Nepovažuju se za básníka, jsem prozaik

Vaše jméno je v české literatuře neodmyslitelně spjato s jihočeským regionem. Vnímáte to spíše jako zjednodušující zkratku, nebo se v tom pravdivě odráží jistý druh literárního patriotismu? 

Je to do velké míry škatulka, ale můžu si za ni sám. Zatím jsem nehledal témata svých knih mimo jižní Čechy, dokonce většina témat se nějak dotýkala mě osobně nebo širší rodiny. A rád píšu o prostředích a místech, jež znám a která jsem si během života sám prošel. A to jsou vesnice a městečka u nás na jihu, která všechna považuju za svůj domov. 

V nejnovějším románu Drak na polní cestě líčíte nerovný střet dvojice statkářů se zástupci bezohledného korporátu, snažícího se profitovat z lidské chamtivosti a závisti. Co vás přimělo sáhnout po podobném námětu? A opíral jste se při psaní o nějakou reálnou kauzu? 

O současném trendu skupování zemědělských podniků ze strany různých investičních skupin jsem věděl delší dobu a kroužil jsem kolem toho, jen se mi nedařilo dostat se tak blízko, jak jsem pro román potřeboval. Nedůvěra a nechuť ke komunikaci je v těchto případech pochopitelná. Nakonec jsem dostal informace přímo od zdroje, od šéfa jednoho z takto napadených podniků. Ta ekonomická dějová linka románu tedy vychází ze skutečného případu z Jihočeského kraje, jen jsem si tam některé okolnosti pozměnil a přizpůsobil. Román je tedy docela autentický střípek z mozaiky toho, co se také dnes může dít na venkově a v agrárním byznysu.  

Byl jste pevně rozhodnut, že příběh vyústí do jednoznačného závěru, nenechávajícího prostor čtenářským představám ohledně dalšího osudu vašich hrdinů, nebo byl ve hře i otevřenější konec románu? 

Příběh nepřátelského převzetí jsem chtěl mít od začátku bez happy endu, protože tak to ve skutečnosti často bývá. A otevřených konců v ostatních svých románech mám, myslím, dost. Zvolil jsem na závěr románu takový až filmový střih. Pokud jde o osudy hrdinů románu, tam je to otevřené, nesleduji je až do smrti. 

Jako většina vašich románů se také Drak na polní cestě záhy dočkal audioknižního zpracování. Co říkáte na výslednou nahrávku a výkon interpreta Roberta Mikluše?

Audiokniha se mi hodně líbí, vždycky obdivuju, jak to herci načtou, a trochu závidím, jak to umí. Robert Mikluš je navíc můj oblíbený herec, stejně jako třeba Vanda Hybnerová, která skvěle načetla román Plachetnice na vinětách. 

V posledních letech se stále výrazněji profilujete i jako básník, v čemž jste mezi zavedenými tuzemskými romanopisci spíše výjimkou. Co pro vás poezie znamená? 

Nepovažuju se za básníka, začínal jsem sice s poezií u Mirka Kováříka v jeho pořadech v druhé půlce osmdesátých let, ale jsem prozaik. V posledních letech mě baví tvořit haiku, nějak se k němu v té echtovní podobě, tak jak se má psát podle pravidel, snažím propracovat, hlavně ve sbírce Muž pod černým deštníkem. Teď právě v nakladatelství DharmaGaia vychází obsáhlá antologie haiku od českých a slovenských autorů a tam mi přijali dvě haiku. To mi dělá radost. Antologie se jmenuje Chomáčky suchopýru. Ale platí, že poezii pořád rád sleduju a čtu, ale sám si na ni moc netroufám.