Jsem introvert, který má rád lidi

Není obvyklé, aby se titul oceněný coby debut roku stal současně i knihou roku. Vnucuje se tedy otázka, jestli tak vyzrálé dílo opravdu je vaší literární prvotinou, popřípadě prvním rukopisem nabídnutým nějakému nakladatelství? 

V podstatě ano. Jednou jsem se pokusil něco poslat, ale jen „konzultačně“. A jelikož mi bylo sděleno, že psát umím, napsal jsem Letnice. Ty jsou opravdu prvním rukopisem, který jsem reálně plánoval vydat — což neznamená, že jsem si předtím nedokončil pár jiných (ale to se nepočítá).

„Nestačí nám vědět, že věci jsou, dokonce nám ani nestačí vědět, jak a proč fungují, neustále máme touhu přesně znát i to, jak vznikly, dokonce i proč a kdy a co bylo předtím, když ještě nebyly,“ píšete v Letnicích. Musím se tedy zeptat: jakou historii měl za sebou váš příběh ve chvíli, kdy se stal knižně vydaným románem? 

Jako všechny mé příběhy, žil si někde v hlavě asi 30 let a občas se připomenul. Když dozrál čas, tak jsem ho jenom napsal a poslal. To psaní mi velice extenzivně trvalo přes rok, ale byly mezi tím obrovské, někdy i měsíční pauzy. Intenzivněji jsem psal až teprve posledních sto stránek. 

Letnice očividně dokázaly oslovit — abych parafrázoval výrok poroty Magnesie Litery — široké spektrum nejen čtenářů, ale i literárních odborníků. Zaskočil vás jejich úspěch? A jak prožíváte všechno to, co přišlo poté — rozhovory, besedy, autorská čtení? 

Nevím, jestli „zaskočit“ je správné slovo. Potěšilo mě to a byl jsem rád, že se naplnil (dokonce přeplnil) můj optimistický odhad. Vzhledem k tomu, jak jsou napsány, předpokládal jsem, že si naleznou svého čtenáře, ale necílil jsem na nějakou užší, specifickou skupinu. Trochu mě překvapilo velice vlídné přijetí knihy literárními odborníky, i když jak mezi čtenáři, tak mezi odborníky se najde pár takových, kterým nesedly — to je přirozené a dokonce žádoucí. Hodně mne překvapil ten poměr pozitivních přijetí k těm méně pozitivním, či dokonce negativním, který je v jejich případě tak 10 : 1. No a rozhovory a besedy si užívám. Jsem introvert, který má rád lidi, protože si myslím, že skrze ně k nám promlouvá náš, lidský svět — a mne to, jak ke mně promlouvá, moc baví. 

Obyvatelé městečka Svatý Jiří přicházejí o své zázraky vlivem příchodu nové doby, ale podle svého duchovního pastýře se nemají čeho bát. My žijeme v technologicky převratné éře, která na nás dennodenně chrlí nové zázračné vynálezy, ale k míru ani blahobytu lidstva to nevede, ba právě naopak. Pořád se nemáme čeho bát? 

Já si myslím, že není důvod bát se. A technologií už vůbec ne. Technologie nejsou samy o sobě špatné (asi ani dobré), jsou lidským výtvorem a já pořád věřím v přirozené dobro v nás, a tedy i v našich výtvorech. A nesouhlasil bych s tím, že nám to nepřineslo blahobyt — právě naopak. Nikdy jsme se — navzdory všem dílčím nepříznivým okolnostem, se kterými se však lidský vývoj potýká od nepaměti — neměli lépe, jen si toho (ale to je asi také přirozené) nedovedeme adekvátně vážit. Trochu jsme zapomněli být skromní, pokorní a trpěliví a pořád máme pocit, že by nám svět měl dávat víc než my jemu, a hlavně hned. Doba je zatím u nás pořád dobrá — někdy trochu paradoxní, někdy s nádechem absurdity, ale zatím bych nezoufal, protože pořád s ní jde ještě něco dělat. Já bych si nepřál žít na jiném místě a v jiné době než v té, ve které jsem dosud žil a žiji. Narodil jsem se do ní, přijal ji a žiji v ní rád svůj život. V jiné bych ho možná žít nedovedl (ale v jiné době bych to taky nebyl já). 

Často se skloňuje inspirace Letnic magickým realismem a postmodernou, odráží se v tom i váš vlastní čtenářský vkus? A bude podobného ražení také vaše další kniha? 

Nevím, jak to mají jiní, ale já jako autor neuvažuji nad tím, do kterého šuplíku budu zapadat více, či méně. V tom, co píšu, se jistě odráží způsob, jakým vnímám svět, a samozřejmě taky to, jakým způsobem a skrze jaké prostředky jsem vnímal světy jiných. Mezi ty jiné patřili i autoři magického realismu a lyrizované prózy, poezie, ale současně i antičtí, renesanční a barokní dramatici (a já nevím, jestli Shakespeare, Lope de Vega, Cervantes nebo Calderón taky nebyli tak trochu magickými realisty) a rovněž velcí romantičtí básníci i prozaici a modernisté jakbysmet. Můj čtenářský vkus je nevybíravě sobecký — čtu, co se mi líbí, co mi nabídne svět, v němž se dovedu orientovat a žít, v němž dokážu sebe nacházet, poznávat nebo se v něm proměňovat. 

A jestli bude podobného ražení i moje další kniha? V širším slova smyslu určitě ano, protože bude moje, a tedy bude vycházet ze mne — a nemám důvod nutit se k tomu, aby tomu bylo jinak. Jestli bude formálně, stylem či obsahem podobná, to uvidíme. Nakonec, já nebudu ten, kdo to bude soudit.