Je otázka, co vlastně prodáváme a za jakých podmínek

Seznam vašich aktivit je vskutku úctyhodný a velmi rozmanitý, zahrnuje nejrůznější umělecké oblasti, tvůrčí profese a projekty. Jde o důsledek vaší vrozené činorodosti a všestrannosti, nebo se v tom odráží i skutečnost, že u nás dnes člověka v kulturní sféře jeden, ba někdy ani více úvazků zkrátka neuživí? 

Jsem spíš zvědavá než všestranná a zatím vždy fungoval princip, že když se něco chci naučit, prostě se to naučím. Tak jsem se dostala k sound designu, performerství, psaní, ale i pedagogice nebo vědě. Naštěstí stál vždy na začátku zájem a peníze byly až na druhém místě. Ovšem byly doby, kdy jsem neměla na jídlo, hlavně při studiích jsem různě uklízela nebo pracovala za barem, a paradoxně „kultura“ mě dostala z této prekérní situace ven. Když člověk cítí vděk za to, že může pracovat tam, kde pracuje, stává se každý den výrazně snesitelnějším. Uznávám, že být OSVČ v kultuře je občas hrůza a že je potřeba neustále rozšiřovat portfolio svých tvůrčích možností tak, aby to dohromady dalo alespoň průměrný, když už ne důstojný plat. S tím se pojí otázka sebeorganizace, vystavování faktur, zálohy, projekty, které se mají stát, ale nakonec se nestanou, hraniční nejistota… Když u mě byl nedávno elektrikář, aby se „podíval na zásuvky“, řekl si o dva tisíce za necelých patnáct minut. Je otázka, co vlastně prodáváme my a za jakých podmínek. 

Svou disertační práci hodláte věnovat osudu neznámého českého básníka a exulanta Jiřího Volfa. Jak jste ho objevila, čím vás zaujal a co pro vás osobně znamená pojem/téma exil, kterému je věnován i letošní ročník MAČ? 

Také o něm budeme mluvit na MAČ s Ondřejem Maclem. Básníka Jiřího Volfa jsem objevila jednoduše tak, že mi o jeho existenci přibližně před deseti lety Ondřej řekl. Získal pár informací, ale nebylo toho mnoho, a mně zvědavost nedovolila nechat to nerozluštěné. Proč se pražský student arabistiky vydal za minulého režimu do francouzského Toulouse? Jaký měl osud, že tam byl roku 1993 nalezen zřejmě umrzlý v ruinách kostela, kde na jeho počest vzniklo dosud působící kulturní centrum La Chapelle? Jak je možné, že tam o něm kolují legendy, zatímco v Čechách ho nikdo nezná? Nebylo mu ani padesát let. Zanechal po sobě řadu básnických textů napsaných ve francouzštině, kterých se chopila tamní komunita, a vystavěla kolem něj legendu „básníka chudých“. Čím více jsem se toho dozvídala, tím víc nás to sbližovalo, až se mi dokonce podařilo obnovit i jeho hrob. 

Exil je, myslím, klíčová životní zkušenost, která je nám všem mnohem blíž, než si myslíme. Připomíná jiné zásadní zkušenosti, jako je láska nebo smrt. Zvláště vnitřní exil — být mentálně jinde — je zkušenost, již dnes může zakoušet řada lidí, kteří jsou z jakéhokoliv důvodu v menšině. 

Nedávno jste načetla audioknižní verzi svého Atlasu babiček (2022), v němž nevtíravým způsobem seznamujete dětské čtenáře s plejádou pozoruhodných žen z řad historických osobností. Jaká to pro vás byla zkušenost? 

Načítat audioknihu je mnohem složitější, než si člověk prvně myslí! Naštěstí mě „zachránily“ zkušenosti s rozhlasem, potažmo s jinou audiotvorbou… Je to vyčerpávající, ale skvělá zkušenost. Ráda bych tímto způsobem pracovala také se svou poezií. 

Nemalý ohlas zaznamenala vámi sestavená básnická antologie Pandezie (2021), obsahující texty tematizující pandemii covidu-19 nebo ilustrující tehdejší dobu. Jak celý projekt dnes hodnotíte a neplánujete nějaký další editorský počin ve spolupráci s básnickou komunitou? 

Myslím, že když jsme se v Revue Prostor do sestavování antologie vrhli, byli jsme upřímně nadšeni z možnosti, že se nám podaří nechat promluvit onen básnický vícehlas, který je na české scéně tak bohatý. Na Pandezii mi přišlo zlomové, že se do ní zapojili i ti, kdo se dříve vůči čemukoliv podobně angažovanému vymezovali. Jako by nás ten kolektivní prožitek vedl novým způsobem k potřebě básnické řeči. Nic podobného v tuto chvíli neplánuji, občas se leda pokoušíme o kolektivní básnické performance, jako naposledy na letohrádku Hvězda. A v Kampusu Hybernská uvádíme antologie našich spřízněných nakladatelství, v nejbližší době například almanach jihlavského Adolescentu Zde je místo k vyklepání snů.  

Co aktuálně řeší a v dohledné době chystá Asociace spisovatelů, jejíž jste předsedkyní?   

Momentálně se zabýváme otázkou AI, ohrožením autorských práv v souvislosti s rozvojem jazykových modelů a krádeží knih na jejich „výcvik“ ze strany technooligarchů, ale i zaváděním statusu umělce, otázkou, pro koho jsou skutečně dostupné literární rezidence nebo co si je potřeba ohlídat v případě, že podepisujete smlouvu. Na podzim bych ráda zorganizovala seminář právě ke smlouvám s naším skvělým právníkem. Intenzivně se zabýváme také hostováním České republiky na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2026. 

Začínajícím autorům a autorkám, kteří usilují o vstup na evropskou literární scénu, doporučujete projekt Connecting Emerging Literary Artists (CELA). V čem spatřujete jeho potenciál?  

CELA je skvělá v tom, že jde o networkingový projekt, který vás přiměje uvědomit si náležitosti literárního trhu. To možná zní tvrdě. Jistěže na prvním místě stojí osobnostní rozvoj a impulz psát, psát dál, psát jinak, psát v dialogu s dalšími evropskými tvůrkyněmi. Mně osobně to ale přineslo v první řadě poučení, jaké kroky může spisovatelka dělat, aby se „dostala ven“, co se od ní očekává na úrovni sebepropagace a komunikace, jaké to je mít schůzku se zahraničním nakladatelem, jaké žádat podmínky… A především je to projekt zviditelňující význam překladatelů a překladatelek, kteří v menších jazykových oblastech, jako je ta naše, často suplují literární agentury.