Literatura je pro mě především oáza humanismu

Vaše knihy jsou hojně překládány a oceňovány ve světě, ohlasy tuzemské kritiky však bývají nezřídka rozporuplné, jako by vskutku platilo, že doma nebývá nikdo prorokem. Čím si to vysvětlujete? 

Já tu nejsem od toho, abych takové marginálie vysvětlovala. Můj úkol je psát. A píšu pro čtenářky a čtenáře. Beru totiž literaturu smrtelně vážně. Moje knihy potřebují lidi vzdělané, citlivé, kteří se jako já pohybují mezi národy a kulturami, nejdou vyšlapanými cestami a mají rádi literaturu. Ti existují ve všech pětadvaceti zemích, kde mé knihy vycházejí, a čtou je, jak byly napsány. Hezký příklad: příští rok uplyne dvacet let od vydání Peněz od Hitlera, kniha v čase obstála, je světovým bestsellerem, nedávno vyšla hebrejsky, což je pětadvacátý jazyk. Cokoliv o ní tehdy místní kritika napsala, byly nesmysly, ale nepochopení jim nevyčítám, byla nad jejich chápání. V Česku už poslední roky moc nejsem. Podstatné je, kam se mé knihy samy vřadily. Letos jsem byla mimo jiné na pozvání na rezidenci v Izraeli, kde byli přede mnou světoví autoři jako Paul Auster, Saul Bellow, Simone de Beauvoir, Jean-Paul Sartre, Umberto Eco, Alain Finkielkraut, Emir Kusturica, dalajláma, Lang Lang či Amos Oz. To je závazek. 

Mezi zlomové okamžiky svého života řadíte pobyt v Číně, po němž jste napsala román Hodiny z olova. Jak vás ta zkušenost změnila?

Dva roky v Číně i následný doživotní zákaz mě ovlivnily jak umělecky, tak lidsky. O tom je kniha Hodiny z olova — také experiment, obsahuje v sobě pět románů —, která sbírá ceny všude ve světě i díky poetickému jazyku a v Izraeli ji srovnávali s románem Mistr a Markétka. A já si tehdy definitivně uvědomila, že mým domovem je celý svět a že mám v životě jedinou odpovědnost: ke svému talentu. A k životu samému, protože mám v Číně řadu přátel. A že nehodlám zklamat důvěru, kterou do mě vkládají nejen v Číně, ale napříč zeměmi. Potřebuji vědomí souvislostí. Moje knihy vycházejí vždy v oblastech, kde situace eskaluje. A lidé jim bytostně rozumí. Jen letos na jaře jsem byla s překlady v zemích, kde je vyhrocená atmosféra nebo přímo válka, jako v Egyptě, Kanadě, USA, Izraeli, Palestině a na Tchaj-wanu. Místa, která jsou denně ve zprávách. 

V souvislosti s posledním románem Čokoládová krev jste uvedla, že jako mentální paralelu používáte pohled z okna jedoucího vlaku, což evokuje výchozí situaci románu Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta. Spatřujete v tom nějak příznačný motiv pro středoevropskou literaturu? 

Ne. To je hodně povrchní pohled. Vlak jede i v Tolstého románu Anna Kareninová nebo ve Vraždě v Orient expresu od Agathy Christie… Čokoládová krev se odehrává v devatenáctém století, tedy ve století železnic a v zemích, jako je Francie, USA, a v prostoru habsburské monarchie. Takže si tu knihu nejspíš musíte nejprve přečíst. Jedná se totiž hlavně o metaforu a symbol, o pomyslný vlak, ve kterém všichni sedíme dodnes. Nyní vyšla španělsky a první recenze přesně vystihly, že jde o román novátorský, který je zdánlivě o tématech devatenáctého století, ale je o nás. 

Ve vašich prózách není nouze o závažná aktuální — nebo nadčasová — témata. Musí se podle vás skutečná literatura vyznačovat jistou mírou angažovanosti, nějakým společenskokritickým apelem? 

