Jako autorovi vám nikdo nemá co diktovat

Jak dlouho ve vás uzrávala myšlenka napsat román s tematikou holokaustu a jak náročný byl proces samotného psaní? 

Vždycky jsem chtěl napsat román, to už od svých osmnácti — jestli bude s onou či jinou tematikou, to jsem do poslední chvíle nevěděl. Teprve ve stadiu rešerší jsem si uvědomil, že to téma mi skýtá plno možností, zejména tedy doba post-šoa, které se věnuju. Román jsem psal něco přes pět let, vzhledem k tomu, že se mi narodil syn a mám práci na plný úvazek, je to dost řehole, alespoň co se týče samotného psaní z hlediska času. A na román je ho potřeba opravdu hodně. 

Bylo obtížné nalézt pro pětisetstránkovou prvotinu podobného ražení nakladatele? 

Nakonec ani ne. Měl jsem jedno odmítnutí v Hostu, to bylo první nakladatelství, kam jsem napsal, ale ve zbytku se v zásadě podařilo, z čehož nakonec vyšla různými peripetiemi vítězně Akropolis, kde mě přijali velmi vstřícně a nebojácně. 

Literární kritik Ondřej Horák zakončil svou recenzi Nepatrné ztráty osamělosti slovy „ohrané téma, ale zralý debut“. O tom druhém nemůže být pochyb, co však říkáte na první část jeho verdiktu?  

Můj debut není o holokaustu, to by bylo zavádějící. Začíná dva dny po skončení války, době válečné nebo těsně předválečné se věnuje jen velmi málo v několika analepsích. Vybral jsem si tuto dobu záměrně, protože právě není předmětem zájmu téměř vůbec, a to ani v české, ani ve světové literatuře, na rozdíl od doby válečné. Nechtěl jsem napsat další knihu o holokaustu samotném, to už nejlépe vystihli jiní, zejména přeživší jako Wiesel nebo Levi — o současné komerční exploataci šoa jako takovém ani nemluvě. Možná mu to označení jako románu o holokaustu dokonce mírně uškodilo (ach ne, zase další příběh z Osvětimi!). 

Román nakonec získal DILIA Literu za debut roku, jakým způsobem to ovlivnilo váš život i další osud vaší knihy? 

Určitě v prodejích, známosti a nejspíš by kniha rychle nevyšla v Německu, pokud by se tak nestalo. Alespoň myslím. A do jisté míry je to i povzbuzení autorova ega, to bych lhal, kdybych tvrdil opak. 

Soudě dle vašich veřejných vyjádření rozhodně neusilujete stát se součástí literárního mainstreamu, zároveň se ale netajíte tím, že přikládáte značnou důležitost míře čtenosti své knihy. Kudy se tedy chcete jako spisovatel ubírat? 

Rozvaha nad tím, jakým směrem se vydat, padla dávno před prvním psaním. Jako autor jste svobodný, nikdo vám nemá co diktovat — můžete napsat extrémní experiment nebo obyčejnou komerční záležitost, je to jen na vás, stále to bude literatura. Já na to šel trochu jinak než výběrem mezi těmito protipóly. Dbám na „čtitelnost“ textu na té bazální příběhové rovině — napsat něco, co nenudí, má hlavu a patu, není snadné ani tak. Ale k tomu fungujícímu příběhu se snažím o něco víc, říkejme tomu třeba literárnost, snad to nezní nabubřele. A podle vyspělosti čtenáře se ten relativně jednoduchý příběh rozevře: jiné čtení bude mít sečtělý profesor z fakulty a jiné zase někdo, jehož motivací ke čtení je se jenom zabavit. Samotný, i když dobře napsaný příběh pro mě osobně ještě není dostatečná literatura. 

Také otevřeně kritizujete některé literární trendy, jako je například autofikce typu próz Édouarda Louise. Autentické literární výpovědi o pohnutých lidských osudech ale vznikaly a přitahovaly čtenáře dávno před ním, takový typ psaní vás tedy nikdy nezajímal? 

Neřekl bych, že otevřeně kritizuju — obecně jsem velmi tolerantní vůči jakémukoliv psaní, pokud to není vyslovený blábol. Proti autofikci nemám nic, ostatně můj další román je přesně tohle. Jsem jen skeptický vůči některým trendům, které jsou právě tím, co pro mě (a zdůrazňuju ještě jednou: pro mě) není dostatečná literatura — a to jsem zrovna měl na mysli Louise, u něhož postrádám právě onu literárnost, je to jen prosté vyprávění, ne zrovna moc dobře napsané… Ale plně chápu, proč to zaujalo. 

Na podzim má v nakladatelství Argo vyjít váš druhý román Všechno bude super, pojednávající o možném vlivu umělé inteligence na lidský život. Proč tohle téma a jakým způsobem či tónem o něm vyprávíte? 

Všechno bude super je román z blízké současnosti, pokud ho takhle můžu označit. Začal jsem ho psát před třemi lety, je to kombinace milostného příběhu a příběhu o nástupu technologií, které převrátí život protagonisty zcela naruby. Těch témat je tam mnohem víc než jen AI, ostatně jeho podtitul je Zpráva o konci éry. Kniha je silně autofikční — já pracuju s AI dlouhou dobu ve svém zaměstnání a důvěrná znalost tématu mě značně inspirovala. Nerad prozrazuju, jak o tématu píšu, to platí i obecně, ale určitě můžu aspoň triviálně říct, že nějaký technooptimismus je v mém vnímání jednou velkou deziluzí současného světa.