Potřebujeme ukotvit vzdalující se minulost

Stal jste se profesionálním hudebním publicistou, ale vystudoval jste bohemistiku a pak scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Bylo to proto, že se psaní o hudbě u nás nedalo nikde studovat, nebo jste svou budoucnost tehdy viděl úplně jinak? 

Dlouho jsem nevěděl, čím bych se tak živil. Chtěl jsem číst knížky, dívat se na filmy, poslouchat hudbu. A vytvářet to všechno s kamarády. Do toho mi různé buddhistické spisky říkaly, že není nutné dělat velká rozhodnutí, stačí plout, proud člověka někam donese. V roce 1988 jsem opravdu chtěl jít studovat novinařinu, ale blízcí mě přesvědčovali, že fakulta žurnalistiky je plná fízlů. V následujících letech mi velmi vyhovovalo patřit do několika komunit najednou. Bylo to alibistické: mezi bohemisty jsem říkal, že už musím jít natáčet film, z FAMU se zase vždycky dalo zmizet mezi kulturní publicisty. Ty špatné návyky jsem uviděl až po letech v dialogu s psychologem.  

Ale máte pravdu, studovat současnou hudbu bylo v 80. a 90. letech u nás možné jen těžko. Když jste na katedře hudební vědy řekl Miles Davis, bylo to, jako byste vypustil větry. Když jste řekl punk, volali vymítače ďábla. Když jste řekl John Cage, nestalo se nic, byl mimo mapu. 

Titul Gott: Československý příběh vám vynesl hned dvě ceny Magnesia Litera — za publicistiku a pro knihu roku. Prohloubilo to nějak váš vztah s tuzemským literárním světem nebo přimělo intenzivněji pracovat na dalších rukopisech?  

Byl to pro mě nový začátek v řadě ohledů. Dlouhodobé úkoly mi léta šly mizerně, nemám pro ně předpoklady: tady jsem se nějak překonal. A ověřil si, že můžu vzít do hry i téma, které nelze obsáhnout článkem nebo audiopořadem. Osmělil jsem se skočit do vody, od té doby plavu. A ano, přineslo to řadu nových kontaktů a přátelství. I když non-fiction pro řadu lidí a institucí není skutečná literatura, že, múza tam — v obecné představě — nelíbá tak vášnivě, což je ale taky mýtus. 

K beletrii má z vašeho díla asi nejblíže kniha Uvnitř banánu, sestavená z krátkých encyklopedických hesel o umělcích z domnělých okrajů hudební scény, kterým se však z různých důvodů přesto dostalo pozornosti. Jak se vám psala? 

Nejsvobodnější věc. Nejvíc instinktivní, zpětně trochu kontrolovaná. Když jsem si v začátku psaní uvědomil možnost takového „padělku malé encyklopedie“, moc se mi ulevilo, protože jsem potkal opravdu svou věc. (Dodávám, že Uvnitř banánu bylo hotovo dřív než Gott.) Povzbudil mě Petr Hruška. „Můžeš, co chceš,“ řekl mi jednou na Strossmayeráku. Jsem rád, že jsem připsal svoje k duševním nemocem a péči mezi umělci, než se to téma stalo všudypřítomným. Mám upřímně rád všechny z Divadla Na Zábradlí, kdo té jejich (na předloze dost nezávislé) scénické verzi Banánu dávají kus své energie. 

Jaký jste čtenář? A máte nějaké oblíbené texty, v nichž se zajímavě snoubí krásná literatura a hudba?  

Čtu od dvou let. Hudbu uvnitř literatury nijak nevyhledávám. Něco jiného je co nejlepší psaní o hudbě. Mou jedinou opravdovou sbírkou jsou knihy o hudbě v angličtině. Ba ne, ještě shromažďuju knihy s ilustracemi Mirka Hanáka a spisy psychiatra Vladimíra Vondráčka. 

Vaše nová publikace Suchý a Šlitr: Semafor 1959—1969 pojednává o hudební i divadelní spolupráci zmíněné dvojice, kterou tragicky ukončila Šlitrova smrt. Jak moc se lišila práce na tomto titulu od psaní knihy o Gottovi a jeho době? 

Především měly jedno společné: zkusil jsem sebrat odvahu a nabídnout, jak by mohlo vypadat mapování československé popkultury. Tedy ne subkultur, ale populárního proudu, který měl přes média značný vliv na společnost. Myslím, že potřebujeme ukotvit tuhle — vzdalující se — minulost, jak píše v titulu svojí knihy Leonard Cohen, „porovnat si mytologie“. 

Gott byl dvojí v jednom: načrtnutí povahy československé pop-music od 50. do 90. let a zároveň portrét, který odmítá roli Karla Gotta jako národního hrdiny. Suchý & Šlitr je taky dvojí v jednom: klíčové příběhy Semaforu do roku 1970 a pak má interpretace díla Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Právě ta interpretace je jedním z křiklavých rozdílů. Semaforská kniha je hlubší, klasicky sklidila menší ohlas. Obě ty knihy jsou graficky krásné, ale u Suchého & Šlitra jsme už byli s designérkami Alenou Gratiasovou a Ivanou Dudkovou sehranější. A vlastně ještě jeden rozdíl: Jiří Suchý byl rád. 

Dlouhá léta spolupracujete se stanicí Českého rozhlasu Vltava. Zažívá v dnešní době přející podcastům a audioknihám dobré časy i rozhlas, nebo si s těmito současnými fenomény spíše konkuruje?  

Pozor, rádio má odlišné možnosti než podcast, tak třeba si může užívat výběr a vysílání hudby ve velkém množství. Do běžného podcastu můžete buď uvést pár vteřin jako citaci, anebo draze nakupovat práva. Když chci svůj výběr hudby nejen komentovat, ale taky ho nechat — legálně — znít, je rozhlas ideální a víceméně jediné použitelné médium. Navíc myslím, že určitá část dramaturgie na Vltavě a na Waveu dělá z veřejnoprávního rádia něco, co se podílí na potenciální podvratnosti kultury a umění. Konkurence s tím, co se děje v online světě, je pro instituci užitečný stimul. Největší problém všech médií je dnes ovšem neustálé vršení dalšího obsahu. Zavedl bych vždycky celý červen bez médií a kulturního provozu, souhlasili byste? Je to nejkrásnější měsíc, ať jsou lidi venku a žijí svoje vlastní příběhy.