Rodiče měli konec dějin, my máme konec světa

Nestává se často, aby u nás nějaká básnická sbírka — navíc debutová — vyšla během pěti let ve třech různých verzích. Proč jste své Spodoby hned dvakrát upravoval? A je letošní vydání už finální? 

Děje se jen to, co se neopakuje.

Děje se jen to, co se neopakuje.

Děje se jen to, co se neopakuje.

Děje se jen to, co se neopakuje.

Děje se jen to, co se neopakuje.

Děje se jen to, co se neopakuje.

Děje se jen to, co se neopakuje.

Děje se jen to, co se neopakuje.

Děje se jen to, co se neopakuje.

Děje se jen to, co se neopakuje.

Vaše sbírka byla jednou z prvních, jež vyšly v edici Mlat, kterou v nakladatelství Větrné mlýny vedete. Co vás vedlo k tomu založit edici zaměřenou výhradně na debuty mladého básnictva? 

Zápal, zvědavost, rytmus, hravost, vášeň, strach, nespokojenost, odpovědnost, komunitní rozměr. Sledování změn, hledání řešení. Tlak chujokracie. Režim genocida, režim futurocida. Rodiče měli konec dějin, my máme konec světa. Modernismus meta. Jsme post a po. Post vedle postu. Postojíme, když si nesedíme. Stalo se to, děje se to, dějeme se. Všechno se opakuje. Staří mladí básníci. Sami spolu. Je to tak spravedlivé, a není to navždy. Jen si to hledá svý místo v tvým srdci. 

Dnes už edice čítá skoro dvě desítky svazků, k tomu přibyly audioknihy, platforma autorských čtení Omlatina, na jejíž organizaci se podílíte s Filipem Klegou, speciální edice pro současnou překladovou poezii Přemlat… to jsou slušné výsledky první pětiletky! Co vás pohání vpřed a jaké plány máte do budoucna? 

Budoucnost? 

Básnířka Olga Stehlíková v jedné kritice řekla, že současní mladí básníci píšou o tom, „jak to nemají snadné, protože nemají dost peněz, nebo jak je štve starší generace, stěžují si na spravedlnost doby [a proto] diktují, co by společnost měla změnit […], což jsou témata vyčerpaná“. Takovému postoji se říká othering: hovořit soudem o druhých, ale to, co tzv. druzí říkají o svých životech, nepřipouštět, bagatelizovat, nebo je úplně přehlížet, a tím je odstavovat na vedlejší kolej a házet do jedné skupiny. Neobviňuju, nevyčítám, je to spíš smutek a děs, jak se lidé s takovým přístupem mohou podívat svým dětem do očí. Možná nejsou „vyčerpaná“ témata, ale mladí (nejen básníci) kvůli tomuto úzkoprsému přístupu odstřiženému od materiálních a společenských problémů žité reality a od života každého jedince. Básník Jakub Řehák ve své esejistické knize na podobnou notu říká, že básnictvo nemá psát o tom, jak se svět řítí do záhuby, tím by „ublížilo samo sobě a poezii obecně“, má se na to zlo kolem jen dívat, dokud mu vesmír nerozšíří zorničky, a pak zvolat, „k čertu s tou vaší planetou, ať klidně zahyne, poezie bude žít i ve vesmíru!“. Až budeme v tuzemsku za pár let společně kolabovat v tropickém vedru nebo bouřích, pít místo vody předražený vývar z plastů, nemít kvůli společenským podmínkám kde bydlet nebo se tísnit tělo na tělo po obrovských migračních a politických změnách, které kvůli politické a klimatické situaci a naší společenské neschopnosti nastanou, nejsem si jistý, jestli se k tomuto klidnému pozorování vesmíru se sklenkou vína a knížkou poezie v ruce k panu básníkovi přidám. Bude to zvolávat i potom? Řekne to do očí svým vnoučatům? Píše taky, ať ufňukaní mladí nic po starších nežádají, že „to není důstojné“, ať nehledají spravedlnost či dialog, ale vezmou si věci „pevně do svých rukou a provedou revoluci“. Revoluce by byla fajn, sem s ní, gilotiny a celý vesmír narůžovo! 

Do budoucna chystáme další pokusy o spravedlnost, dialog a další vyčerpanou mladou poezii, která bude žít především v nás a mezi námi tady na Zemi. 

Novou edici Přemlat odstartovaly dvě sbírky současných polských básnířek ve vašem překladu, pro web H7O jste nedávno připravil seriál věnovaný mladé polské poezii a vám nadto právě vyšla básnická kniha kombinující češtinu s polštinou. Čím je pro vás polština a dnešní polská poezie zajímavá?  

