Poezie je pro mě manifestací lidského bytí

Patříte k básníkům, kteří spatřují smysl poezie v poezii samotné a odmítají poezii angažovat do služeb jakékoliv, byť sebeprospěšnější ideologie (například environmentalismu). Z čeho váš postoj pramení? A může podle vás vzniknout kvalitní báseň podřízená nějakému mimouměleckému účelu?

Myslím si, že poezie je komplexní záležitost nebo snad bych mohl říct „disciplína“, a proto ji nechci redukovat na ilustraci filosofických, ideologických nebo jiných tezí. Služebnost v poezii nikdy dlouhodobě nefungovala, protože přináší ploché, „tunelové“ vidění, které se zaměřuje jen jedním směrem. Poezie je pro mě manifestací lidského bytí, zosobněním prizmatu, kterým básník hledí na život kolem sebe. Navíc si nejsem jistý, zda ideologie může být prospěšná. Každá ideologie je do určité míry abstraktní systém, který je aplikován na něco živého, co se této „systematizaci“ vzpírá. Nezval třeba mluvil o „systematizaci zmatku“. To je asi jediná ideologie, kterou mohu bez výhrad přijmout. Stačí málo a zprvu pozitivní ideologie se může stát nástrojem útlaku. Zůstávám tedy obezřetný, ale sem tam mohu přijmout skutečnost, že pro někoho jiného může být důležitá myšlenka nebo teze, kterou já pokládám spíš za vnějškovou.

Slovy literárního kritika Martina Lukáše, vaše poezie vzniká bez potřeby přitahovat pozornost nebo vytvářet literární události. Přesto dochází ocenění — už vaše debutová sbírka byla nominována na Magnesii Literu, kterou jste nakonec získal v roce 2013, a na další jste byl nominován letos. Jak vnímáte takové projevy uznání? 

Rozhodně je nepovažuju za samozřejmé a vážím si jich. Těší mě, když si kdokoli mého psaní všimne. To, co Martin Lukáš napsal o Konkrétní poštolce — a považoval jsem to za poctu —, jsem četl spíš tak, že zůstávám věrný vlastní poetice bez ohledu na dobovou módu. Jistě to ale neznamená, že by mi „povýšeně“ nezáleželo na pozornosti. Jen u mne není uznání a pozornost na prvním místě v té spleti důvodů, proč se věnuji poezii a proč je má poezie taková, jaká je. Přirozeně jsem ale ješitný jako každý jiný člověk. Píšu hlavně proto, že v určitých, dejme tomu výjimečných chvílích pocítím „nesnesitelnou komplexnost života a světa“, která se dá vyjádřit právě jen a jen básní. Je to jako v Borgesově povídce Alef: ležíte kdesi v domě pod schody a zjevuje se vám záhadný bod, který obsahuje všechny okamžiky a místa na Zemi. Někdy se podobného stavu podaří dosáhnout i v básni. Pak tento zhuštěný okamžik předávám dál, ale nekalkuluji s tím, zda si jej někdo všimne, nebo ne. Pokud se to stane, mám přirozeně radost.

A čeho z tuzemské básnické produkce loňského nebo i tohoto roku si ceníte nejvíce vy sám?

Tyto loňské sbírky jsem do dnešního dne stihl přečíst a zaujaly mne. Řadím abecedně podle jmen autorů: Radek Fridrich — Škrapové pole, Sufian Massalema — Možnosti přehlíženého, Ewald Murrer — Silvuple, Radka Rubilina — Balčik, Yvetta Shanfeldová — Výstava posedlostí, Vojtěch Štěpán — Vlčencům na setměnou, Pavel Šuhájek — Včely vyrobené z tmy, Martin Švanda — Nevinnosti, Vojtěch Vacek — Vlnění zvěře, Lubomír Tichý — Místní, Daniela Vodáčková — Grotte, Apolena Vybíralová —Vzteklina. Každá z uvedených knih mi připadá výrazná, má osobitou poetiku, jazyk i básnickou výpověď. Dvě sbírky, které vyšly letos, jsem mohl číst už v rukopise a připadají mi pozoruhodné: Protažené stíny Jana Gabriela a Křoví záškoláků Jana Zvettlera. Na další sbírky roku 2025 se teprve chystám.

Soudě dle ohlasů na vaši poslední sbírku Konkrétní poštolka, jste výrazně emocionální básník, bohatou fantazií obdařený senzibil, hlasatel jakéhosi dekadentního vitalismu s heslem „umiluj se k smrti“. Naplňují dotyčné charakteristiky představy a emoce, které jste do své knihy vkládal? 

Proč ne? Autor je jen jedním z publika, jak řekl T. S. Eliot. Nemyslím si ale, že něco hlásám, spíš se snažím v poezii vytvářet mýtus. Ty básně mnohdy mluví o velmi skutečných věcech, ale ne vždy to říkají přímo. Dívají se jinak — i když mluví o současnosti, dělají to ze zvláštní „bezčasé“ perspektivy. Jsou plné básnických obrazů, které se rodí z velmi silných emocí. S Poštolkou jsem se hodně trápil. Spálila mi mozek, psal jsem ji, když všechno kolem umíralo. Je to kniha velké bolesti, smutku, ztráty, ale je zajímavé, že tahle palčivost se do hotové knihy nejspíš vůbec neobtiskla. Došlo k „transsubstinaci“. Všechno to negativní se proměnilo v něco docela jiného. Možná i pozitivního. Myslím, že Poštolka má v sobě určitou preciznost a jistou zdrženlivost, některé básně jsem cizeloval třeba pět let. Verš, který citujete, není ani tak proklamace, jako spíš výkřik zhrzeného muže vůči nepřítomné ženě. Báseň, ze které verš pochází, je vlastně parafrází slavné La Belle Dame sans Merci, kterou napsal nejprve John Keats a po něm Josef Kainar.

Vedle básnické tvorby se zabýváte i kritickou reflexí poezie. Jak vůbec vnímáte dnešní postavení a úroveň české literární kritiky?  

V tuto chvíli už současnou českou poezii nereflektuji. V roce 2022 mi vyšla kniha Poezie ve věku vnějškovosti a tahle kapitola se pro mne prozatím uzavřela. Takže můžu mluvit spíš obecně a raději zdůrazňuju: není to stížnost, jen konstatování. Myslím si, že literární kritika se jako žánr vytrácí. Už neexistuje — a to nejen v Čechách — v té podobě, v jaké existovala před nástupem Facebooku, Instagramu, YouTube nebo TikToku. Literární kritika nebuduje „komunitu“, ale vytváří hierarchii. V jejím středu stojí osobnost, která rozhoduje o tom, co je „skutečná“ literatura a co ne. Literární kritika vytváří hodnotu svým soudem a „provozuje se kladivem“, abych parafrázoval Nietzscheho. Recenze a kritiky se samozřejmě stále píší, ale kritickou autoritu už nikdo nechce a nehledá. Povědomí o literární hodnotě vzniká „lidovým hlasováním“ v médiích nebo hvězdičkováním třeba na Goodreads, Databázi knih a podobných stránkách. Ty přebírají roli kritické autority, ale nejsou jí. Nic proti tomu, sám tyhle stránky využívám, nicméně literární kritika se v dnešní době zdá být dějinným vývojem zahnána do kouta.