Hledám cizí místa ve svém nejbližším okolí

Už několik let působíte jako redaktor kulturní rubriky na Seznam Zprávách. Promítá se nějak novinářská profese do vaší literární tvorby? 

Doufám, že ne. Upřímně jsem měl vždycky trochu strach, že mě někdo obviní ze střetu zájmů. Zatím se to naštěstí nestalo.  

Novinařina mi ale určitě s literaturou pomohla. Třeba v době, kdy jsem moderoval pořad Liberatura na Radiu Wave. Mohl jsem spisovatelům trochu koukat pod ruku, ptát se jich, jak píší, jak se vyrovnávají s tvůrčí krizí, jak se identifikují. Milan Děžinský jednou přišel na rozhovor s tím, že už o sobě chce mluvit jako o básníkovi, a ne jako o člověku, který píše básně. To si pamatuju dodnes. Bylo důležité od něj tehdy slyšet třeba to, že básník nemusí psát a publikovat pořád. Trochu mi to pomohlo zbavit se syndromu podvodníka, kterým myslím do jisté míry trpí hodně autorů a autorek — u poezie to asi platí dvojnásob.  

Jedno období mi novinařina pomohla z takové osobní literární minikrize. Přestala mě bavit fikce a hledal jsem něco objektivnějšího nebo něco s nadhledem. Nezajímal mě jazyk lyriky, zkoušel jsem psát básně, jako kdybych byl vědecký novinář.  

Teď to mám naopak. Od novinařiny utíkám zpět k literatuře, k emocím a ke zranitelnosti, k nejistotě a věcem, které nejdou kvantifikovat ani popsat objektivně a na zpravodajských serverech se moc neobjevují.  

Po dvou básnických sbírkách jste loni debutoval coby prozaik novelou Flora. Jaké to bylo, pustit se poprvé do psaní delšího příběhu? Původně prý mělo jít o scénář pro podcast? 

Neměl to být podcast v tom smyslu, jak slovu rozumíme dnes. Spíš prostě osobní audiokniha, kterou jsem chtěl nahrát pro pár svých kamarádů. Vždycky mě bavil zvuk, na Radiu Wave jsme natáčeli audioreportáže a já si moc rád hrál s rytmem, mixem, atmosférou. Z dlouhé chvíle jsem si pak chtěl vyrobit něco i mimo práci. Nejdůležitější samozřejmě bylo mít nejdřív text. Pokud možno dobrý text. Práce na něm mi zabrala několik let. A mezitím nápad s audioknihou zmizel.  

Při psaní prózy jsem se musel naučit, že příběhem to nezačíná, ne u mě. Potřebuju zůstat u toho, co znám, což jsou básně a nějaký neurčitý, ale hodně intenzivní pocit. Neznámé místo, ze kterého se potřebuju vypsat. Než jsem pochopil, že se nikdy nenaučím vymýšlet složité zápletky a promyšlené fikční světy, že musím pracovat s emocemi a zkušenostmi stejně jako v básních, trvalo mi to pár let.  

Byla výrazná lyričnost textu, který vyniká obrazností, niterností a atmosférou, součástí autorského záměru, nebo v sobě zkrátka nezapřete básníka? 

Myslím, že mě už moc nezajímají hranice mezi poezií a prózou, respektive mezi subjektivitou a příběhem. Neláká mě tolik akce a následek, tedy něco, co by se dalo brát jako základní jednotka příběhu, protože myslím, že takhle jednoduše svět nikdy nefunguje. Poezie hledá souvislosti na nečekaných místech a nebojí se nejistoty, to je mi na ní sympatické a vyhledávám to i v próze. A také hledám upřímnost, kvůli které musíte ohnout formu tak, aby co nejvíce vyhovovala sdělení. Může to znamenat, že rezignujete na nějakou akceptovanou tradici. Ale někdy to prostě jinak nejde. Patricia Lockwood, Solvej Balle, Marlene Haushofer, jejich knihy mě hodně inspirovaly v tom, že próza se smí psát jinak. A že je třeba ohnout si pravidla tak, aby člověk mohl psát co nejsvobodněji a nejupřímněji.  

Z vašich básní, ale i zmíněné novely (jejíž dějiště má reálný předobraz) je zřejmé, že oplýváte pozorovatelským talentem a zvýšenou vnímavostí k okolní krajině. Nelákal by vás cestopisný žánr? 

