Blíží se doba, kdy kulturní mainstream začne brát poezii vážněji

Po úspěšné crowdfundingové kampani letos vyšel ve svazku nazvaném Jedu výbor z vaší dosavadní tvorby, který uspořádal básník a editor Dominik Bárt. Překvapil vás něčím výsledný „román v básních“, jak stojí v anotaci? A nakolik se v něm zrcadlí různé etapy vašeho tvůrčího, potažmo osobního života? 

Dominik mě dojal. Péčí, kterou tomu výběru dal. Tím, jak se prohrabal všemi těmi mými sbírkami, almanachy Vítrholc, publikacemi, básněmi rozházenými všude možně v tisku i na internetu. A nejvíc výsledkem, který z toho vytvořil. Dramaturgií, kterou tento mladý radikální akademik a literární vědec vtiskl mému starému plebejskému psaní. S takovou intenzitou a v takovém rozsahu se mé poezii ještě nikdo nevěnoval. Dominik vybral a zpracoval moje životní etapy i témata a udělal z nich knihu, která je road movie mého básnění. Jsem mu za to vděčný. Snad ten film baví i čtenáře. 

Zaujal mě jeden z komentářů na Databázi knih, v němž jste přirovnáván k Charlesi Bukowskému a označen za ležérního poflakujícího se korporátního pivního barda. Jak moc k vám tahle charakteristika sedí? 

Mám raději víno než pivo, zajímavé jsou i dny, kdy nepiji ani jedno z toho. Ale něco na tom může být. Korporátní kapitalismus, ve kterém teď žijeme, má mnoho znaků, kdy se podobá feudalismu či různým bizárům popsaným na dvorech rozmazlených pošahaných panovníků, odtržených od reálného světa. Tyto paradoxy pak mohou být inspirací. Doufám, že v mém případě ne jenom ony. A Bukowski? Ten to samozřejmě uměl zpracovat dokonale, takže přirovnání k němu beru jako lichotku. 

V anketě pořádané Tvarem jste si posteskl, že kvůli povolání novináře jste nucen sledovat politiku, což se posléze promítá i do vaší literární tvorby. Nebojujete pak někdy při psaní básní s autocenzurou? Nebo je pro vás poezie v tomto ohledu naopak vítaným ventilem? 

Sledování politiky patří k mé práci. S tím, jak takřka ztratila pravidla a zrelativizovaly se v ní pojmy — i ty základní, jako je například pravda a lež —, tak se ten bordel stal po těch desetiletích únavným. Ale to je život, někoho z práce bolí ruce, jiného hlava. Za to jsou pak ty peníze ve výplatě. Autocenzuru v sobě nemám, snad nějakou zodpovědnost k sobě, svým blízkým, přátelům, hodnotám, integritě. Doufám, že se mohu nazvat umělcem, a tvorba je pro mě životně důležitá, rozhodně to není jen nějaký relax či koníček. Na to je už lepší ten chlast či výlet do přírody. 

Nedávno jste vydal novou sbírku Western. Co všechno má název knihy symbolizovat a jaká jsou její stěžejní témata či motivy? 

Po road movie western. Další kino. Motivy jsou podobné, snad aktualizované, styl podobný, snad vytříbenější. Jsou to básně z posledních let, řekněme postcovidové doby, i když covid nepovažuji za něco extra určujícího v mém životě či psaní. Byla to jen jedna z podob apokalypsy, která nás olizuje. Do toho stárnoucí lyrický subjekt: heterosexuální muž, který se snaží si dávat pozor, aby mu v tom měnícím se rychlém světě nemrdlo, jako se to stává dost často jeho genderovým souputníkům. 

Najdeme v ní také báseň „U vás“, kde píšete, že „každá krajina má svého básníka“. Jakými krajinami jste v poslední době putoval a kdo byli při těchto cestách vaši literární průvodci? 

Hodně putuji po Česku, pořád ho objevuji a mám ho rád. Se starým obytným autem jsem — jak je taky ve Westernu — takový „Kryštof Kolumbus víkendů“. A na těchto cestách rád sleduji místní příběhy, kdo tam žil, co vytvořil, jakým byl či nebyl doma prorokem. Všude je něco… Jinak krajinou mého srdce je Svatoslav na Tišnovsku, kde máme chalupu, kořeny, cítíme se součástí komunity, i když pro ně asi pořád budeme lufťáci z Prahy. V posledních letech jsem si hlavně v nevlídném počasí od podzimu do jara oblíbil třeba Brdy, ty mají opravdu sílu.

S Vítrholcem zase obrážíme kluby a festivaly, spíše ty menší a zapadlejší. A tam potkáváme lidi, kteří křísí a udržují kulturu ve svých městech, městečkách, obcích. To jsou pro mne hrdinové dneška. Tito lidé mnohdy udržují oheň kultury a humanismu v prostředí, kde jejich okolí už často zblblo z dezinformací a populismu, do hlavy se jim vysral Putin. To jsou národní obrozenci dneška a tito lidé jsou to nejhezčí, co na cestách naší zemí potkávám. 

Už dva roky jste členem poroty Ceny Jiřího Ortena, udělované autorům a autorkám do třiceti let. Co vám to osobně dalo a v čem spatřujete význam dotyčného ocenění v rámci tuzemského literárního provozu? 

Trochu jsem se rozmýšlel, než jsem to vzal. Nejsem typ do poroty, nejsem ani typ, co umí o literatuře barvitě mluvit a argumentovat. Spíše se řídím instinkty čtenáře i autora. Vzal jsem to poté, co Cenu Jiřího Ortena vyhrál Filip Klega, kamarád a kumpán z Vítrholce. Byl jsem tehdy okouzlen, že vyhrál tento originální druh poezie a náhledu na svět, bez špetky tvůrčího kalkulu, ryzí autenticita. A členství v porotě mi dalo třeba i to, že jsem se musel smiřovat s tím, že ten úkaz s Filipem byla spíše výjimka. 

Ale jinak si myslím, že je Cena Jiřího Ortena jedinečná svým významem, je to prostě první liga v této věkové kategorii. Tak to je, díky tradici, ale i díky důstojnému finančnímu ocenění pro finalisty. Být vítězem této ceny v tak mladém věku není vůbec nic jednoduchého. Jasně, prvně je radost a nějaká satisfakce — už nikdo nemůže zpochybňovat smysl vašeho psaní —, ale pak přichází vystřízlivění a otázka, jak a co tvořit dál. Se zájmem sleduji, jak se s tím ti dotyční vyrovnávají, a držím jim palce. Celkově se v porotě přesvědčuji o tom samém, co pozoruji už jedenáct let při editování stránky Nedělní chvilka poezie. Současná tuzemská poezie je v jedinečné formě, je barvitá, zajímavá, akční a má mnoho podob prezentace. Myslím, že se blíží pomalu doba, kdy ji i kulturní mainstream začne brát vážněji. 

Nedávno jste s uměleckým uskupením Vítrholc po více než dvaceti letech vydali druhé album All We Need Is Underground. Jakou roli ve Vítrholci vlastně zaujímáte a co vám aktivity s ním spjaté přinášejí? 

S Daliborem Maňasem jsme tuto uměleckou skupinu v roce 1994 založili a od té doby je to pro nás oba, ale za ty roky už i pro řadu dalších, celoživotní projekt. Já jako hudební antitalent tam mohu jen stát a recitovat. To ostatní se děje díky těm okolo. Vítrholc je cesta a já jsem šťastný, že na ní mohu být, i když někdy zaprší a máte boty od bláta.