Ve svých knihách se dívám přes sebe ven

Všechny vaše knihy se opírají o skutečné lidské příběhy — počínaje životopisem básnířky Vladimíry Čerepkové a svazkem rozhovorů se sourozenci slavných osobností přes romány Neotevřené dopisy a Rozpůlený dům, inspirované v prvním případě osudem manželky uznávaného malíře a v případě druhém vaší vlastní rodinnou historií, až po letos vydanou biografii Václava a Kamily Bendových. Promítá se tímto způsobem novinářská profese do vaší literární tvorby? 

Autor historických próz Drago Jančar mi kdysi v rozhovoru řekl, že existují dva druhy spisovatelů: jeden se u pracovního stolu dívá do sebe a ten druhý ven z okna. V té době jsem pracovala v novinách a nevěděla, že je možná i kombinace obojího. Dívat se přes sebe ven, což asi dělám ve svých knihách. Novinařina mě zbavila vrozeného ostychu a otevřela lidem. Myslím, že to díky ní jsem se naučila ptát a naslouchat. Bez téhle průpravy bych se nikdy na vlastní pěst nerozjela do Paříže zpovídat beatnickou básnířku Čerepkovou. A později, když jsem začala psát prózu, mě překvapilo, jak se mi v hlavě skládají různé dialogy, postavy a hlasy, jako bych je slyšela… 

Neotevřené dopisy sama označujete za dokumentární román, čtenářům ovšem tajíte totožnost předobrazu hrdinky Aleny, a tedy i jejího muže, komunisty perzekvovaného výtvarníka. Co vás k tomu vede? A není dokument bez odhalení reálného námětu tak trochu paradox? 

Ano, stejně jako je paradoxem „dokumentární román“. Paní Aleně jsem slíbila, že její příjmení za jejího života nezveřejním, a ten slib jsem dodržela. Alena před rokem podlehla rakovině, bojovala s ní stejně urputně, jako bojovala s minulým režimem, navzdory všem lékařským prognózám, a já se s její ztrátou těžko smiřuju. Hodně mi chybí, i jako životní rádce. Nevím, kdy nastane ten pravý čas a jestli to vlastně už není jedno. 

Váš román Rozpůlený dům z roku 2022 zaznamenal velký čtenářský ohlas, podobně se vede i nedávno vydanému povídkovému souboru Sudety: Ztracený ráj. Čím si vysvětlujete ten setrvalý zájem tuzemského publika o téma meziválečných Sudet? 

Rozpůlený dům pro mě není téma, ale kus vlastní identity. Chtěla jsem pochopit mého dědečka, českého Němce, který předstíral šílenství, aby nemusel bojovat za wehrmacht, a po válce mohl zůstat doma na Benecku, protože si změnil jméno z Hollmanna na Horáčka — zatímco jeho otec byl odsunutý a pokusil se o sebevraždu. To všechno jsem se dozvěděla až po dědečkově smrti, protože se o tom u nás v rodině nemluvilo. Do té doby mi nikdo nic nevyprávěl, nic nevysvětlil, a já teď zjišťuju na čteních po celé republice, že takových vnoučat a takových rodin je tu spousta. 

Kdy a proč jste se rozhodla sepsat příběh manželů Bendových a jaké překážky či překvapení na vás čekaly na cestě k výsledné osmisetstránkové knize? 

Pocházím z rodiny malých živnostníků, která komunismus nenáviděla, ale normalizací se snažila prošvejkovat (táta si třeba vzal dovolenou, když se v práci chystal nábor do komunistické strany). Už jako novinářku mě zajímalo, co prožívali lidé, kteří se režimu postavili otevřeně, takže když můj manžel Honza Novák dostal nabídku napsat biografii Václava Bendy a chystal se ji odmítnout, vrhla jsem se do toho sama. Vdova Kamila Bendová mě bez jakýchkoli omezení pustila do svého obrovského rodinného archivu a já se v něm pak čtyři roky vrtala, stejně jako v dalších archivech. Byla to moje dosud nejnáročnější práce. Nejvíc jsem při ní válčila s vlastním perfekcionismem. Překvapení bylo spousta: že byl katolík Benda v mládí bohém, že vedl celoškolní Svaz mládeže, ale hlavně to, jak výraznou roli sehrál po boku Václava Havla. Byl vzorem pro řadu lidí a jedním z našich nejstatečnějších disidentů. 

V jednom rozhovoru jste řekla, že bychom se měli inspirovat tím, jak disidenti drželi při sobě a navzájem si pomáhali. I jejich vztahy ale určitě narušovala obyčejná lidská závist, faleš a v některých případech dokonce i zrada. Z čeho ta soudržnost tedy podle vás pramenila? 

Naopak mě překvapilo, jak málo té závisti bylo! Co si také mohli závidět? Že u Bendových opět řádilo policejní komando? Že jim sociálka hrozí odebráním dětí? Že pěti dětem zavřeli na čtyři roky tátu? Bendovi žili neuvěřitelně skromně, neměli auto ani televizi. Otec, topič se dvěma vysokoškolskými tituly, pak nesměl ani ke kotlům a domácnost z jednoho platu táhla matematička Kamila… A dnes říká, že i když lidi jsou pořád jenom lidi, v disentu si navzájem víc pomáhali a přáli. Když filozof Ladislav Hejdánek slyšel, že je u Bendových domovní prohlídka, popadl dceru a vyrazil k nim, aby o tom podal zprávu. Stejně riskantní službu mu prokázal Benda v den, kdy od Hejdánka estébáci unesli muzikologa Medka…

Myslím, že disidentů bylo tak málo a žili pod takovým tlakem, že na běžné lidské hašteření neměli ani čas, ani energii. Nakonec i ti „zrádci“ byli často sami oběťmi. Popisuju několik případů, kdy estébáci zlomili Bendovy přátele, kteří mu to pak zoufalí sami přiznali. A část té dávné soudržnosti vidím i dnes: u Kamily doma je pořád plno, přátelé se s ní radí a svěřují, pořádají se tam salony, kde si navzájem vyprávějí své příběhy… Tak bych chtěla umět stárnout.