V prostoru cizího jazyka mě v každém pohledu fascinovaně, až šíleně pronásledují možnosti. Ten nekonečný rejstřík možných scénářů, zvratů, situací, vztahů, setkání. Rozplétají se v očích jako fraktály. Možnost za oko, za oko celý život. Divoká osudová kombinatorika. Třeba na přechodu pro chodce. Stojím, hledím na semafor, čekám. Těkám očima. Ty náhle zavadí o jiné. Zelená. Začne to tikat. Máme pár vteřin. Milion možností a otázek. Jaké všechny společné možnosti obsahují naše životy… Která z nich by nejvíce znejistila můj dosavadní život… Která z nich by ho vystřelila do vesmíru… Kolik slov bych musel na tomto přechodu vyslovit, co bych musel udělat, aby tyto možnosti byly rozehrány… Kam bychom došli, kdybych tě teď oslovil… Cítíš, že mi připomínáš dávnou blízkou osobu, nebo necítíš nic… Cítíš ze mě něco… Jsme si navzájem jenom bílou plochou, promítacím plátnem myšlenek a podobností, nebo ke mně mluvíš právě a pouze sám/sama sebou… Co by se muselo stát, abych v tomto městě začal žít… Byl/a bys spouštěčem, nebo završením tohoto možného života… Někdy dokonce ten druhý či druhá po celou dobu, co tuhle hru hraju (co tahle hra hraje mě), pohledem taky neuhne. A někdy to není pohled do prázdna, ale skutečně na mě. Nicméně nejlepší báseň na dvojsměrné jednokolejce polština–čeština je osud, o kterém polština ví, že je to los. 

Sestavil jste průřez třicetiletou básnickou tvorbou Karla Škrabala s názvem Jedu, který jste podle anotace pojal nikoli jen jako výbor z dosud vydaných knih, ale jako román v básních. Můžete to trochu rozvést? 

Ty možnosti jsou všude. Tisíce vedle tisíců. A někde mezi nimi — příběhy k odhalení a k prožití. Trip a hop. Všechno je skutečnost, protože to je tady, teď o tom mluvíme, je to hmatatelné, tělesné. To, že to nevidíme, neznamená nic. A to, že to víme, neznamená, že nás to nepodkopne. Baví mě nacházet to na první pohled neviditelné řetězení, to, co máme společné. Jindy, z druhé strany, nadšeně sleduju některé literární kritiky, jak asertivně něco nějak označí, někoho někam zařadí, a druhý den je to úplně naopak, aniž by si jejich soudu někdo všiml. A tak můžu nadšeně číst nebo redigovat na jedné straně Škrabala či Klegu, na druhé třeba Olgu Wawracz a Sufiana Massalemu, na třetí Elenu Pecenovou… A úplně nejlepší je, když se společně potkáme. Trip a hop na druhou. 

S výše jmenovaným autorem vás pojí také členství v uskupení Vítrholc, jehož řady rozšířila i další jména spjatá s edicí Mlat, jako Filip Klega nebo Krista Kašpar. Co mladé básnictvo k již letitému Vítrholci táhne? 

Staří mladí básníci!

Ve výčtu vašich dalších aktivit mě zaujal intermediální projekt nazvaný Diskotéka avantgard. O co se jedná? 

Spolu s obdobným projektem Divné siluety nyní má hlavní básnicko-hudební jazda a soustředění tvůrčí pozornosti. Dominik Bárt, Elena Pecenová, Jiří Šimčík, Dalibor Maňas. Pracujeme kolektivně na svých dalších básnických knihách, které vyjdou najednou a spolu pod hlavičkou tohoto projektu. Jeden píše svou knihu, ti ostatní do ní intervenují, redigují, ovlivňují. Fyzicky se texty z knih potkají a prorostou sebou na připravovaném hudebním albu. Hudba, poezie, vizuál. Trip a hop, v dáli noise, může připomínat déšť, listí v létě, noční město, klid nebo psychózu. Obraz v ADHD rozlišení, ACAB rozlišení. Svět je, já není. Já se mění v kolektiv. Svět jsou věci k uskupení. Svět je opakující se gif. 

V eseji otištěném předloni v časopise Tvar jste napsal: „Brno nemá místo podobné kavárně Fra, nemá tedy ani žádnou metu, žádný parnas k dosažení nebo vymezení. Kavárna, knihovna, literární festival, zaplivaná hospoda… Čtení v Brně má všude stejnou hodnotu.“ Změnilo se od té doby něco — tedy kromě toho, že pražské Café Fra po bezmála dvaceti letech zaniklo? 

Životní úroveň v západní Evropě je vysoká,

ve východní Evropě je nízká.

Svoboda Brna je v tom,

že leží přesně uprostřed.