Rozbor vlastní porážky

Jako takový si ovšem není schopen přiznat, že autokratická vláda je výsledkem selhání právě toho establishmentu, který po celý život pomáhal utvářet jako ministr obchodu ve venezuelské vládě prezidenta Carlose Andrése Peréze (jehož vláda skončila prvním impeachmentem v dějinách země), jako výkonný ředitel Světové banky a jako šéfredaktor prestižního listu Foreign Policy. Kombinace Naímových vynikajících analytických schopností s neschopností — či neochotou — přiznat si vlastní selhání ústí ve schizofrenní pozici, v níž je nucen ignorovat důsledky svých vlastních závěrů. Nově přeložená kniha je tedy poučná jak tím, co v ní autor říká, tak tím, co už říci nedokáže.

Autokracie 3P

Hlavní osu textu tvoří analýza takzvaných 3P, která podle Naíma představují základ strategie autoritářů, kteří se v jednadvacátém století derou k moci — přesněji k neomezené moci. Právě odstranění brzd a protiváh, integrálních liberálně-demokratickému systému, je totiž cílem autoritářských vládců, kteří si tímto způsobem chtějí získat přístup k moci neomezené jak co do rozsahu, tak co do času. Pod zkratkou 3P se skrývají pojmy populismus, polarizace a postpravda. Poslední uvedený snad stojí za to definovat: jde o „zánik objektivních sdílených standardů pravdy“ či jednodušeji řečeno: o „zničení možnosti pravdy“ vůbec. Naím samozřejmě není autorem ani jednoho z těchto pojmů, originalita jeho výkladu nicméně spočívá v tom, jak je dokáže uvést do vzájemné souvislosti a představit genealogii postupů, které se pod nimi skrývají. 

Populismus coby přímé spojení autoritářů s lidem je možný jedině tehdy, pokud se aspirujícímu vládci podaří lid přesvědčit o tom, že jeho zájmy jsou zásadně a bezprostředně ohroženy nepřítelem (polarizace), kterého nemůže zastavit nikdo jiný než silný vůdce, a to pouze v případě, že mu lid poskytne dostatečnou moc. Takový příběh je pak možné prodat jedině za podmínky, že recipienti nejsou schopni rozlišit polarizační úsilí populistické propagandy od faktického stavu věcí. Proto je třeba vytvořit stav postpravdy, který znemožňuje rozeznání pravdy od lži. 

U populismu je zajímavý především popis specifického typu vazby, kterou si autoritářští populisté vytvářejí ke svým podporovatelům. Tento vztah je totiž paradoxně nepolitický. Protože vlivem nových technologií a zábavního průmyslu došlo ve společnosti ke ztrátě tolerance vůči suchým a abstraktním politickým procesům, vytvářejí si populisté se svými voliči vztah modelovaný na vztahu sportovní či showbyznysové hvězdy s jejími fanoušky. Voliči na populistu nekladou nároky jako na svého reprezentanta, ale podporují ho jako svého hrdinu — jeho vítězství nad nepřáteli je zároveň jejich vítězstvím. Za toto vítězství jsou ochotni se bít, a dokonce pro něj trpět. Tím lze vysvětlit znepokojivou skutečnost, že autoritářům neuškodí ani zhoršování životní úrovně. 

V rámci analýzy polarizace Naím podrobně popisuje vliv nových technologií na infosféru liberálních demokracií. Genealogii informační války sleduje až ke špionážním akcím, kterými se KGB snažila ovlivnit veřejné dění ve Spojených státech amerických v osmdesátých letech, a ukazuje, o kolik snadnější — a především levnější — je takové ovlivňování dnes. Za pomoci nenákladné armády botů využívajících sociální sítě se daří vytvářet narativy, které zásadním způsobem formují veřejné mínění cílové společnosti. Stejným způsobem je vytvářeno i prostředí postpravdy. Prostor veřejné debaty je zahlcen takovým množstvím protichůdných informací, že jsou z činnosti vyřazeny „kritické filtry“, které občanům umožňují odlišovat pravdu od lži. Za tímto účelem se autoritáři spolčují s vlastníky kapitálu, kteří na jejich popud skupují zpravodajské kanály využívané pro populistickou propagandu výměnou za pozdější přihrávání státních zakázek. 

Naímův výklad je přesvědčivý díky množství materiálu, kterým svůj popis autokratického populismu podkládá. Prvky 3P odhaluje nejen v Trumpových Spojených státech a Rusku Vladimira Putina, ale také v Duterteho filipínském režimu, v Chávezově Venezuele, Indii Nárendry Módího, Maďarsku Viktora Orbána, Polsku Jarosława Kaczyńského a Británii Borise Johnsona. (Zde je dobré poznamenat, že kniha v originále vyšla již v roce 2022.) Čtenáři je tak předložena mozaika více či méně důsledně autoritářských režimů, které využívají shodné metody.

