V kulturní politice máme pořád co dohánět

Málokdo našel v tuzemském knižním světě tolikeré uplatnění jako vy: pracovala jste v nakladatelství, spoluzakládala jste platformu Knihex, zabýváte se výzkumem bibliodiverzity, fungováním literatury v tržním prostředí a podmínek práce knižních profesionálek a profesionálů u nás i v zahraničí, účastníte se řady oborových akcí a projektů, v neposlední řadě sama píšete i překládáte poezii… Plníte si svůj životní sen? A není to někdy — třeba z hlediska vynaloženého času nebo financí — spíše noční můra? 

Myslím, že ano, literatura a literární svět jsou báječné a můžu jejich prostřednictvím dělat věci, které mě baví a naplňují — setkávat se s lidmi, poznávat, co dosud neznám, učit sebe i další, cestovat obrazně i ve skutečnosti… A je to samozřejmě někdy únavné nebo vyčerpávající, ale neřekla bych noční můra. Noční můry mám z jiných věcí, třeba když lidé, kteří se živí texty, neumějí číst nebo nechtějí porozumět. 

V roce 2020 jste spolu s kolegyněmi založila platformu Knihex, mající spojovat a zastupovat malé nakladatele a knihkupce. V čem dnes spatřujete její dosavadní úspěchy i nezdary? 

Za úspěch považuju, že se podařilo na problémy spojené s nezávislými knihkupectvími a nakladatelstvími vůbec upozornit. Začalo se více mluvit třeba o rabatech, podmínkách distribuce, dlouhých splatnostech faktur či významu nezávislých knihkupectví. Taky jsme začali spolupracovat napříč různými asociacemi a sítěmi. Zároveň se ukázalo, že hlavně mezi knihkupci je velká rezistence k nějakému sdružování. Kdybych dostala pětikorunu za každé „já nikam nevstoupím, já už byl/a v Pionýru“ od nakladatelů, knihkupců i autorů, měla bych docela slušné příjmy. Co se dosud nepodařilo, jsou nějaké radikální změny třeba v kulturní politice nebo ve spravedlivějším rozdělení zisků. A není tu vůle pro pevnou cenu knih, to je pořád nereálné.  

Na konferenci pořádané před pár týdny na Bratislavském knižním festivalu jste s několika zahraničními kolegy hodnotili stav knižní kultury ve visegrádském prostoru. Jak na tom tedy v současnosti je česká knižní kultura a jak si stojíme v porovnání s našimi sousedy? 

Myslím, že to má víc rovin. Pokud mluvíme o stavu knižní kultury ve smyslu knižní produkce, pak třeba úroveň českého komiksu nebo dětské literatury je na světové úrovni, což vidíme pravidelně třeba v Bologni. Pokud mluvíme o knižní kultuře ve smyslu pracovních podmínek, kulturní politiky atd., tak tam máme pořád co dohánět. Například Polsko je v podpoře nezávislých knihkupectví nebo čtenářství úplně na jiné úrovni než my a můžeme se jím inspirovat. Mluvíme-li o situaci kulturních institucí a svobodě projevu, jsme na tom samozřejmě mnohem lépe než Maďarsko nebo Slovensko. Dekonstrukce slovenských kulturních institucí a hlavně její rychlost mi teda vyvolává zmíněné noční můry. A my máme před volbami, ze kterých jsem osobně velmi, velmi nervózní…  

V rámci letošního programu Knižních lázní jste se zase s influencerkou Karolínou Zoe Maixnerovou pokoušely zmapovat sexistický přístup literárních kritiků k tvorbě spisovatelek od 19. století po současnost. Pořád je v tomto směru co zlepšovat? 

Náš stand-up koncipujeme jako rozverné popíchnutí, kdy vycházíme z textů mnohých kritiků. Přijde mi fascinující, že se stále bavíme o tom, že dílo a autor se dají oddělit, ale když dojde na dílo autorky, někteří obvyklí podezřelí se neštítí dílo vykládat prostřednictvím autorčiny tělesnosti a sexuality. Dobré kritiky si velmi vážím, považuju ji za nezbytnou součást literárního dialogu a jsem ráda, že taková převažuje.  

Loni vám vyšla třetí básnická sbírka Všude pak viděla husy, mezi jejíž klíčová témata patří zděděné trauma po holokaustu, umocněné tím, co se odehrává v Izraeli po 7. říjnu 2023. Jakou roli hraje židovství obecně ve vašem osobním i tvůrčím životě? 

Myslím, že nedokážu uvažovat o tom, jakou roli židovství v mém životě hraje. Je to má integrální součást, tak jsem se narodila, vyrostla jsem se stíny těch, kteří se nevrátili, ale o nichž jsem často slyšela. Neumím říct, kde „moje“ židovství začíná nebo končí, prostě je, respektive prostě jsem a ještě pořád dýchám. V tomhle se mnou hodně rezonuje báseň První voda je tělo básnířky Natalie Diaz z kmene Mohave, která vyšla před pár lety v tištěném Hostu v překladu Sylvy Ficové. Diaz tam popisuje zkušenost sebe a svých lidí, kterým tělem protéká řeka Colorado. Jsou řekou Colorado, nedokážou říct, kde končí oni a kde začíná řeka. Tak to je.  

Ovšem je pravda, že po 7. říjnu jsem se zasekla, nemám radost ze svátků jako dřív, přestaly jsme doma pořádat šabatové večeře pro přátele a podobně. Ale na konci srpna bude v Brně další ročník festivalu ŠTETL FEST, na kterém se letos podílím konečně pořádně, tak třeba se to nějak zase promění.  

Druhým zásadním tématem zmíněné sbírky je pak milostný vztah dvou žen, který podle všeho ani současná společnost nebere jako samozřejmost. V čem spatřujete hlavní projevy onoho dvojího metru? 

Miluju svoji ženu a zároveň mám, jak zjišťuju, větší vazbu k tradicím, než jsem v pubertě doufala. Takže bych chtěla, abychom prostě mohly mít svatbu a aby se ten svazek jmenoval manželství, jako to mají naši kamarádi, jimž chodíme na svatby. Dokud se to jmenuje jinak a chybí zrovnoprávnění v rodičovské oblasti, byť třeba nás se děti netýkají, je to diskriminace. A s tou historicky nemám dobré zkušenosti.