Hlavně jsme všichni lidé

Jste absolventkou oboru literární tvorba na Vysoké škole kreativní komunikace, co vám to jako začínající autorce přineslo?

Řekla bych, že škola byla jedno z prvních míst, kde se bralo psaní vážně. Najednou jsem měla spoustu prostoru na to číst a taky mluvit o literatuře s lidmi, kterým na tom záleží.  

Na MAČ vystupujete spolu s dalšími debutujícími básnířkami a básníky, kterým vyšla sbírka v edici Mlat nebo v nakladatelství Fra. Cítíte tam nějaké hlubší spojení, co se týče poetiky, témat nebo pohledu na literaturu obecně?

Tak hlavně jsme všichni lidé, ale podobáme se i v tom, čemu věnujeme pozornost — třeba proměnám našeho okolí a prolínání přírody s technologií. Básně Alžběty Králové a vanjeka [pseudonym Jakuba Vaňka; pozn. red.] jsou naléhavější a zároveň abstraktnější, zatímco já a Lubomír Tichý spíš pozorujeme a našlapujeme kolem lidí blízko a opatrně. Myslím, že si všichni nějak uvědomujeme, jak křehký je svět kolem nás. A tak se spíš držíme drobností nebo bloumáme po okrajích. A čím dál častěji se ptáme, co je opravdové a jak dlouho to může vydržet. 

Anotace k vaší debutové sbírce vás vykresluje jako hloubavou pozorovatelku, která „se obvykle nespokojí s prvním, druhým ani s třetím pohledem“. Považujete to za podstatný rys své tvorby, potažmo osobnosti a máte pro bytostné pozorovatele slabost i jako čtenářka?

Zkoumat detaily je pro mě asi nejpřirozenější způsob psaní. Někdy mám potřebu protáhnout okamžik na opravdu dlouhou dobu — zdržet se v něm, vychutnat si ho. To, že se k věcem vracím opakovaně, není úplně záměr — spíš je to způsob, jak si skutečnost osahat a jak se o ní ujistit. A samozřejmě mám ráda pozorovatelky, jako je třeba Elisabeth Bishop. Nejspíš mě zajímá ta trochu urputná potřeba obracet věci pořád dokola. Stejně tak mě fascinuje Lawrence Durrell a jeho Alexandrijský kvartet, ve kterém jeden příběh vypráví čtyřikrát, jen pokaždé s informacemi od jiných postav.

Editorem vaší sbírky je spisovatel Petr Borkovec. Jakou roli sehrál ve vašem tvůrčím vývoji a jak vy sama vnímáte jeho postavení na současné literární scéně?

Škebli lovíme větví. Učitel obchází nenápadně kolem. Škeble je tak akorát daleko, decentně nedosažitelná, zdá se, že by ji přece mohlo jít vylovit jen rukou, ale nikdo z nás až k ní nedosáhne. Nakonec se nám ji přece jen podaří větví přiblížit na dosah ruky a vylovit. Učitel se opatrně přiloudá a škebli slavnostně položí do řady k dalším nálezům, které mezitím úplně náhodou po okolí sesbíral. Měli jsme plné ruce práce s lovením, a tak ani nemůžeme s jistotou říct, jestli celou tu dobu nenosil po kapsách bambule lopuchu plstnatého, nějaký nafialovělý rákos, zvláštní šišky ve tvaru prstů, mrtvou žábu a křídlo pelikána.

Podle literárního kritika Libora Staňka II., který jinak sbírku zhodnotil velmi kladně, vaše psaní místy podléhá „velké, možná až naučené sebekontrole“ a zavání „přílišnou tvůrčí racionalizací“. Je to skutečně něco, s čím se vědomě potýkáte, nebo se s tímto postřehem neztotožňujete?  

Potýkám se s tím, jak co nejlépe napsat obraz, který mám na mysli. Jakmile ho začnu do něčeho ťukat, vytrácí se. Celé Ahoj je vlastně o hledání stylu, způsobu, jak se co nejblíž dostat k tomu, co bych doopravdy chtěla napsat. Zkouším jasné pointy a kondenzované, několikrát přepisované texty, opravdu vydřené básně. Potom proud mysli, kdy nehlídám, co na sebe prozradím, a když i tomu něco chybí, tak kradu jedné paní její dopisy k soudu. Zkouším, co z toho poskládám.