Cestopis ne, to je zase moc pevně stanovená forma. A přibrat si k psaní ještě cestování, to už by bylo časově nemyslitelné. Myslím, že pokud mi psaní vydrží, vždycky to bude ve stylu jednou za pár let útlá knížka, která by s trochou snahy šla rozdělit do veršů. Cestopisy mě vlastně nelákají vůbec. Hledám cizí místa ve svém nejbližším okolí, ne na druhém konci světa. A nejvíc mě baví místa, o kterých zdánlivě není co říct. Když cestopis, tak jedině o nějaké zapadlé pražské stanici metra, na které nikdo nevystupuje. Zavřený vestibul stanice Strašnická. Klidně.  

Rozhodně máte pravdu s těmi místy. Nechápu, kde se to vzalo, ale místa jsou pro mě začátek i konec psaní. Možná jsem se měl dát na focení nebo kreslení, bohužel jsem na oboje levý. Takže mi zbyla chůze a psaní. Mám pocit, že prostor člověka dost ovlivňuje, za mě víc, než si většinou připouštíme. Jasně že mě zajímají vztahy, divné historky a tak dále. Ale u mě začíná spousta věcí u místa. V prostoru. Nemusí jít jenom o krajinu, rozhodně ne krajinu v tom tradičním slova smyslu. Už několik let mě zajímá krajina urbánní, nemísta a prostory, které si pro sebe vytvořil člověk sám.  

Můžou to být i internetová fóra, taky je beru jako prostor, který má naprosto brutální vliv na naši osobnost a na způsob našeho chování, na to, jak se v něm manifestuje, osvobozuje, nebo naopak zplošťuje naše osobnost.  

Obecně vzato hledám místa, která vystihuje anglický termín „uncanny“. Asi to dává smysl. Když se někde necítím divně, není o čem psát.  

Od začátku jste údajně plánoval namluvit Floru sám, což jste posléze udělal ve spolupráci s režisérkou Zuzanou Burianovou pro Radio Wave. Proč jste nechtěl text svěřit profesionálnímu herci a jak náročné bylo natáčení? 

Není to tak, že bych Floru nechtěl svěřit profesionálnímu herci. Jen jsem se vrátil k původnímu nápadu udělat ten text se vším všudy a Radio Wave, ve kterém jsem deset let svůj hlas používal, nebylo proti.  

Při psaní Flory jsem toho hodně nachodil, hodně jsem poslouchal, hudbu i zvuky z míst, kde se text odehrává. Tak jsem měl pocit, že můžu té próze ještě vytvořit nástavbu. Zuzana byla skvělá režisérka, hrozně mi pomohl její nadhled. Občas mi s úsměvem naznačila, když jsem se u čtení moc prožíval, když jsem naopak některé emoce nevyjádřil dost přesně. K celé věci přistupovala s klidem a zájmem, bylo to fakt skvělé. Jonáš Rosůlek se zase postaral o to, aby výsledný zvuk byl perfektní. Do nahrávky se dostala spousta zvuků nabraných přímo v prostoru Slatin, ale také hudba, kterou jsem poslouchal už při psaní nebo kterou před nějakou dobou nahráli mí kamarádi nebo přímo já. A celý dramaturgický rámec pomohla vytvořit Klára Novotná.  

Nakonec však vznikla pod hlavičkou vydavatelství Témbr i audiokniha načtená Vasilem Fridrichem. Mohl jste mluvit do výběru interpreta? A jaké pocity ve vás výsledná nahrávka vyvolává? 

Do ničeho jsem nemluvil a jen si užíval, že k textu přistupuje někdo jiný. Zatím jsem slyšel jen kousek, ale mám z toho radost. Víc říct zatím nedokážu.  

Možná je brzy se ptát, ale pracujete už na nějaké další knize? 

Zatím jen přemýšlím. Zrovna dnes jsem slyšel zajímavou radu od laureátky loňské Booker Prize Samanthy Harvey, která tvrdí, že nejlepší způsob, jak se vypořádat s některými tvůrčími dilematy, je prostě psát. Takže možná je čas do toho šlápnout. Nutno dodat, že její román Orbity mě docela zklamal.  

No a třeba už nic nenapíšu. Člověk nikdy neví, kdy zase přestane být spisovatelem, básníkem. Nikdo neříká, že to má být napořád.