Skutečná literatura se musí vyznačovat dvěma věcmi: nebát se a nelhat. Literatura je pro mě především oáza humanismu. Sama jsem jako čtenářka vyrostla na světové literatuře a v tom pokračuji. A psaní je především boj o jazyk. Proto dávám každému tématu nový literární jazyk a novou uměleckou formu. Jazyk médií nebo vědy není s to některé jevy vůbec postihnout, natož vyjádřit. Pouze literárním jazykem mohu poukazovat na něco, co mi připadá důležitější než místní idiotské tlachy o roli spisovatele včera, dnes a zítra. Pod angažovaností rozumím i respekt k jazyku, vědomí, že jsem součástí lidstva, neústupnost, snahu netančit „dobové tance“, ale dívat se na svět z jiné perspektivy. 

Na Měsíci autorského čtení nevystupujete poprvé, jak vůbec tento projekt hodnotíte a co říkáte na letošní novinku v podobě volby zastřešujícího tématu (exil) namísto dosavadního výběru nějaké národní literatury coby čestného hosta?

Měsíc autorského čtení je mimořádný svou dramaturgií i délkou. Je unikátní i v rámci Evropy. Zažila jsem ho několikrát, poprvé jsem byla pozvaná v roce 2007. Letošní zastřešující téma považuji za pozitivní a zásadní zlom, umožňuje totiž pozvat autory a autorky i ze zemí, které jako celek nebývají hosty festivalů, mám na mysli například Tožskou republiku, Komorské ostrovy a podobně. Navíc exulanti se ocitají pro vlastní zemi v kategorii vyděděnců a vyvrhelů, prakticky mimo tento svět, často jsou vyloučení z „rodiny“ národů vůbec. Nesmíme zapomínat, že se to může týkat i nás. Je znepokojivé, že kamkoliv jsem toto jaro ve světě zavítala, sedí lidé na pomyslných kufrech a přemýšlejí, kam se uchýlit, pokud demokracie v jejich zemi selže.

Jako autorka i překladatelka máte bohaté zkušenosti s německojazyčným literárním světem. Co si podle vás můžeme slibovat od českého hostování na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2026? 

Jde pokaždé o setkání lidí kolem knih z celého světa, o svobodný prostor, kde lze pojmenovat choroby naší doby. Na tento veletrh jsem zvaná především zahraničními organizátory k diskusím už šestnáct let. Každý rok je hlavním hostem jiná země a podstatná je i její hodnotová orientace v dnešním světě. Jde o upozornění: existuje země, v tomto případě Česká republika, jež má v oblasti umění a kultury tradici, která je součástí té evropské. Jsem přesvědčená, že Česko by se mělo rozvíjet ve větším prostoru, že potřebuje evropské měřítko a širší perspektivu. A odlišný pohled, aby bylo konfrontováno s elitářstvím a iluzemi o vlastní velikosti. Literatura nezná hranice. 

Co jsem zaznamenal, měli bychom se od vás v dohledné době dočkat dvou nebeletristických titulů, a sice výboru z vaší esejistiky a knižního rozhovoru, který s vámi vedl syn Jan? 

To máte staré informace. Výbor z esejistiky vyšel německy. Kniha rozhovorů je hotová, ale je to jiný, mimořádný útvar, dohodli jsme se se synem, že ji vydáme později, klidně i po mé smrti, obnažuje celý můj život, šla jsem na dřeň a bez uhýbání, nejzajímavější byl proces vzniku. V dohledné době vyjde v Polsku antologie textů, kde oslovili dvacet sedm evropských intelektuálů, abychom napsali text o pojmu střední Evropa. Vyšla řada esejistických textů, článků, projevů k literárním cenám, povídek, pracuji na dvou románech, jedním z nich je román Nanning Street. Právě jsem se vrátila z Tchaj-wanu, kde jsem byla na pozvání National Museum of Taiwan Literature (Writers-in-Residence), a kniha je symbolicky i o této zemi. Celý život dávám hlas obětem, které hlas nemají. V tomto případě je obětí ostrov.