Všechno se musí podřídit stylu

O své nejnovější knize povětšinou hovoříte jako o deníku. Může ale vůbec vzniknout skutečný deník, píše-li jej autor s vědomím jeho následného publikování? Navíc se netajíte tím, že jste dotyčný text hodně přepisoval, ostatně mezi obdobím, o němž pojednává, a dobou jeho vydání uplynuly skoro tři roky… 

Zásadní otázka. Skutečný deník, jak tomu říkáte, podle mě nemůže vzniknout nikdy. Fantazii o skutečném deníku je zatím asi nejblíž fantazie o singularitě, našem mozku v cloudu. Vědomí nebo nevědomí publikování nehraje roli. Co roli hraje, je rozhodnutí k odvaze. K pravdě se pak takový deník pomalu blíží skrze roky pilování, a dokonce upravování skutečnosti. Všechno se musí podřídit stylu. Najít styl, což je obří práce, znamená najít skutečný, opravdu skutečný, jak by řekl IVK, deník. 

Čím by mohl váš románový deník zaujmout čtenáře, které zase tolik nezajímá soukromý život Davida Zábranského? 

Tím, že vůbec nejde o Zábranského, pokud se mi teda ten text poved. Je to aspoň z mého pohledu pečlivě komponované literární dílo, jehož cílem je vedle držení pravdy i snaha držet pozornost čtenáře. 

Mezi popisovanými aktivitami — počínaje konzumací zpráv a konče sledováním porna — kupodivu chybějí častější zmínky o četbě. Jakou roli hrají knihy, potažmo literatura vůbec ve vašem současném životě? 

Obří. Zrovna dneska jsem zjistil, že přestalo fungovat obcházení paywallu na Financial Times, a nedokážu to rozchodit. I love the FT! Like really, really… Čtu kvanta non fiction, tak 150 knížek ročně, vše v angličtině na Kindlu, je to obsese, jinak to nazvat nejde. Trump, Zelenskyj, cold war, historie klimatizace, pojetí zadku v kultuře, AI, progres, Gauguin, Wagner group, Apple in China, odpad, Gaza, Quinn Slobodian… Tuny všeho o všem. Jsem magor. 

Je očividné, že autorovi vašeho typu, tedy intelektuálovi a bytostnému glosátorovi, podobná forma psaní rozhodně svědčí a kritický jste nejen k druhým, ale i sobě samému. Měl jste vy sám pocit, že jste se v deníkovém žánru takříkajíc našel? Zároveň jste se však v jednom rozhovoru svěřil s obavou, že nevíte, co budete psát dál a jestli jste se tímhle nepropsal ke konci… 

Našel a ztratil. Pořád teď přikládám ucho k nebi a poslouchám, jestli mě nevolá budování románového světa, ale nic. Konečně pravá tvůrčí krize, wow. Zkusil jsem novelu nebo román, nevím, co to bylo, a nic. Už jsem totéž napsal… Zkusil jsem divadlo a taky nic. Teď zkouším tenhle rozhovor a taky nic. Přiznejme si konečně, že lidí, kteří mají co říct, je jenom pár. A nikdo z nich nežije u nás. 

Ačkoliv část kritiků váš experiment s deníkovým žánrem ocenila, na Magnesii Literu kniha nakonec nedosáhla, byť se objevila na long listu poroty prozaické kategorie. Skutečně se vás to dotklo tolik, jak to vyznívá z vaší rozhořčené glosy pro web iLiteratura.cz? 

OMG. Je to rozhořčený text? Já sám to nevím, spíše bych řekl, že nikoli. Ale máme přece nějaké ty textové analýzy, tak ať to někdo přečte a rozhodne podle nějakých těch jazykových signálů, jak to celé vyzní, a je. Pokud jde o mě osobně, mám dojem, že se opravdu rozhořčit nedokážu, a myslím si, že to je chyba. Samá legrace na stará kolena… Fuck.