O životě uvažuju skrze příběhy

Není příliš obvyklé, aby si autorka zvolila pseudonym a později z něj udělala své nové občanské jméno. Co vás k tomu vedlo? 

Vedla mě k tomu pravděpodobně touha, která cloumala nejedním literátem — zakusit v rámci psaní trochu jiný život, jinou polohu. To u mě nakonec, zdá se, přerostlo v ambici adoptovat si tuhle skutečnost natrvalo. Elena Ferrante se jednou nechala slyšet, že pokud budou snahy odhalit její totožnost pokračovat, přestane psát. Mluví o tom, že literatura je přeci mnohem důležitější než ona sama. Takové tvrzení ráda podepíšu, i přesto, že nedosahuju jejích kvalit ani věhlasu. Mnohem raději obrátím pozornost k tomu, co dělám, spíš než k sobě samé. 

Na literární scénu jste vstoupila jako autorka básnické sbírky Cykly, nominované posléze na Cenu Jiřího Ortena. Přesto je vám podle vašich slov odjakživa bližší prozaická tvorba. Takže to byl jen experiment, který se ale nad očekávání povedl? 

Nikdy bych o žádném umění neuvažovala binárně jako o povedeném, nebo tedy i nepovedeném experimentu. Každý umělec se hledá, ohledává skrze umění hranice světa — svého i tam venku. Někomu je příjemné pracovat s rozličnými médii a třeba i žánry, někdo po prvotním hledání rád zakotví — to je i můj případ. Člověk je, myslím, hlavně tím, za koho se považuje. Během dospívání jsem chvíli toužila ohledávat možnosti poezie, srdcem jsem odjakživa prozaička. 

Jaká je vlastně geneze vaší oceňované prózy Narušení děje? 

Chtěla jsem napsat knihu, která by se zaobírala láskou mezi dvěma ženami jako mýtem — nesmrtelným a živeným neustálými návraty k němu. Chtěla jsem taky napsat přiznaně literární knihu, která se skrze tuhle vědomost snaží uchopit protagonistčiny nejistoty — jako ženy v globalizovaném světě. Popasovává se s otazníky ohledně rozličnosti svých identit, ohledně budoucnosti sebe i světa okolo sebe. Odkazy mi tuhle tematickou rozkročenost umožnily. V neposlední řadě — a o tom mluvím pokaždé, když tuhle otázku dostanu — je tu i autofikční touha navrátit mně i Emmě do života příběhovost, skrze jakou se ke světu vztahujeme. Jde o touhu mít zase pocit, že nám naše životy připomínají příběh, ne traumaty rozpojené fragmenty. O životě uvažuju skrze příběhy, je to moje výchozí nastavení. 

Podle literárního kritika Jana M. Hellera je Narušení děje „próza náročná, intelektuální (nikoli intelektuálská!), promyšlená, a hlavně úplně jiná než celé panorama literatury, jež se u nás v posledních desetiletích píše“. Není divu, že sklízí úspěch u odborníků, ale s jakými reakcemi se setkáváte ze strany tuzemských čtenářů? 

Setkávám se s různými reakcemi, asi jako u každé knihy. Se čtenáři, kteří mi píší krásná, dlouhá a srdečná vyznání, s těmi, které kniha iritovala do míry, že ji odmítli číst, i s těmi, které potěšilo zjištění, že jim Narušení děje nabídlo znejišťující způsob uvažování a znejistilo je samotné. 

Stala jste se první vítězkou prozaické kategorie Ceny literární kritiky, co to pro vás znamená a jaký vliv to může mít na vaši další tvorbu? 

Jsem ráda, že mám cenu — jednak proto, že na ni byla navázaná finanční odměna, která je v systematicky znevýhodňované literatuře vítaná, a jednak proto, že může plnit roli univerzálního kapitálu na zahraničních trzích. Samozřejmě že je to i nějak validující, zároveň to pro mě není určující. Jiné složení poroty by mohlo rozhodnout jinak. Důležitější pro mě je skutečnost, že tu máme demokratičtější provoz, kterému pomyslně nevládne jedno ocenění. 

Máte za sebou měsíční tvůrčí rezidenci v Mikulově, kde jste prý pracovala na novém románu. Jaký bude? 

Text, pokud někdy vznikne, bude spekulativní fikce.