Člověk člověku psem

Nová kniha Hrínové, Plachý dom, zachycuje auru otce hlavní postavy a vypravěčky. Otec Ambróz zrovna končí s výukou v základní umělecké škole, přechází do důchodu a postupně přebírá od své dcery Nadi psa Elka, jenž se stává jeho nerozlučným partnerem. Hrínové vypravěčka je sice opět třicetiletá bezdětná spisovatelka žijící u rodičů, popíjející víno a polykající tabletky, jedná se tedy o stejnou generaci slovenských hrdinek-mileniálek jako v případě spřízněné autorky Ivany Gibové. Nicméně podobně jako v poslední Gibové knize Babička© ani v novém titulu Hrínové tragikomický osud protagonistky už nestojí v centru vyprávění, přestože i tentokrát vychází ze životní zkušenosti autorky. U obou spisovatelek se v centru zájmu ocitá jiný člen rodiny a dochází k posílení intersubjektivity vyprávění. Zatímco Gibová píše o babičce, matce i otci, Hrínová se soustředí na otce, vedle nějž těsně defiluje postava matky. Tento mezigenerační rozměr patrný v současné literatuře jako by byl reakcí na covid. Ten ukázal, kdo jsou ti nejzranitelnější z našich rodin, a zároveň umožnil obnovu švů potrhaných sociálních vazeb.

Plachý dom zarazí už kompozicí. Na první pohled se jedná o slepeninu tří kratších próz, které rámují desítky mikropovídek či anekdot, někdy jen o několika řádcích. Nejkratší nese název Buď dobrý až do smrti a zní beze zbytku takto: „Knihu od Zsigmonda Móricza, ktorú dostal Ambróz od omamy raz na Vianoce, si zapamätal najviac, najmä jej názov.“ Každý text by obstál sám, Hrínová jakožto scenáristka je mistryně pointy a dialogu na malém prostoru. Kromě knižního doporučení přináší nejkratší anekdota také regionální zajímavost: omama z německého Oma se používá na Spiši, kdežto na východě a u Maďarska se babičce řekne nagymama.

Ale zpět k otci: otec, Ambróz, se řadí k literárním podivínům. Je nepraktický, chtěl by jen odpočívat, sestavuje sbírky básní, ovšem cizích. A povídá si každý den se sousedy i s pejskařskou mafií. Celé dny by nejraději naplňoval sněním, rozjímáním, oceňováním přítomného okamžiku, naciťováním se na prostor kolem a druhé v něm. Jeho dcera Naďa ho označuje za „výrobce atmosfér“. Ambróz je gibovský eklektik, bastard přiznaně čerpající z tvorby druhých. Nejde mu o vlastní originalitu a uměleckost, ví, že čerpá z hluboké studnice kultury těch před ním a vedle něj. A je za ně šťastný. Přesně to ho také činí výjimečným, jakýmsi kulturním kutilem.

Všechny texty v knize se soustředí na všednost, hledají krásu a smysl v každodennosti. Ambróz chodí učit do zušky, ráno na nákup (podle manželčina seznamu) a občas zajede za sestrou nebo zajde na procházku, se psem pak pravidelně. Jeho dny naplňuje také tvorba. Rád si nahrává „své“ básně prostě proto, aby je mohl poslouchat před spaním, protože to je praktičtější a příjemnější než čtení. Vznikají tak umělecká díla, jejichž primárním smyslem je potěšit sám sebe, uspokojit vlastní potřeby. Svou podivností a vyčníváním od okolí se podobá i undergroundovému umělci Eduardu Molnárovi, hlavní postavě Modrosleposti Kataríny Kucbelové; ten je nicméně dovedený až do krajnosti, v knize prakticky nemluví, zatímco Ambróz chrlí anekdoty. Z české literatury se Ambróz podobá hrabalovskému pábiteli, jehož přístup k životu je básnický — bezčasý, nepraktický, zející v nerozlišující pozornosti. Zvláštní jméno Ambróz připomene i postavu ze Sebaldových Vystěhovalců. Ambros Adelwarth poznamenaný emigrací, dobově problematickou sexuální orientací a melancholií sdílí plachost s Ambrózem Hrínové.

Z uvedených literárních předchůdců či souputníků vyvstává jasná genderovanost pábitelského typu. Může být vůbec žena pábitelkou? Když opomeneme, že Bohumil Hrabal rozděloval ženy na ceckáče a prdeláče, pak lze typ samotářské ženy, nepraktické a hloubavé, spojit spíše s představou čarodějky; anebo bláznivky střihu Anny Bartákové z knihy Do tmy. U nich je základem tohoto společenského vyloučení bezdětnost — stigmatizovaná ochrana proti nekonečnému cyklu reprodukční práce. Ambrózova žena Silvie je tou, která se v závěru knihy rozhodne prodat chatu, protože zaznamenává svou neschopnost se o ni postarat, zatímco Ambróz by nejraději zůstal, dokud by mu dům nespadl na hlavu. Ambrózova dcera a vypravěčka Naďa čtenářstvu nenutí žádné „správné“ hledisko, nicméně romantizaci otce vyvažuje právě charakteristikou matky. Čím víc je otec odpojen od reality, tím více musí matka držet vše pohromadě. Silvie hodnotí vztah ke svému muži pragmaticky: nerozvedla se, protože ji to napadlo až na stará kolena. A Ambróz jí poskytl dostatek svobody. I takové partnerství vlastně působí harmonicky.

Jakkoliv se novinka Hrínové může zdát místy natahovaná a plná náhodných střípků nesourodého vyprávění, závěr zase získává spád. Poslední krátká próza Plachého domu, která dala knize titul, jako by spojovala Ambróze s chatou na Spiši, kterou si ke stáří zamiloval a do níž chtěl zarůst. Chaty a zahrádky se nabízejí jako malé oázy klidu, ráje, do něhož se vracíme. Ambróz objevuje kouzlo chataření až s důchodem, je totiž člověkem dlouhého pobytu a vazeb. Nechat se nalákat sousedovým ohněm a společně grilovat, zastavit známého na ulici, dát se do řeči. Plachý dom dokazuje, že sociální vazby jsou životně důležité — a zároveň celkem nahodilé. Ta nejméně pravděpodobná spojení jsou zvlášť radostná a obnovují lidskost v nás. Při aktuálně sílících fašistických tendencích napříč světem se naše tvorba oněch „vzácných společenství“ stává prioritou.