obchodníka s obrazy).

Blaženě zaklapnu telefon a zamířím na Union Square. Všude plno lidí, šachisté zaparkovaní u malých stolků, sluneční světlo propadá korunami stromů na obležené lavičky, někdo hraje na kytaru Suzanne Leonarda Cohena a na místním trhu je jako vždycky živo. Ovoce z Connecticutu, vermontská zmrzlina a ryby až z Maine. Vůni od stánku s květinami nejde minout. Chrpy a růže. Růžové a modré konfety… A všechen ten chaos a hluk města zkrocený spínacím špendlíkem vět do jednoho okamžiku. Jednoho dokonalého okamžiku toho červnového rána.

I teď je venku červen. A jako každý rok touhle dobou se schyluje k Paní Dallowayové… Tak Happy Birthday Mrs D!