Nevyjasněné příčiny, naivní řešení

Popis autoritářských strategií je jedna věc, možná ještě důležitější je však otázka, proč tyto strategie zabírají. Počet autokracií se zvyšuje tak rychle, že demokracie se může brzy stát menšinovou a izolovanou formou vlády. Jak upozorňuje Naím, v době psaní knihy měli čtyři z pěti stálých členů Rady OSN autoritářskou či silně populistickou vládu (USA, Velká Británie, Rusko, Čína). Situace dnes není o mnoho lepší, ačkoli Velká Británie se (snad) posouvá směrem k tradičnější formě liberální demokracie. Pokud má být tento trend zvrácen, je nutné identifikovat jeho příčiny. 

Naím se nejprve vydává po stejné cestě, jakou v tomto ohledu prošel například Martin Wolf v knize Krize demokratického kapitalismu (kritika viz Host, 1/2025). Popisuje nárůst globální příjmové a majetkové nerovnosti v posledních padesáti letech, stagnaci životní úrovně, zklamaná očekávání střední třídy a rozšíření chudoby v bohatých společnostech. S tím je spojena kritika role financí v demokratických volbách, opět především ve Spojených státech, kde rozsudek nejvyššího soudu Citizens United v roce 2010 zrušil omezení korporátního financování politických kampaní. Následuje širší kritika korporací, především jejich tendence vytvářet monopoly, které ničí hospodářskou soutěž, a rostoucí přesun výnosů do renty, kterou shrábnou akcionáři, namísto reinvestic výdělků zpět do ekonomiky, což brání jejímu růstu. Naím si tedy uvědomuje, že autokracie nastupují „po dlouhých obdobích rozvratu, zklamání a zhoršování životní úrovně“, tedy v situacích, kdy se kritickému množství občanů „osobní rozvoj jeví jako nesplnitelný sen“. 

Zdálo by se, že na tomto základě musí být nevyhnutelně jako hlavní problémem identifikován nikoli samotný nástup autokracií, ale nalezení alternativní cesty, jak reagovat na období rozkladu, kterým si demokracie za padesát let neoliberálního řádu prošla. Zde ovšem nastupuje Naímova schizofrenie. Jako jeden z budovatelů mizejícího řádu podléhá tendenci hledat řešení v návratu do minulosti. To ovšem znamená, že chyba nakonec přece jen v minulosti ležet nemůže, problémem nemůže být režim, který současná situace nahrazuje, ale pouze současná situace samotná. Naím tak začíná konstruovat alternativní vysvětlení: příběh o tom, jak společnosti, kterým bylo v průběhu dvacátého století prostřednictvím demokratických institucí umožněno formulovat nesplnitelné požadavky na růst životní úrovně, hledají viníka, na něhož mohou své potíže svést. Autokraté jsou podle tohoto narativu úspěšní proto, že formulují jednoduchá řešení ve formě my versus oni, dobří versus špatní. Establishment liberálních demokracií je tak v „nespravedlivé nevýhodě“, protože hlas rozumu nemluví jednoduchým jazykem populismu. Rozumní lidé jsou podle Naíma v nevýhodě, protože místo jednoduchého příběhu o zlých elitách a dobrém lidu nabízejí „abstraktní myšlenky a postupy, brzdy a rovnováhy, svobodu, sílu trhu a možnosti, které otevírají ekonomické příležitosti“, a „komplikovaná vysvětlení, proč vedení politiky určitým způsobem povede k nejlepším výsledkům pro všechny“. Problém je samozřejmě v tom, že vedení politiky „naímovským“, neoliberálním způsobem nás dovedlo do krize, kterou sám Naím popisuje jako živnou půdu nových autokracií. To ovšem autor navzdory důkazům, které sám snáší, odmítá uznat. 

Není proto divu, že úkoly, které nám vytyčuje pro budoucnost, jsou převážně negativní: zastavení populistických lží skrze změnu algoritmů, na jejichž principu funguje šíření internetového obsahu; vyloučení populistů z veřejné diskuse; zastavení ilegálních toků financí autoritářských vládců a jejich kumpánů; vytvoření politické „antimonopolní doktríny“, která má bránit svobodu politické soutěže. Naplnění těchto cílů nás nemá dovést k novému typu společnosti, ale zpět do doby před nástupem populismu — tato nostalgie se projevuje i v Naímově požadavku, aby se Republikánská strana proměnila podle vzoru německé CDU. Jak ovšem dnes vidíme, CDU konstantně oslabuje vůči populisticky-autoritářské AfD. Naímem vytoužený návrat zpět je nedosažitelný. Pokud má být demokracie vytržena ze spárů agresivních autokracií, musí nabídnout alternativu k systému, který autokraciím připravil půdu. Dokud si to obránci liberální demokracie neuvědomí, nebudou jejich analýzy ničím jiným než rozborem vlastní porážky.

Autor je politický filosof.

Moisés Naím: Pomsta mocných. Jak autokraté v 21. století přetvářejí politiku.
Přeložil Martin Žemla 
Vyšehrad, Praha 2025
296 stran