Vydání v cizině vám na živobytí nevydělají

Patříte mezi tuzemské autorky píšící autofikci dávno předtím, než u nás tahle žánrová nálepka přišla do módy. Stala byste se spisovatelkou, i kdyby vám osud nadělil méně barvitý život bez tolika dramatických epizod a výrazných osobností kolem? 

Toužila jsem být herečka. Bavilo mě tancovat a zpívat. Dokonce jsem za totality napsala takový muzikálový příběh Sochy, a než se StB vzpamatovala a vše zarazila, udělali jsme s kamarády z jazzbaletu — říkali jsme si Diletant Dance Company — čtyři představení v Divadle hudby v Opletalově ulici, kde jsme tančili na muziku Emila Pospíšila a Michaela Kocába. Já tam zpívala a ostatní tancovali. O psaní jsem vůbec nesnila, i když jsem už tehdy psala své první texty a dávala je číst herečce Vlastě Chramostové, která mě připravovala na zkoušky na DAMU. Muzikál miluju dodnes, ale takový, který se dělá v New Yorku (nebo Londýně). Tam hrají a zpívají jako o život. A fakt ten muzikálový žánr umějí. Když jsem vloni v New Yorku byla a viděla za sedm dní sedm muzikálů, strašně jsem zatoužila — a pořád toužím — muzikál (s někým) napsat. Zrapovat americkou ústavu jako v muzikálu Hamilton nebo napsat fantastickou muziku i příběh o boji za volební právo žen jako v muzikálu Suffs, to je nádhera. 

Váš poslední román Dům v Matoušově ulici nabízí silné a emotivní vyprávění, které však působí notně syrovým dojmem. Je to autorský záměr, nebo na tom měla svůj podíl snaha dostat text ke čtenářům co nejdříve, aby do knihy zakomponované dojmy z řady aktuálních událostí a komentáře k nim takříkajíc nevyšuměly? 

Já si za formou románu Dům v Matoušově ulici stojím. Neměnila bych jedinou větu. 

Literární kritik Ondřej Horák na vás coby autorce dotyčné prózy ocenil mimo jiné to, že jste osobní, avšak ne sebestředná. Jak náročné bylo tuhle hranici při psaní ohlídat a nepřekročit? 

To bylo hodně těžké. Protože já své psaní se svým životem propojuju. Ale v tomhle případě jsem opravdu hodně hlídala, abych byla jen jako vypravěčka a svědek toho, co se se světem dělo a děje. 

V jednom rozhovoru jste naznačila, že by váš román jen těžko vznikl, kdybyste na něj od ministerstva kultury nedostala příspěvkové tvůrčí stipendium z Evropské unie. Byla to spíš otázka motivace, tedy vědomí závazku spjatého s přidělenými penězi, nebo se dnes v Česku ani etablovaná autorka, mající za sebou bestseller typu Roku kohouta a množství zahraničních vydání svých děl, neobejde bez finanční podpory? 

Já si s psaním tohohle románu vůbec nevěděla rady. Měla jsem tři roky v počítači začátek, ale jako povídky, nikoliv románu. Stipendium (a pozor, vyšlo to na něco málo přes osm tisíc měsíčně, žádná závratná suma) byla právě ta motivace se s psaním utkat. A přesně to se stalo, protože zodpovědnost vás donutí. Ale pozor. Já si na svůj život vydělala právě jen po vydání Roku kohouta — a to je dávno. Vydání v cizině jsou prima, ale na živobytí vám nevydělají. Natož na nájem bytečku v Praze. Je hezké mít knížku přeloženou do deseti jazyků a moci si to napsat do své biografie, ale kdybych neměla muže, který mě celý můj tvůrčí život podporuje (a já jsem mu za to dobrou ženou), tak nevím, jak by to se mnou bylo. 

Třebaže kniha sklidila úspěch u čtenářů i recenzentů, oficiálního uznání v podobě literární ceny se dočkala teprve nedávno, když získala Cenu Miroslava Ivanova za nejlepší historický román loňského roku. Bylo to pro vás velké zadostiučinění? Laudatio Františky Vrbenské vám prý vehnalo slzy do očí… 

Neznám nikoho, koho by nepotěšilo veřejné uznání. A to laudatio bylo fakt krásné. Když někdo přečte tu knížku právě tak, jak si autor přeje, je to velká radost a velké dojetí. A přesně to se mi při předávání ceny stalo. A přiznám se, že jsem se ten podvečer, než se začaly ceny rozdávat, šla dvakrát zeptat, jestli se nespletli, jestli tam mám být. Vůbec jsem nevěřila, že mi chce někdo cenu za mou práci fakt udělit. 

O vaši knihu prý před více než půl rokem projevil zájem nějaký producent a vy sama jste představě filmové adaptace Domu v Matoušově ulici údajně nakloněna. Došlo od té doby v tomto směru k nějakému posunu? 

Filmový producent, kterého si velmi vážím, chtěl z románu udělat sérii. Ale to jsme my — režisér Roman Vávra a já — nechtěli. Myslíme si, že sevřenost literárního vyprávění by měla být svým způsobem zachována a měl by z toho být jen jeden film. Nakonec se toho ujala Česká televize. Teď dolaďujeme smlouvy, tak snad to dobře dopadne. Zachovat sílu vyprávění a přitom ji dát do obrazové řeči nebude lehké. Je to výzva. A já mám výzvy ráda. 

Román ovšem mezitím vyšel jako audiokniha a herečka Jitka Ježková za ni dokonce obdržela cenu Audiokniha roku pro nejlepší interpretku. Jak se vám váš příběh v jejím podání poslouchal? 

Poslouchal se mi krásně. Jitka to fakt umí. A poděkování patří i režiséru audioknihy Janu Drbohlavovi. Dobrá práce.