Vydat knihu v Anglii je vždy nesmírně obtížné

Od roku 1968 žijete v Londýně. Co všechno vás po tolika letech v emigraci ještě pojí s Českem, českou kulturou nebo češtinou? 

Většinu života trávím v mém druhém domově, tedy v Anglii. Když přijedu do Čech, uvědomuji si, že jsem za ty roky hodně toho dobrého i špatného, co zde prožili moji vrstevníci, zmeškala. A že i přes to, že je mi tu vše důvěrně známé, jsem tu jakýmsi návštěvníkem, jako když se dospělé dítě vrací do svého dětského domova. Takže mi dělá velkou radost tady publikovat a tím se do zdejšího života zapojit. A také když vidím českou krajinu nebo slyším třeba Janáčka či Dvořáka, tak mě to zasáhne u srdce a pak už nejsem návštěvníkem, jsem zkrátka doma.  

V našem starším rozhovoru jste líčila, jak obtížné bylo vydat ve Velké Británii románový debut První terapie. S románem Vlastní krev z roku 2022, který právě vyšel česky, to už bylo snazší? 

Vydat knihu na obrovitém knižním trhu v Anglii je vždy nesmírně obtížné, v podstatě musíte mít štěstí a najít někoho, kdo vám fandí. Ale tím to nekončí, teprve začíná. Protože zároveň musíte tu knihu zviditelnit. V Anglii, kde vychází něco kolem 200 000 knih ročně, je obrovská konkurence, a co se zdá být víc a víc nutné, to je důsledná a neúnavná propagace, nejlépe ve spojení s nějakým aktuálním trendem. Velká nakladatelství na to mají celá oddělení, malá nakladatelství si nic takového nemohou dovolit. 

Protagonistka vašeho „psychologického thrilleru o rodinných traumatech a potlačených vzpomínkách“ se potýká s tíživým dědictvím druhé generace obětí holokaustu. Nakolik jste při psaní čerpala z vlastních zkušeností a prožitků? 

Při psaní románu Vlastní krev jsem čerpala jak z mé osobní zkušenosti generačního přenosu traumatu, tak i z odborné literatury a také z mé práce psychoterapeuta. Rodinná traumata se nemusí vždy vztahovat k něčemu dramatickému, ale přesto jsou hluboce zakořeněná a ovlivňují formování osobnosti. 

Hrdinka zpočátku trochu bojuje s metodami své psychoterapeutky, provozující kognitivně-behaviorální terapii, která se namísto zkoumání minulosti soustředí na přítomnost. Jakou zkušenost máte s KBT vy sama? 

Kognitivní behaviorální terapie je v Anglii velmi populární, protože vyžaduje jen pár hodin, a tudíž je pro zdravotnictví levná. Poskytuje návod, jak přeorganizovat myšlenkové pochody. Sama jsem ji podstoupila, něco jsem se při tom naučila, ale žádného vnitřního posunu jsem si nebyla vědoma. Tento druh terapie se lépe hodí kupříkladu na panické záchvaty, protože i když se nezabývá původem těch stavů, naučí člověka, jak je zvládnout. Ale co je v mém románovém příběhu pro hrdinku nejdůležitější, to je kvalita lidského kontaktu. 

Nemalý ohlas u nás vzbudila vaše kniha Lenka, pojednávající o vaší matce, spisovatelce Lence Reinerové. Poté vyšla v německém překladu Christiny Frankenberg a s doslovem Jaroslava Rudiše, jakého přijetí se u německojazyčného publika dočkala? 

Z toho, co jsem postřehla během četných veřejných čtení v Německu, ta kniha na lidi dost zapůsobila. Všichni jsme měli matku, a i když ne každý měl za matku známou spisovatelku, téma vztahu matky s dcerou, popřípadě synem je univerzální a měla jsem pocit, že každý si v mém příběhu našel něco, co ho oslovilo a co je mu hluboce blízké. Při jednom z těch čtení mi lidé nakonec začali vyprávět o svých rodinách, až z toho téměř vyšla jakási skupinová terapie.  

Internetový magazín iLiteratura nedávno publikoval sedm rozhovorů Radany Litošové věnovaných právě Lence Reinerové, kde na ni kromě vás vzpomíná třeba nakladatel Joachim Dvořák, spisovatel Jaroslav Rudiš nebo překladatelka a dabingová režisérka Olga Walló. S jakými pocity se vám četla jejich slova a překvapila vás něčím jejich svědectví?

Číst ty rozhovory pro mne bylo svým způsobem dojemné. Lidé tam popisovali mou matkou jako vřelou, přitažlivou a silnou osobnost. A to ona skutečně byla, měla silné osobní fluidum a nepřekonatelný optimismus, který ostatní povzbuzoval. Zároveň jsem si také vědoma toho, že si lidé do ní často promítali osobnost, kterou si mohli idealizovat. A tudíž mě překvapilo, že se několik pamětníků zmínilo také o jejích komplikovanějších, protichůdných rysech, jež já jako její dcera důvěrně znám.